Petr Borkovec

Telefonát se sojkou

Ke zvířecí záchrance jsem nenastoupil ani tak kvůli wuchanu, ale proto, že mám rád zvířata. Tuhle legrační větu opakuju poslední dobou na potkání. Všichni se mě opatrně, vyděšeně ptají. A nikdo mi odpověď nevěří. Ne, nepřišel jsem o práci. Jenom ode mě těsně před morem odešla žena a před ženou se odstěhovaly děti (ne proto, že by to u nás nebylo k vydržení – což po pravdě nebylo! – ale proto, že prostě přišel jejich čas, všem je jim už přes dvacet). A moje máma mě chce i za cholery vidět maximálně jednou za čtrnáct dní. V práci toho mám úplně stejně jako vždycky. Málo. A peníze stejný. Do toho se pořád nikam nemůže, město je zavřený, lidi doma nebo po výletech. Výlety nesnáším. Kolo nesnáším. Na zahradě nepracuju. Tak jsem zavolal Prokopovi.

Prokop je ornitolog a proslulý záchranář divoce žijících zvířat, kterým se v Praze přihodí něco nepříznivého. Když najdete cestou z práce strakapouda, co narazil do čiročirého skla kanclu ve dvacátém patře a krvácí, zatelefonujete Prokopovi a on přijede a omráčeného strakapouda možná zachrání. Prokop snáší po žebříku kachňata z balkonů, lapá poštolky v halách u města a vymotává labutě z fotbalových branek na zarostlých hřištích. Radostně vyhazuje do vzduchu spadlé rorýsy, kteří sami nedokážou vzlétnout, a klidně bere do ruky liščata, co zbloudila ve spleti autoservisů, skladů, benzinek a dálnic a nemůžou se z toho temného labyrintu vymotat. Působí také jako spasitel zvířat, o nichž si zmatení – a tudíž v jednom kuse dojatí – městští lidé myslí, že jsou v hrozné nouzi. Když objevíte v jarní trávě ubohého vyděšeného ztraceného opuštěného zajíčka, jehož je zapotřebí zahřát, pochovat, odnést, utěšit, brnknete Prokopovi a on vám vysvětlí, proč se ho nemáte dotýkat nebo proč ho máte položit tam, kde jste ho – ach jo! – sebrali.

Jezdím teď s Prokopem. Každý den. Nosím mu věci, střídáme se v řízení a v autě poslouchám a zapisuju si, jak lidé, co s telefonem u ucha stojí nad zvířetem, které vidí zblízka poprvé v životě, mluví o zvířatech.

„No, na chodníku, na normálním chodníku, jo lidi tu choděj dost, dyť povídám, že je to na chodníku, takovej asi docela velkej, tak asi jako holub, ale holub to v žádnym případě nebude, to není, jsem si vopravdu jistej, to já poznám, určitě, no ja nevim, je to prostě jako holub, ale větší, vo kousek větší, vo dost, ale ne zas vo moc, barevnej? ani ne, je normálně šedivej jako normální pták, no vlastně barevnej je trochu taky, taky je trochu barevnej, co? jak barevnej? normálně, šedej jako holub, ale asi trochu víc, jak bych to řek, maličko do béžova, nebo počkejte, to né, béžová vypadá asi vlastně nějak jinak, já do prdele fakt nevim, taková jako tělovka, nebo počkejte, jak se to říká, Jani?, jak se to říká?, tý barvě, co nosíš ty šaty, jo okrovej, okrovej, jo, to bude vono, je vokrovej takovej, ne, oranžovej? to ne, to vůbec ne, ne, to ne, spíš sakra šedivej, dyť to ježišmarja povidám vod začátku, šedivej a trochu taky jinej, je divnej, divokej holub? myslíte holub, ale divokej, jako takovej velkej, ne, řikám vám, že holub to není, ty svině holubí volezlý mám nakoukaný do aleluja, ty mám ve voku, je jich ímrvére plnej balkon, jich a jejich sraček, a nic na ně neplatí, akorát vzduchovka, kurvy špinavý, chorobama prolezlý, takže holub určitě ne, tohle je stoprocentně něco jinýho, nikdy jsem nic takovýho neviděl, možná je z toho, z umělýho chovu, ňákej exotickéj ptákoš, to je taky možný, hele, já si těchhle věcí moc nevšímám, kam bych přišel, kdybych se měl zabejvat každou potvorou, co poletuje po městě a sere na střechu, to bych toho asi udělal, já musim makat, a ne vejrat dokola, kde co poletuje, kde se co povaluje, a navíc teď, v týhle situaci máme snad všichni svejch starostí dost, já se vám divim, já vám tady krucinál volám, protože mojí ženský bylo toho ptáka líto, že tady tak divně stojí na chodníku a nehejbe se, že ho nakonec eště přejede ňáký auto, a já jí říkal, ať si toho nevšímá, ale nakonec volám, ne?, a vy mě tady takhle vyslejcháte jak malýho hajzlíka, nebo jako kdybych tý potvoře nakonec něco udělal já, jo, dobře, jo, jo, jo, jo, jo, jo, dobrý, jasně, hele, nic ve zlým, ale já nemám kapacity na takovýhle vybavování se, ani chuť, dobře, dobře, tak já nevím, kdybych to měl vodhadnout, mohla by to vlastně bejt taky malá koroptev, menší, ale moje ženská tady vedle říká, že koroptev to v žádnym případě neni, jo, jak sem řikal, šedivej, ale tak divně, no, takovej do růžova, no růžová to taky není, já nevim, je to prostě normální šedej ptakopysk, jak já říkám, ale velkej, větší než třeba holub, to sem už taky povidal, to je jak u blbejch, no šedivej jako každej ptakopysk, dyť vám to povídám – a fakt je to tak důležitý? sorry jo, ale bezdomovce normálně necháváte zasírat ulice a kvůli blbýmu ptákovi takovýho starání, lidi teď umíraj po tisících bez pomoci, vo samotě, nikdo vo nich nic neví, ani hovno – a vy mě tady zpovídáte kvůli takový kravině, ježišmarja, jo, dobře, prostě ňákej jako takovej holub s velkou hlavou, má hrozně velkej, černej zobák, to holub takovej nemá, možná, že je to nějakej hajzl dravej, teď koukám, že by to asi mohl bejt ňákej ten vorel, jo jo, hejbe se, ale moc ne, vlastně spíš ne, ale třese se, chudák, ale jako stojí, a kouká, pořád na mě kouká fakt, ty vole, hodně zlym vokem, nekoukej na mě, ty brebero, dyť já ti nic neudělám, no, tak neboj se, ty bobši, ty vole, víte co, von se hrozně třese a čumí na mě, a taky chrčí, von to asi nedá, no já nakonec myslim, že to bude ten vorel, nebo ta, jak se tomu nadává, takový to taky dravý, co píská, ale je to malý, menší, mnohem menší než holub, tohle má takovou velkou kebuli, jako takovou natupírovanou, úplně se to ježí, jo, jo jo, jo, má to něco modrýho na křídle, já to nějak před tím neviděl, aha, sojka, Jani, tak prej sojka, takhle velká? já myslel, že sojka je jako vrabčák, ty vole, teď vidim, že má na hlavě ňákou krev, krev, a v zobáku taky, má to tam úplně slepený, asi dostal ránu, to ne, to já se bojim na něj sahat, jako sáhnout?, to jste se asi zbláznil, ne? to pardon, to ani náhodou, to ne, to odmítám, i moje ženská se bojí, to ne, to fakt ne, to ne, čekat tady taky nemůžeme, na to nemáme kdy, moje ženská říká, že by počkala, ale že fakt nemůžeme, fakt nemůžeme, fakt ne, no je to normální chodník, tak asi lidi tady choděj, ne?, tak my ho nějak posuneme ke zdi, viď, ty chudáčku, žena už něco hledá, no rukou ne, ňákym klackem, nebo botou, když nic nenajdeme, ale my to uděláme vopatrně, to se nebojte, já to nechápu, to je nějaký péče, tak to je dobře, že jedete a že to vodstraníte, chudáčka malýho, jo, něco najdeme, vyfotíme si ho a šoupnem ho ke zdi. Nechcete poslat fotku?“

Petr Borkovec (1970) je básník, překladatel a prozaik. Jeho básně byly přeloženy do mnoha jazyků, držitel řady literárnách cenění. Spolupracuje s Listy jako redaktor rubriky poezie, nyní jeho příspěvkem zahajujeme cyklus povídek inspirovaných pandemií.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Borkovec

Telefonát se sojkou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu