Jiří Silný

Lulovo politické zmrtvýchvstání

Poprvé jsem Latinskou Ameriku navštívil studijně v roce 2005. Tématem byla sociální práce františkánů a dalších řádů v Brazílii a Paraguayi. Naši skupinu po příletu do Sao Paula a krátké snídani vzali bratři rovnou na prohlídku projektů věnovaných lidem bez domova. Začínali jsme na místě bývalého autobusového nádraží a oni nám neopomněli sdělit, že právě sem přijel, jako mnozí další, ze státu Pernambuco na chudém severovýchodě v 50. letech malý Lula s rodinou při hledání lepší existence. Lula se z opravdu nuzných poměrů jen s pár roky základní školy vypracoval na hlavu stotisícových odborů a spoluzaložil novou masovou politickou Stranu pracujících (Partido dos Trabalhadores, PT). Do funkce prezidenta kandidoval pravidelně od roku 1989 (tehdy už jako člen kongresu), ale volby vyhrál teprve v roce 2002, když o něco ubral z radikálních požadavků, které PT prosazovala (pozemková reforma, moratorium na splácení dluhů a jejich audit). Znovu zvítězil v roce 2006. Potřetí po sobě kandidovat nemohl a v roce 2010 vyhrála volby kandidátka PT Dilma Rousseffová, která byla v roce 2015, na začátku svého druhého období, donucena pro obvinění z korupce odstoupit. V té době už probíhalo také vyšetřování Luly. To skončilo v roce 2017 jeho prvním odsouzením na 9 let a 6 měsíců, později přibyl dvanáctiletý trest a přes odvolání musel Lula nastoupit v roce 2018 do vězení a byl zbaven možnosti kandidovat ve volbách téhož roku, jež by pravděpodobně vyhrál. Odsoudil ho soudce Sérgio Moro, který se po nástupu prezidenta Jaira Bolsonara v lednu 2019 stal ministrem spravedlnosti. I pravicový nástupce Rousseffové Michel Temer byl vyšetřován pro korupci, která je v brazilském politickém systému rozšířená.

Voliči PT, ale i mnozí nezávislí pozorovatelé považovali od počátku vyšetřování a postup soudů proti Lulovi a Rousseffové za politicky motivovaný a nekorektní. Oba svou vinu popírali a Lula svůj případ komentoval: „Nezatkli muže, ale pokusili se zabít myšlenku. Ale ta myšlenka nezmizí a já za ni chci dál bojovat.“ Teď bude mít příležitost. Na svobodě byl díky odvolání už od listopadu 2019.

Na významné nesrovnalosti Lulova procesu upozornil novinář Glenn Greenwald. Ovlivňování procesu ze strany armády přiznal ve svých pamětech i její tehdejší vrchní velitel, generál Eduaro Villas Bôas. V březnu 2021 Nejvyšší soud zrušil všechny čtyři existující rozsudky pro místní nepříslušnost soudu, který je vydal. Případy musí být znovu projednány před federálním soudem. Jeden ze soudců Lulovo odsouzení označil za „největší soudní skandál“ brazilské historie. Zatím to tedy znamená, že Lula může v příštím roce kandidovat.

Bolsonaro nebo čert

Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přesto překvapivé a vyvolalo šok v Bolsonarově vládě a nadšení v kruzích Lulových příznivců. Pozitivně reagovaly i některé vlády. V Německu rozhodnutí označili za dobrou zprávu pro brazilskou demokracii. Už Lulovo propuštění z vězení se změnilo v lidový svátek, ale jeho současný návrat do politického života je triumfální. Lula je skvělý řečník a jeho první velký projev trval tři hodiny. Samozřejmě se pustil do kritiky Bolsonarova vládnutí, zejména jeho neschopnosti a neochoty řešit koronavirovou krizi. V té věci Lula už také jednal – přes původní odpor centrální vlády zprostředkoval nákup deseti milionů dávek vakcíny Sputnik V pro skupinu států ze severovýchodu Brazílie.

Lula už nastínil i svůj program do prezidentských voleb. V podstatě slibuje návrat ke své velmi úspěšné sociální politice, díky které se z chudoby pozvedly desítky milionů lidí. Ostře se také vymezuje proti snahám současné vlády o další privatizace, zejména pokud jde o stání ropnou firmu Petrobras. Lula samozřejmě ví o roli Spojených států v „pomalém puči“, který vedl k jeho odsouzení a k impeachmentu Dilmy Rousseffové, ale nevolí příliš konfrontační rétoriku. Spoléhá zřejmě spíš na to, že Bolsonaro byl tak úzce spojen s Trumpem, že Biden nebude trvat na jeho udržení u moci.

Bolsonaro bude mobilizovat všechny své příznivce, kterých je pořád hodně i mezi chudšími vrstvami. Při svém nástupu nezrušil všechny sociální programy a na nátlak opozice zavedl i podpory v době pandemie – a připsal si to jako zásluhu. Opírá se o vlivné protestantské fundamentalistické církve, které se začaly rozšiřovat od 70. let s podporou USA jako protiváha proudů katolické teologie osvobození. V jejím prostředí naopak vznikala četná sociální hnutí, podporující levici. Pozice těchto kruhů byla oslabována vatikánskou politikou za papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

Až papež František se opět přiklání k radikálnímu chápání katolické sociální nauky a Lula mu neopomněl veřejně poděkovat. Paradoxně i úspěch Lulovy politiky, která posílila postavení střední třídy, vedl k tomu, že část voličů přijala jiné priority. Bude teď záležet na postoji armády, která nikdy neměla tak velký vliv. Nelze vyloučit ani vojenský puč. Ale zdá se, že některé hospodářské kruhy mají už dost Bolsonarova chaosu a nebránily by se předvídatelnější politice. Pamatují si, že s Lulou se dalo dohodnout. Pozornost vzbudil významný finančník, který řekl, že pokud by měl volit mezi Bolsonarem a čertem, zvolí čerta.

Předchozího fenomenálního úspěchu Lula dosahoval velkorysým přerozdělováním v době konjuktury, spojené zejména s vysokými cenami exportních komodit a ropy. Jeho politika se zaměřovala také na masivní podporu vzdělávání, které pomohlo hospodářskému rozvoji, a ve srovnání s předchůdci i se současností začal významně omezovat ničení amazonských pralesů. I práva původních obyvatel byla díky jeho politice zaručena jako nikdy předtím. Jeho úloha bude teď jistě obtížnější.

Už D. Rousseffová musela čelit ekonomickým obtížím spojeným se změnami mezinárodního trhu. Dnes je ekonomická situace katastrofální. Nezaměstnanost dosahuje 21,6 % na národní úrovni a v chudých oblastech 30 %, u mladých někde až 50 %. Prohloubil se vliv zahraničního kapitálu a hlavní odběratel zemědělských produktů Čína pracuje na své soběstačnosti. Mezinárodní postavení Brazílie je daleko horší než dříve, kdy hrála významnou roli v uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) a v latinskoamerické integraci. Nic z toho nemá snadné řešení.

Poprvé Lulu k moci vynesla dlouhodobá práce a ohromná energie sociálních hnutí, odborů a nové strany, jež začínala na místní úrovni a postupně rostla. Tato strategie propojení radikálních hnutí s progresivními politickými stranami byla úspěšná i v jiných zemích regionu. Koaliční vláda PT byla nutně kompromisní, a proto docházelo k rozporům. Nejvlivnější hnutí bezzemků (MST, Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra) požaduje radikální pozemkovou reformu, k níž zřejmě ani po případném novém vítězství Lula nebude mít sílu. Po několika letech vládnutí extrémní pravice je levicové hnutí oslabené, na druhé straně roste počet těch, kdo chtějí změnu.

Hranice kapitalismu

Osudy emancipačních zápasů v zemích Latinské Ameriky vykazují společné rysy. Po překonání pravicových diktatur minulého století a politické demokratizaci zpravidla došlo k nástupu agresivního neoliberalismu chilského střihu, který přinesl velké sociální problémy. Demokratické pořádky ale umožnily formování levicových sil, které začaly vyhrávat volby a realizovat více či méně radikální sociální politiku. Brazílie patřila k nejúspěšnějším, ale možná ještě výraznější byly úspěchy vlád v Bolívii či ve Venezuele. Všechny levicové vlády ovšem musí čelit mocným nepřátelům – domácí buržoazii, jež zuby nehty brání svá privilegia, a tlaku zahraničního kapitálu – finančních institucí, těžebních společností nebo agrobyznysu. V takové situaci je velmi obtížné budování „socialismu pro 21. století“. K tomu politika přerozdělování nestačí. Podpora družstevnictví a solidární ekonomiky nebo nacionalizace těžby surovin jako ve Venezuele nebo Bolívii jdou dobrým směrem, ale postupná společenská přeměna vyžaduje čas. Je příznačné, v kolika zemích došlo k změně vlády mimo volby. Mluví se o „soudních převratech“ jako formě puče, docházelo k pokusům o násilný převrat nebo k bránění levicovým politikům v kandidatuře. Vedle Brazílie se to týká Argentiny, Bolívie, Paraguaye, Hondurasu, Venezuely, Ekvádoru, Nikaragui. Někdy tomu pomáhá neochota vládnoucích politiků předat moc, často je levice oslabena vnitřními spory, ale platí, že tam, kde se pravice nedokáže dostat k moci volbami, sahá po jiných prostředcích. Uvidíme, jaké poučení si z tohoto vývoje vezme levicová „druhá vlna“ v Bolívii, v Argentině, snad i v Brazílii. Je zřejmé, že bez podstatného omezení vlivu privilegovaných vrstev a nadnárodního kapitálu k zásadní změně nemůže dojít. Bez ekonomické demokracie, podílu všech na rozhodování o produkci a dělbě statků, zůstává politická demokracie jen nedokonalým nástrojem pro dobré časy. A ty nejsou zrovna v dohledu.

Jak řekl nedávno zesnulý levicový politolog Ed Rooksby: „Kapitalismus omezuje rozsah, v němž můžeme mít demokracii. V rámci kapitalismu můžeme mít parlamentní demokracii, ale nemůžeme mít ekonomickou demokracii. Ve většině oblastí našich životů většina z nás opravdu nemá mnoho demokratické kontroly podmínek naší vlastní existence. To je podle mě základní problém kapitalismu.“ A s tím je spojena i otázka, jak takové poměry změnit. Jistě platí nejen pro Latinskou Ameriku.

Jiří Silný (1951) je teolog.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Silný

Lulovo politické zmrtvýchvstání

Bolsonaro nebo čert

Hranice kapitalismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu