Zdeněk Víšek

V Kronštadtu před sto lety

Dne 18. března 1921, bylo potlačeno armádními oddíly, které zůstaly věrny Leninově bolševické vládě, povstání na námořní základně Baltské flotily v Kronštadtu u Petrohradu. Třebaže se jedná o událost dnes již téměř zapomenutou, stojí za připomenutí, neboť byla projevem závažné vnitřní krize komunistické moci – v březnu 1921 proti ní vystoupili příslušníci jejích vlastních ozbrojených sil, kteří byli rozčarováni z tragických hospodářských i politických výsledků bolševické Říjnové revoluce z podzimu roku 1917

V těsné blízkosti Sankt-Petěrburgu, jenž byl roku 1914 přejmenován na Petrograd (česky označovaný jako Petrohrad) a který se stal hlavním městem ruského impéria již za vlády Petra Velikého na počátku 18. století, se krátce po jeho založení začalo budovat vojenské opevnění. Základem obrany města na Něvě byla námořní základna Kronštadt na ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Toto místo se stalo nejvýznamnějším opěrným bodem ruské Baltské flotily.

Již za první ruské revoluce zde došlo v letech 1905 a 1906 k proticarským vzpourám. V době demokratické prozatímní vlády, která se ujala moci v Rusku po svržení carismu v březnu 1917, námořníci zdejší Baltské flotily postupně přecházeli na bolševickou stranu a během Říjnové revoluce se kronštadtští námořníci (společně s příslušníky dělnických Rudých gard) zmocnili Petrohradu, kde V. I. Lenin oznámil vznik bolševické vlády.

Námořníci z Kronštadtu se zúčastnili i dalších bojů s „nepřáteli revoluce“ – například v roce 1919 pomáhali ubránit Petrohrad ohrožovaný bělogvardějskou armádou generála Judeniče. O této epizodě občanské války pojednává i film My z Kronštadtu, natočený režisérem Jefimem Dziganem roku 1936.

O Kronštadtu jako o „slávě a pýše“ bolševické revoluce často hovořil jeden z jejích vůdců Lev Davidovič Trockij (1879–1940). Kronštadt jako velmi vysokou – možná i nejvyšší – metu revolučního nadšení vnímal také V. I. Lenin (1870–1924), což připomínal dokonce i v československých souvislostech, když město Kladno, které se stalo jedním ze symbolů radikálního dělnického hnutí v českých zemích, srovnával právě s touto „rudou“ námořní základnou – stát se tak mělo při rozmluvě s pozdějším zakladatelem KSČ Bohumírem Šmeralem (1880–1941) roku 1920.

„Rudý Kronštadt“ v letech 1917–1920 byl jednou z nejvýznamnějších mocensko-politických opor bolševické moci, a proto jeho „zradu“ v předjaří roku 1921 pociťovali Lenin a jeho nejbližší spolupracovníci obzvlášť bolestně.

Situace v Rusku 1921

Ruští bolševici, kteří ani v pro ně nejtěžších chvílích občanské války nikdy neztratili kontrolu na centrálními oblastmi Ruska, kde se nacházela dvě nejvýznamnější města Moskva a Petrohrad, vyšli z války proti politicky dosti nesourodým „bílým“ armádám jako vítězové. S rozhodujícím přispěním Rudé armády i teroru tajné policie (Čeky) si tak dokázali bolševici zajistit svoji moc, ale ekonomická situace Ruska v důsledku tzv. válečného komunismu na přelomu let 1920/1921 přinášela občanům – především dělníkům ve městech a rolníkům na venkově – jen strádání, kterému nebyli ochotni jen pasivně přihlížet.

V Petrohradě tehdy docházelo k četným stávkám, demonstracím i dalším projevům dělnické nespokojenosti, na venkově pak propukaly nejrůznější protibolševické vzpoury i masová ozbrojená povstání, z nichž nejznámější bylo rolnické povstání v Tambovské oblasti, které právě v únoru 1921 dosáhlo svých největších úspěchů, neboť zde proti bolševické moci bojovalo až 70 000 ozbrojených rolníků.

Tehdejší kritickou situaci v sovětském Rusku popsal v prvním díle svých Souběžných dějin SSSR francouzský spisovatel Louis Aragon (1897–1982), který ani v odborném textu (třebaže psaným dobově podmíněným politickým slovníkem) nezapřel svůj umělecký talent:

Chléb byl vzácný a proletariát, který přišel v bojích o své nejlepší syny, nestačil už počtem na úkoly, jež před ním stály. Doly v nazpět dobytých oblastech byly zatopeny, továrny neschopné provozu, doprava dezorganizována. Katastrofální pokles výroby v roce 1920 připravil lid o všechno, co patří ke každodennímu životu. Lze se divit, že masy činily za tuto situaci odpovědným zřízení?

Nespokojenost včerejších spojenců, kteří za války byli ochotni k jakýmkoliv obětem, ale nechápali, proč v nich pokračovat i v době míru, vyústila začátkem roku 1921 v nepokojích různého druhu, a dokonce v rolnických povstáních. Maloměštáctví, „sucharevka“ nadále žijící v duši drobného rolníka znamenaly snad nejzávažnější ohrožení pozic proletariátu, když šlechta a velkopodnikatelé uprchli do zahraničí. Jenomže ke vzpouře došlo i v někdejším srdci revoluce. V Petrohradě, kde musely být pro nedostatek paliva uzavřeny některé továrny, bylo mnoho „nových dělníků“, spjatých s vesnicí, zatímco bojovníci Října byli rozptýleni do všech koutů země.

Začátek povstání a požadavky námořníků

Již na sklonku února 1921 se v Petrohradě, kde 22. února začaly stávkovat některé továrny a o den později předseda místního sovětu Grigorij Zinověv (1883–1936) byl nucen vytvořit výbor pro obranu města, začaly šířit zvěsti o nespokojenosti námořníků Baltské flotily. Dne 28. 2. 1921 se vzbouřili námořníci na křižníku Petropavlovsk a rezoluce jeho posádky byly schváleny i posádkami dalších lodí, jež se k povstání připojily. Požadavky povstalců byly následující:

1) Vzhledem ke skutečnosti, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, okamžitě uspořádat nové tajné volby se svobodou předvolební agitace pro všechny dělníky a rolníky.

2) Poskytnout svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům a levým socialistickým stranám.

3) Zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace.

4) Na datum ne pozdější než 10. března 1921 svolat nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Kronštadtu a petrohradské oblasti.

5) Osvobodit všechny socialistické politické vězně a stejně tak všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky, uvězněné v souvislosti s dělnickými a rolnickými hnutími.

6) Zvolit komisi na přezkoumání případů těch, kteří jsou drženi ve vězeních a koncentračních táborech.

7) Zrušit všechna politická oddělení, neboť žádná strana by neměla mít zvláštní privilegia propagovat své myšlenky nebo dostávat za tímto účelem finanční podporu od státu. Místo nich by měly být ustaveny kulturně-vzdělávací komise, volené místně a financované státem.

8) Okamžitě odvolat všechny hlídkové oddíly.

9) Zrovnoprávnit potravinové příděly pro všechny pracující s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni ve zdraví škodlivých provozech.

10) Zrušit komunistické bojové oddíly ve všech součástech armády stejně jako komunistické stráže, umístěné v továrnách a mlýnech. Pokud jsou podobné stráže nebo oddíly potřebné, vytvořit je v armádě z řadových vojáků a v továrnách a mlýnech se souhlasem pracujících.

11) Poskytnout rolníkům plnou svobodu jednání vzhledem k jejich půdě a rovněž právo chovat dobytek za podmínky, že rolník vystačí svými prostředky, tj. nebude využívat námezdní práci.

12) Přijmout naši rezoluci ve všech součástech armády stejně jako mezi našimi soudruhy vojenskými kadety.

13) Zveřejnit naše rezoluce v tisku.

14) Vytvořit nestranický kontrolní úřad.

15) Povolit svobodnou řemeslnou produkci za použití pouze vlastní práce.

Patnáct bodů požadavků povstalců tak směřovalo především proti fakticky existující nedemokratické vedoucí úloze bolševické strany. Dále kronštadtští námořníci požadovali svobodu slova pro levicové politické síly a osvobození socialistických politických vězňů – tedy anarchistů, menševiků a eserů.

Rezoluce z Kronštadtu pochopitelně nebyla tehdy zveřejněna v oficiálním bolševickém tisku a Lenin povstání označil za kontrarevoluční spiknutí podporované zahraničními imperialisty i zbylými bělogvardějci, ačkoliv žádný z patnácti požadavků nepožadoval obnovu „kapitalismu“, či dokonce „carismu“.

Bolševici ovšem každé politické hnutí, které nebylo jimi kontrolováno, považovali automaticky za „kontrarevoluční“, neboť i jen náznak plurality či opozice mohl destabilizovat jejich moc, jež ani více než tři roky po Říjnové revoluci nebyla zcela pevná ani v Petrohradu – „srdci revoluce“.

Sami kronštadtští námořníci, kteří pocházeli většinou z ukrajinských rolnických rodin, jež byly bolševickou mocí těžce postiženy, však odmítali jakékoliv spojení s bělogvardějskými i zahraničními kruhy a své povstání považovali za prosovětské (v původním smyslu slova „sovětský“) a prosocialistické, o čemž svědčí jejich provolání zveřejněné v jimi vydávaných povstaleckých novinách Izvěstija 6. 3. 1921:

Vy, soudruzi, nyní slavíte velké vítězství nad komunistickou diktaturou, ale vaši nepřátelé slaví společně s vámi. Motivy naší a jejich radosti jsou nicméně opačné. Zatímco vy jste inspirováni spalující touhou obnovit skutečné zřízení sovětů a vznešenou nadějí dát dělníkovi svobodnou práci a rolníkovi právo nakládat se svou půdou a výsledky své práce, oni jsou inspirováni nadějí na obnovení carské knuty a generálských privilegií. Vaše zájmy jsou rozdílné a oni tedy nejsou žádní naši souputníci. Vy chcete svrhnout komunistickou vládu za účelem mírové rekonstrukce a tvořivé práce, oni to chtějí učinit za účelem zotročení dělníků a rolníků. Vy hledáte svobodu, oni vás chtějí znovu uvrhnout do okovů. Mějte se na pozoru. Nedopusťte, aby se ke kormidelnímu kolu dostaly staré bestie.

Průběh a porážka povstání

Povstalci se sice zmocnili pevnostního města a kontroly nad několika plavidly, například nad dalším křižníkem Sevastopol, avšak povstání zůstalo izolováno, neboť se nerozšířilo na pevninu a v samotném Petrohradu mělo ohlas spíše jen symbolický. I když někteří rudoarmějci proti povstalcům odmítli zasáhnout a útok Rudé armády 8. 3. 1921 byl námořníky odražen, v krátké době se projevila převaha bolševické moci, jež dokázala proti Kronštadtu, který bránilo 15 000 povstalců, zmobilizovat asi 50 000 rudoarmějců, čekistů i vojenských kadetů. Útočníky podpořily i tři stovky delegátů v Moskvě právě probíhajícího X. sjezdu bolševické strany. Kronštadtské povstání bylo tak za cenu asi 10 000 padlých a zraněných ozbrojenců bojujících na straně Leninovy moci ve dnech 16. 3.–18. 3. krvavě potlačeno.

Louis Aragon v již citovaném díle popsal tuto tragickou událost následujícím způsobem:

Lenin studoval spolu s Frunzem a Vorošilovem plán, podle něhož soustřeďoval Tuchačevskij nové jednotky, mezi nimi i komunistické oddíly a posluchače kronštadtského vojenského učiliště. Z devíti set devadesáti čtyř delegátů sjezdu se ještě před jeho skončením odebralo na Leninovu výzvu tři sta dvacet v čele s Vorošilovem ke Kronštadtu. Po dělostřelecké přípravě, zahájené 16. března, přešli tu útočníci následující noci, zahaleni do bílých prostěradel a podporováni palbou z petrohradských pevností, po ledě přes Finský záliv, zasypávání palbou z pevnosti a válečných plavidel. Za cenu vážných ztrát vnikli ráno do pevnosti i do města, kde došlo k pouličním bojům. A Dybenko tu obnovil pořádek.

Potlačení povstání popsal – poněkud drastičtějším způsobem – i ruský anarchista a spisovatel Alexander Berkman (1870–1936):

Dnes padl Kronštadt. V jeho ulicích leží mrtvoly tisíců námořníků a dělníků. Neustále probíhají masové popravy vězňů a rukojmí… Petrohradské žaláře byly celé týdny plné kronštadtských vězňů. Každou noc vyvedli malou skupinu vězňů, kteří pak na příkaz Čeky zmizeli a už je nikdo neviděl mezi živými.

Ve střetech s bolševickými silami bylo zabito asi 1000 povstalců a nejméně stejný počet byl také popraven. Stovkám vzbouřenců se podařilo po zamrzlém zálivu uniknout do Finska, včetně vůdce povstání Stěpana Petričenka, většina z nich byla ale zajata a uvězněna. K trestům v různé výši odnětí svobody bylo později odsouzeno 6500 námořníků – účastníků vzpoury.

Zcela se tak naplnilo zlověstné varování, kterým Lev Trockij 6. 3. 1921 kronštadtské námořníky vyzval ke složení zbraní:

Nařizuji všem, kteří pozvedli ruku proti socialistické vlasti, aby okamžitě složili zbraně. Ti, kteří se vzepřou, budou odzbrojeni a vydáni sovětskému vedení… Pouze ti, kteří se neprodleně vzdají, se mohou spoléhat na milost sovětské republiky.

Patrně jako poslední oběť msty vítězů zahynul i již připomenutý vůdce Kronštadtského povstání Stěpan Petričenko (1892–1947), který byl ve Finsku zatčen roku 1945, vydán do Sovětského svazu, kde krátce nato umírá ve věku pětapadesáti let ve vězení.

Lenin o Kronštadtu

Interpretace událostí v Kronštadtu byla ovlivňována politickou orientací osobností, které se povstání či jeho potlačování přímo zúčastnily, případně jednu ze stran tohoto ozbrojeného konfliktu podporovaly. Jednoznačně odmítavý postoj k němu zaujali představitelé bolševické strany – ať již byli později označováni za leninovce, stalinisty či trockisty. Povstání naopak vnímali pozitivně sami jeho účastníci či s nimi sympatizující levicoví publicisté.

Sám předseda bolševické vlády V. I. Lenin toto povstání pochopitelně hodnotil jednoznačně negativně, a to například v článku Daň z potravin, kde za původce vzpoury označil – kromě neúrody – politickou váhavost rolníků, kteří z větší části tvořili sociální základnu vzbouřených námořníků:

Na jaře roku 1921, hlavně jako výsledek neúspěšné sklizně a pomření dobytka, se podmínky rolnictva, již tak extrémně špatné v důsledku války a blokády, staly ještě horší. To vyústilo v politickou váhavost, která je obecně řečeno nejvlastnější „podstatou“ drobného zemědělce. Nejvýraznějším projevem této váhavosti byla kronštadtská vzpoura… V jejím rámci bylo jen velice málo věcí zformulovaných, jasných a nepochybných. Slyšeli jsme fantastická hesla o „svobodě“, „svobodném obchodu“, „osvobození z otroctví“, „sovětech bez bolševiků“ nebo nových volbách do sovětů nebo osvobození zpod „stranické diktatury“ a tak dále. Jak menševici, tak eseři prohlásili kronštadtské hnutí za „své“.

Tento článek plně odrážel mesianistickou podstatu Leninova myšlení, který ani na okamžik nebyl schopen reflektovat skutečnost, že bolševický režim představuje zcela nedemokratický politický systém, který je většině obyvatel Ruska násilně vnucován, a proti němuž se část z nich proto bouřila.

O tehdejší slabé společenské podpoře bolševiků v Rusku svědčí nejen vítězství strany socialistů-revolucionářů (eserů) ve svobodných parlamentních volbách na podzim 1917, ale i nízký počet organizovaných členů bolševické strany v roce 1921, kterých bylo přibližně 700 000 – tedy ani ne jedno procento ruské populace.

Trockij a povstalci

Ke vzpouře protibolševických námořníků se v textu O povyku kolem Kronštadtu ještě roku 1938 vyslovil také Lev Trockij (v té době již pobýval v Mexiku), jenž byl od poloviny dvacátých let generálním tajemníkem bolševické strany J. V. Stalinem (1879–1953) označován za nepřítele leninismu a později i SSSR.

Trockij i s odstupem téměř dvou dekád stále hodnotil toto povstání jako kontrarevoluční vzpouru, třebaže připouštěl určitou odlišnost ve srovnání s jinými protibolševickými hnutími:

Kronštadt se lišil od celé řady dalších maloburžoazních hnutí a povstání jen díky svému většímu vnějšímu efektu. Problém zde zahrnoval námořní ostrovní pevnost před samotným Petrohradem. Během vzpoury vycházela různá prohlášení a také se dělala rozhlasová vysílání. Sociální revolucionáři (eseři) a anarchisté spěchali z Petrohradu, aby zdobili povstání ušlechtilými frázemi a gesty. Toto vše bylo zaznamenáváno v tisku. S podporou těchto „dokumentárních“ materiálů (tj. falešných označení) nebylo obtížné vykonstruovat legendu o Kronštadtu. Legendu o revoltě nejvýznamnější od dob Říjnové revoluce, která okolo Kronštadtu vytvořila ono „revoluční haló“.

Lev Trockij se pochopitelně ani v mexickém exilu, kde žil jako politický uprchlík od roku 1937, nemohl distancovat od aktů revolučního násilí spjatých s prvními lety bolševického režimu, neboť by to znamenalo popření i jeho činnosti jako lidového komisaře (ministra) vojenství a námořnictva, kterou zastával v letech 1918–1925 – tedy v době krvavého potlačení Kronštadtského povstání.

Názor anarchistky Idy Mettové

Zcela odlišné stanovisko k březnovým událostem zaujala ruská anarchistka a spisovatelka žijící ve francouzském exilu Ida Mettová (1902–1973) v publikaci Kronštadstská komuna, která byla vydána roku 1948. V závěru své historické studie o významu povstání uvedla:

Lidé z Kronštadtu byli upřímní, ale naivní. Věřili ve správnost své věci a nepředvídali taktiku svých protivníků. Čekali na pomoc od zbytku země a věřili, že odrážejí její požadavky. Přestali si uvědomovat fakt, že země se již nachází ve smrtelném sevření diktatury, která již nedovolovala lidem svobodně vyjadřovat svoje přání a svobodně si zvolit své vlastní instituce.

Velká ideologická a politická diskuse mezi „realisty“ a „snílky“, mezi „vědeckými socialisty“ a „revolučním spříseženstvem“ (volnica) byla dobojována se skutečnými zbraněmi v ruce. Skončila v roce 1921 politickou a vojenskou porážkou „snílků“, ale Stalin později prokázal celému světu, že tato porážka byla zároveň porážkou socialismu, na šestině zemského povrchu.

Osudy kronštadtských vítězů

Životní osudy bolševických představitelů, kteří se různou měrou podíleli na potlačení povstání, jsou neobyčejně působivým dokladem represivního (a současně i absurdního) charakteru sovětského režimu, který za Stalinovy vlády krutě nakládal nejen se svými odpůrci – skutečnými i domnělými, ale i se svými nejvýznamnějšími budovateli a obránci.

Předseda petrohradského sovětu Kameněv, který v únoru 1921 potlačoval odpor petrohradských stávkujících, byl popraven po vykonstruovaném veřejném procesu jako trockistický agent v srpnu 1936. Generál Tuchačevskij, kat Kronštadstkého i Tambovského povstání, byl popraven coby agent hitlerovského Německa o necelý rok později – v červnu 1937. Lev Trocký, někdejší lidový komisař zahraničí a později i vojenství, byl brutálně zavražděn na Stalinův rozkaz agentem NKVD v srpnu 1940 v Mexiku.

Ohlédnutí

Od kronštadtského povstání uplynulo rovných sto let, což je nepochybně významný časový úsek, který umožňuje jeho nestranné a nezaujaté hodnocení. Díky tomuto značnému časovému odstupu je možno dnes konstatovat, že záměry kronštadtských povstalců i (snad) prapůvodní cíle bolševiků o dosažení sociální spravedlnosti a společenské rovnosti se nakonec nikdy v Rusku nepodařilo uskutečnit – i proto dnešní Ruská federace, kde od raných devadesátých let probíhá proces restaurace kapitalismu mimořádně korupčního a oligarchického typu, patří v rámci evropských států k zemím s největší mírou společenské nerovnosti i nesvobody.

I když kronštadtské povstání skončilo porážkou, stalo se do jisté míry předzvěstí nejrůznějších snah o demokratizaci či reformu autoritářských socialistických systémů. Ty se po druhé světové válce objevují poměrně často – připomeňme alespoň jugoslávskou koncepci samosprávného socialismu nebo uvolňování státní ekonomiky i společenské atmosféry v kadárovském Maďarsku.

Za nejvýraznější projevy těchto – s výraznou nadsázkou řečeno – „kronštadtských“ tendencí můžeme pak považovat Pražské jaro v Československu 1968 a Gorbačovovu perestrojku v Sovětském svazu po roce 1985.

Ovšem celkové nezdary všech těchto pokusů o „lepší“ socialismus vedou k otázkám, zda mohly být vůbec uskutečnitelné. Byly neúspěchy těchto reformních snah způsobeny pouze nějakými náhodnými či nepředvídatelnými okolnostmi – například cizí ozbrojenou intervencí či netušenými národnostními rozpory, avšak v zásadě byly možné? Nebo naopak byly zcela neproveditelné v důsledku trvalé neschopnosti socialistických režimů provádět závažnější reformy, aniž by dříve či později neskončily jejich rozpadem a zánikem?

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů