Ondřej Staněk

Nedomazlenky

Soubor snímků je z Dívčí katolické školy – jak vznikl nápad fotografovat tamní studentky?

Náhoda – poznal jsem Luboše Hoška, jejího ředitele (pozn red.: viz rozhovor na str. 92). Školu jsem si představoval jako ústav pro počestné panny s ambicemi jeptišek, to mě moc nebralo, ale chtěli jsme zajít na pivo. Vyzvedl jsem ho v práci a zkoprněl – ta směsice postižených dívek a naopak zdravých holek, ovšem z prostředí, kde by člověk své děti nikdy nechtěl potkat, mě fascinovala. To, jak ty největší raubířky zjihnou, když o někoho pečují. Tedy – ne všechny, abychom si to zas neidealizovali.

Nevadilo jim, že fotografujete, spolupracovaly?

Právě že vůbec nespolupracovaly! Zaplaťpánbůh. Dělaly grimasy, ale po druhé nebo třetí hodině, neřkuli čtvrtém nebo pátém měsíci už mě ignorovaly. Nakonec to byl rok a půl.

Jak k vaší práci obecně přistupovaly, protestovaly, nebo byly některé rády, že je zvěčníte?

Někdy nechtěly, jindy se vehementně dožadovaly. „Pane fotograf, pane fotograf, ještě mě, tady!... Nás taky!...“ Spíš jsem se musel vypořádat s tím, že mnohé byly nezletilé. Představil jsem se na schůzce rodičů a šlo to.

A chtěly od vás mít svoje fotografie?

Udělal jsem jim webovou stránku a večer tam vždycky přisypal nové fotky. Takže druhý den svítily pod lavicí mobily. Byl jsem takový zábavný školní inventář. Mimochodem – později jsem některé fotil jako „těhulky“, s děťátkem, se dvěma...

Jedna známá kdysi říkala, že dítě se musí vychovat, tedy doslovně, v náručí. Název souboru chápu podobně, tedy že je potřeba dítě i „vymazlit“ nebo „domazlit“. Jak vás to slovo napadlo?

Krásné slovo, že? Naše děti k nám vždycky ráno vlezly do postele, moje moudrá žena říkala, že nesmí jít do dne nedomazlené. Dnes si vyčítám, že jsem to nedopřál první dcerce. Tyhle holky měly ale většinou jiné zkušenosti. Zarazilo mě to hned první den. Chtěly takové ty blbé fotky, spolu, ruce kolem ramen... Ale něco tam bylo jinak! Přitiskly se k sobě daleko těsněji, jako by si tu fyzickou blízkost vychutnávaly. To byl pro mě mimochodem první impuls, proč zůstat a fotit. „To víš, jsou nedomazlené,“ prohodil jednou Luboš – a bylo jasno. Nedomazlenky jsou fajn slovo, ale třeba na výstavy v Německu se těžko překládalo.

Fotografujete už od mládí?

Od dětství, ale s mnoha dlouhými přestávkami. Jsou i jiné krásné věci. Utrácím teď třeba víc za lístky do Rudolfina než za pasparty a rámy.

Jaký žánr je vám nejbližší?

Dlouho to byly akty, dnes nejvíc portrét a „obyčejný“ dokument. Potkalo mě velké štěstí, mým milovaným učitelem byl Jindřich Štreit. Šminky a pózy mě děsily vždycky, i u těch aktů.

Připravujete nyní něco nového?

Když to řeknu, budu to muset splnit? Uspořádat staré fotky z roku na Sibiři a z vojny. A už asi dvacet let fotím diskutéry na česko-německých konferencích, sborové zpěváky, sbormistry. Tak snad...

-jej-

Ondřej Staněk

Ondřej Staněk (1953) studoval translatologii na FF UK (1978), fotografii na Hradecké fotografické konzervatoři (2011) a Institutu tvůrčí fotografie (2015). Působil jako tlumočník a fotograf na volné noze . Vystavoval v ČR, Německu a Rakousku.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Staněk

Nedomazlenky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu