Jan Šícha

Bylo Svědectví a byly Listy

Časopis Svědectví šéfredaktora Pavla Tigrida přispěl ke vzniku Pražského jara. Časopis Listy je pokračováním tradice české publicistiky šedesátých let, která Pražským jarem dosáhla svého vrcholu.

Pavel Tigrid (1917–2003) byl novinář ve vysílání BBC za války. Novinářskou hvězdou poraženého tábora se stal v tisku křesťanských demokratů před únorem 1948. Krátce byl šéfem mnichovské redakce Svobodné Evropy, pak číšníkem v New Yorku. Šéfredaktorem Svědectví zůstal od roku 1956 až do neúspěšného pokusu pokračovat ve vydávání časopisu doma po roce 1989. Svých prvních oficiálních funkcí se Pavel Tigrid dočkal až v pozdním věku. Jako spolupracovník Václava Havla v jeho prezidentské kanceláři (měl k dispozici místnost s jednou sekretářkou), jako značně bezmocný, ale docela viditelný ministr kultury za lidovce. Pro západní publikum se Pavel Tigrid stal známý svými knihami o Pražském jaru. Rád říkal, že na nich dokonce zbohatl.

Jiří Pelikán (1923–1999) byl od mládí komunistickým funkcionářem. Ve svých třiceti letech byl generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva. Prestižní funkce s možností cestovat, navíc v době, kdy mládež z komunistických zemí ještě působila jako hojně fotografovaný artikl ve výkladní skříni socialismu. Byl generálním ředitelem Československé televize v době ohromné moci médií v Československu Pražského jara. Sovětský vůdce Brežněv Pelikánovo jméno znal a uvádělo ho do varu. V exilu byl J. Pelikán součástí politického provozu, poslancem Evropského parlamentu za svou hostitelskou zemi.

První novinářská liga v exilu

Časopisy Svědectví a Listy nezaložily, ale udržovaly kvalitu vzniklou doma. Svědectví začalo dříve, a podle mého názoru projevilo větší novinářskou invenci. Za nejlepší čtení z exilu považuji liberálně demokratický časopis Skutečnost, který vycházel v letech 1950–1953. Je v jednom smyslu podobný Listům více než Svědectví. Udržuje tradici vzniklou v Československu v určité době, udržuje ji na vysoké úrovni, a všímá si aktuálních témat. Listy udržují tradici Literárních novin a Literárních listů. Nemusí na ní nic podstatného měnit, protože společnost v Československu zůstala pořád stejná, jen ji normalizátoři po roce 1968 umlčeli. Listy udržují způsob vidění světa a vyjadřování, který v české novinářské tvorbě dodnes přetrvává a postupně odumírá, protože mizí schopnost čtenářstva obecněji vnímat literární obraz i schopnost autorů takové obrazy napsat. Předporozumění v autoritativním Československu nahrávalo žurnalistice s literárním rozměrem.

Připomeňme si, že časopisy Svědectví a Listy oslovovaly z exilu československou společnost zglajchšaltovanou násilnou likvidací tříd, zestátněním prakticky všeho, znehodnocením úspor obyvatelstva a hermetickým uzavřením hranic. Oba časopisy po roce 1968 měly za svou cílovou skupinu národně homogenní českou společnost myslící ve znacích a symbolech sdílených většinou obyvatelstva. Kulturní válka se po roce 1953 vedla mezi neostalinisty a revizionisty uvnitř Komunistické strany. Občanská společnost měla potenciál a probudila se, což demonstrovala mj. v prvomájovém průvodu roku 1968, kde se našly opět skautské a sokolské kroje, vlajky Izraele, výzvy ne k demokratizaci, ale k demokracii, transparenty KAN a K231, symboly církví, uniformy legionářů i příslušníků Svobodovy armády se sovětskými vojenskými řády. Zásah vojsk Varšavské smlouvy následovaný takzvanou normalizací vytvořil výborné podmínky pro vřelé přijímání tiskovin ze Západu, pokud se k nim člověk dostal. Pavel Tigrid rád vyprávěl, že Svědectví a Listy se do Československa dostávaly skryté v džínách, v kamionech, které řídili italští trockisté.

Svědectví a Pražské jaro

První číslo Svědectví vyšlo v New Yorku 28. října 1956, v době revolty v Maďarsku. Tou dobou Rádio Svobodná Evropa vyzývalo, aby také Čechoslováci povstali. Svědectví nic takového nepropaguje, chce být na „straně lidu a jeho tužeb“ a konstatuje, že Sovětský svaz zradil skutečnou věc socialismu.

Pavel Tigrid pracoval s jazykem jinak než Ferdinand Peroutka. Věděl, že čeština se přizpůsobuje společnosti. Byl ochoten se aktuální češtině učit od nových exulantů, kteří před svým útěkem byli komunistického vyznání. Pavel Tigrid chtěl, aby jeho časopis byl doma srozumitelný.

Svědectví vnímalo komunistický blok jako krajinu s velkými rozdíly v podnebí i reliéfu, s obdobími tání a přituhování. Zatímco komunisté užívali metafor převážně z hutnictví a strojírenství, Svědectví rozumělo počasí a skutečné, ne budovatelské literatuře. Svědectví rozlišovalo mezi lidem a jeho vládou. Komunistický blok Svědectví nepovažovalo za Říši zla, temnou a jednolitou, kterou lze porazit jen příští světovou válkou.

Pavel Tigrid měl v době založení Svědectví za sebou řadu otevřených a skrytých konfliktů s lidmi kolem Rady svobodného Československa a vyhazov z místa šéfa redakce Svobodné Evropy v Mnichově (šéf stanice Ferdinand Peroutka ho z Ameriky přijel vyhodit osobně). Vývoj mu ale dával zapravdu. Vítězná válka byla v době rovnováhy jaderných arzenálů nemyslitelná. Krize východního bloku se opakovaly, a byly čím dál hlubší. Sovětský svaz průběžně ruinoval svou pověst na Východě i Západě. Gradualismus a teorie konvergence předpokládaly přibližování Východu se Západem.

Tigrid se dívá hodně dopředu, když v roce 1956 v prvním čísle Svědectví píše: „Nestrhne-li svět sám sebe do zkázy v příštím čtvrtstoletí, modus vivendi mezi systémem demokratickým a systémem totalitním bude na rovině velmocenských styků historickou nutností. Tato kompetitivní koexistence má vlastní zdroj dynamismu právě v tom, že nemá alternativy.“

O gradualismu Pavel Tigrid psal v roce 1959: „Gradualistická koncepce spatřuje v trvalém zmírnění mezinárodního napětí sám předpoklad růstu z vlastních, vnitřních sil v zemích, kterým vládne komunistická strana, ba dokonce i sil v kádrech této strany. Záleží jí na osudu žijících generací v zemích komunismu. Proto usiluje bez postranních úmyslů o dělnou mezinárodní dohodu. (…) Těší se z každého dílčího úspěchu, hospodářského nebo sociálního, z něhož má prospěch řadový občan, pod-poruje každé – i podmíněné – rozšíření svobody osobní, svobody slova, víry, pohybu.“

V roce 1960 Pavel Tigrid formuloval přednosti a limity revizionismu. Vidí ho jako hnutí uvnitř strany, konstatuje, že cílem revizionismu není zničení komunismu, ale jeho přestavba, tvrdí, že zájmy lidu a zájmy revizionistů v určitých chvílích splývají, kryjí se a doplňují. Tigrid v padesátých letech a v první polovině let šedesátých sází v komunistickém světě na chuť ke konzumu, na rostoucí střední vrstvu, na chuť elit vzdělávat se.

„Není tajemstvím, že tento časopis již od roku 1956 usiluje o dialog s mladší generací československých intelektuálů – komunistů,“ napsal Pavel Tigrid v roce 1963.

Postava, kterou si můžeme myslet jako prototyp Jiřího Pelikána, je postavě, kterou si můžeme myslet jako prototyp Pavla Tigrida, studijním materiálem. Pelikán má funkce, Tigrid svobodu a širší obzor. Tigrid se dívá do klece, podporuje v ní síly vedoucí k odstranění klece. V českém reformním komunismu je Tigrid jeho exkluzivně informovaným spolutvůrcem. Pracuje jako podporovatel a vykladač dynamických procesů. Je rád, že komunisté namísto strojírenství rádi mluví o počasí. Je rád, že mu nosí důvěrné stranické materiály, které s gustem otiskuje, protože demaskují neostalinistické tlaky uvnitř komunistické strany a uvolňují prostor reformním silám.

V trojčísle Svědectví, po delší odmlce roku 1968, Tigrid jako by do exilu odešel podruhé. V době, kdy do něj posrpnová vlna přišla: „Zdá se mi, že je cosi nezdravého ve státě, který byl právě napaden podle všech pravidel agrese, jehož vojáci pláčí na rynku. Vůbec v srpnu politikové a revolucionáři nápadně moc často slzeli, tu před mikrofonem, tu před televizní kamerou – a mně se zdá, že politikové nemají brečet, a je mi to protivné.“

V době, kdy exilová vlna z roku 1968 zažívá svá léta obliby na Západě, obliby, jakou demokratický exil nikdy nezažil, Svědectví se více noří do literatury a hledá v české společnosti alternativu k normalizační politice.

Svědectví si z realistických a praktických důvodů muselo osvojit jazyk, se kterým posrpnová exilová vlna na západ už přišla, a fungoval jí pro komunikaci s domovem nadále. Svědectví pomáhalo piplat komunistické intelektuály, ti pak přišli na Západ a strhli na sebe veškerou pozornost, která na Československo vybyla.

Svědectví podpořilo Chartu 77 a v roce 1978 uveřejnilo Danubiovy teze o vyhnání sudetských Němců. Na Chartě 77 se v exilu kromě Svědectví a Listů shodly katolické Studie, které vycházely v Římě. Disent podporovaly a jeho texty tiskly také konzervativní Rozmluvy, které vycházely v letech 1983–1987 v Londýně. O Rozmluvách Alexandr Tomský říkal, že chtěly českému publiku rozmluvit komunismus, i reformní. Rozmluvy se mohly opírat o katolické laiky, jak je z jiné klece pustil Druhý vatikánský koncil, a v exilu je reprezentovalo Opus Bonum Anastáze Opaska. Ten ve svých společenských bojích v exilu i po návratu domů zdůrazňoval, že není revoluční, ale evoluční. Svědectví mělo revoluční osten a tah na praktickou politiku, Listy ho měly také a Listům se na rozdíl od Svědectví podařilo přežít.

Svědectví se povedlo vytvořit dvě Pražská čísla komplet redigovaná doma. Svědectví otisklo Děti ráje od Jana Pelce v redakční úpravě Pavla Tigrida. Ten o dvě generace mladšího Pelce i zaměstnával. Vyprávěl o tom, jak rád pozoroval Pelcovo odpolední ošívání, když ho chuť na pivo pudila ven. Levicový solitér Ivan Sviták Pelcovu trilogii „…a bude hůř“ odsoudil a Pelce označil za pornografomana. Ivan Martin Jirous o Pelcově psaní ve Svědectví napsal: „Underground je vědomý duchovní úsilí, tohle je subkultura.“

Příběh s Janem Pelcem je charakteristický pro Tigridovo „nadbíhání mladým“, jak říkal. Je i charakteristikou Svědectví jako periodika expandujícího všemi směry. Pelcova kniha „… a bude hůř“ přestála zkoušku časem a patří do linie zobrazování pohraničních regionů. Durychova Boží duha, Kde život náš je v půli se svou poutí Josefa Jedličky, a pak už přijde Jan Pelc. Svědectví mělo správný instinkt. V rovině politické to bylo Svědectví, kdo psal o možnosti Václava Havla být prezidentem v době, kdy to znělo jako čirá pošetilost.

Zde jsou tedy některé plochy, kde můžeme časopis Svědectví použít k reflexi minulých a současných Listů. Co bylo podobné, co bylo jinak? Reflexe ve vztahu ke Svědectví u příležitosti výročí Listů mají smysl, nejen protože Listy dnes na první pohled vypadají podobně jako Svědectví tenkrát.

Domnívám se, že časopis podobný Svědectví dnes neexistuje. Na výstavě V.Z.D.O.R. v roce 1992 v Památníku národního písemnictví způsob vystavení a umístění Listů ještě evokoval kuriozitu osmašedesátnictví vhodnou do příhodného kouta. Kdyby se podobná výstava dělala dnes, už by místo Listů pravděpodobně bylo daleko prominentnější. Možná i proto, že pořádné periodikum seriózní a tvůrčí žurnalistiky v České republice po revoluci nevzniklo, a ve světě se vlivem internetu poměry také spíše horší.

Listy na tom jsou a budou ve zpětném pohledu čím dál lépe. Svědectví v prestiži začalo úplně nahoře. Udržet se tak nahoře nejde pořád, ale díky literárnímu citu Pavla Tigrida a díky jeho liberální věcnosti Svědectví rozhodně nepropadne někam výrazněji dolů.

Lidé kolem Listů a Svědectví si uvědomovali prohlubující se českou provinčnost. Svědectví o ní psalo otevřeněji. Pavel Tigrid v roce 1980 ve Svědectví pochválil neocenitelnou práci poslance Jiřího Pelikána. A citoval amerického novináře: „V Československu se nic neděje, je tam jen situace.“

Jan Šícha (1967) je novinář.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Bylo Svědectví a byly Listy

První novinářská liga v exilu

Svědectví a Pražské jaro

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu