Alena Wagnerová

Malé requiem za naši zelinářku

Když jsem se před řádkou let přistěhovala do naší středostavovské čtvrti vzniklé na okraji města někdy ve třicátých letech, bylo na náměstíčku, jehož střed tvořila velká travnatá plocha, šest obchodů. Jeden celý roh zabíraly hned čtyři. Jejich řada začínala mlékárnou, v níž důležitější než mléko byla malá baculatá mlékařka, která ještě pamatovala doby, kdy se mléko odměrkou nalévalo do zákazníkem přinesené konve. Pekařka v pekárně vedle mlékárny zase nikdy neopomněla vzdychnout, když zákazníkům přes pult v sáčku podávala chleba nebo housky. V naší čtvrti jsme všichni žili své vlastní životy v nájmu nebo rodinných domcích s předzahrádkami, ale těch šest obchodů a obchůdků bezděčně spoluvytvářelo příjemné životní prostředí, což jsme si začali uvědomovat, až když jich začalo ubývat.

Na první dva obchůdky navazovalo Altmaierovo řeznictví. Milá paní Altmaierová to ale se svým hrubým mužem nevydržela a jeho řeznictví zkrachovalo jako tehdy řada jiných, pro něž vedle přibývajících supermarketů, s nimiž nás doháněl tak zvaný pokrok, už nebylo místo. Konec řady tvořilo zelinářství Katlinových, o němž bude ještě řeč. Na druhé straně náměstí v samoobsluze s potravinami prodavačky už nikoho neobsluhovaly, ale jen do regálů doplňovaly zboží, kterým si zákazník mohl sám posloužit, když se mu podařilo je v regálu najít. V drogerii naproti se sice se zákazníky ještě mluvilo, ale netrvalo dlouho a ani ona konkurenci se samoobslužnými drogeriemi nepřežila.

Komunikovat se brzy potom přestalo i v mlékárně a pekárně a do jejich prostoru se rozšířila filiálka řeznictví, která znamenala pro naši čtvrť určité obohacení, protože ve výseku masa se řezník ani řeznice rozhovoru se zákazníkem, zvlášť ženského rodu, neobejdou. Ve Francii takový rozhovor nad masem nabývá často až erotickou dimenzi. Proto je tam řeznictví ještě stále dost, zatímco jinde v Evropě se jich většina proměnila v pouhé pulty v supermarketech, kde na erotiku není ani pomyšlení. Erotického řezníka se nám sice v našem řeznictví nedostalo, ale přívětivých řeznic tu bylo několik. Za rohem u Katlinů byl rozhovor o zelenině sice také možný, ale nebylo to ono.

To se zásadně změnilo, když Katlinovi svůj krámek zavřeli, odešli do penze a na volném plácku na našem náměstí se s pojízdným stánkem se zeleninou a ovocem usadili manželé Schwarzovi. A s nimi se na naše náměstíčko vrátila komunikace, protože řeznictví brzy potom zavřeli.

Denní zápřah, který jejich práce vyžadovala, byl pro Schwarzovy samozřejmý. Kolem půl šesté ráno jel pan Schwarz do tržnice nakoupit a v sedm stála už paní Schwarzová ve stánku za pultem, obsluhovala první zákazníky a dělila se s nimi o svou znalost přípravy zeleniny i ovoce, aniž to někomu vnucovala. Polední přestávku neznali, jejich pracovní den končil v šest hodin večer. Než všechno uklidili, nasedli do malého nákladního auta a jeli domů, bylo kolem půl sedmé. A na paní Schwarzovou čekala příprava večeře.

Naši zelináři byli lidé ze staré školy. Jejich důstojnost byla dána povoláním, které zvolili, dřina inclusive. Se svými zákazníky si byli rovni. O nějakou dovolenou pan Schwarz zájem neměl. Na dovolenou na Mallorcu každý rok jezdila jen jeho žena.

Po dvacet let se tak kolem zeleniny a ovoce utvářely naše kontakty, až někdy v létě minulého roku paní Schwarzová ze stánku zmizela. Ozařování, chemoterapie, nemožnost operace, metastázy, to bylo, co ji čekalo. My jsme jí mohli posílat jen pozdravy. Ona zatím hubla, skoro nechodila a skoro nemohla mluvit. Posledních osm dnů života strávila v hospicu. A bylo to asi poprvé v jejím životě, kdy o ni někdo láskyplně pečoval.

Je konec března a na trhu se už objevil první chřest. Pro paní Schwarzovou byl chřest zeleninou, kterou prodávala nejraději.

Bude mi ale letos chutnat tak jako loni, když mi jej už nebudou vybírat její ruce?

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Malé requiem za naši zelinářku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu