Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 2 > Adam Szostkiewicz: Polská politická krize ohrožuje unijní Plán obnovy

Adam Szostkiewicz

Polská politická krize ohrožuje unijní Plán obnovy

Plán pokoronavirové obnovy země nazvaný pateticky jako Nový úkol měl premiér Mateusz Morawiecki představit polské veřejnosti 20. března. Nakonec to s odkazem na pandemii neudělal. Je pravda, že pandemie se v Polsku dramaticky rozvíjí. Když píši tento článek, stoupá oficiální počet nakažených každodenně přes dvacet tisíc, počet zemřelých na koronavirus činí několik stovek. Většina nemocničních lůžek a ventilátorů je zaplněná, chybí personál, čím dál častěji jsou pacienty mladší lidé. Převažuje britská, nakažlivější varianta koronaviru. Jde o důsledek rozhodnutí nechat před Vánocemi do Polska přijet na dvanáct tisíc Poláků z Velké Británie [bez povinné karantény, pozn. red.]. Očkování běží, ale potýká se s obtížemi: zpožděním domluvených dodávek a rostoucí nedůvěrou k vakcíně AstraZeneca.

V této situaci vláda na období od 20. března do 9. dubna zpřísnila hygienická opatření. Do tohoto období spadají i katolické velikonoční svátky, které se mohou stát zdrojem nových nákaz. Ministr zdravotnictví upozornil, že pokud aktuální opatření nebudou stačit, je třeba počítat i s úplnou uzávěrou. Takový scénář vyhlíží společnost i byznys s velkým neklidem. Pocit únavy z pandemie i z vládní politiky, která je v této klíčové otázce plná rozporů, dramaticky roste. Naštvání i „covido-skepticismus“ vedou k ignoraci hygienických opatření, což zvětšuje počet nákaz, nemocných i úmrtí. Jde o bludný kruh. Pokud nová omezení nepomohou, pandemie vládní plány překříží na dlouhou dobu.

Pandemie přitom není jediná krize, kterou dnes Polsko řeší. Na politické úrovni jsou aktuální dvě další: První je spojená s takzvanou „ObajtekGate“, druhá s konfliktem, který ve vládním táboře roste kolem přijetí evropského Plánu obnovy. Obě jsou příznakem rozkližování současné vládní koalice.

Nepotismus „dobré změny“

Daniel Obajtek je předseda představenstva naftového koncernu Orlen. Působil v čele místní správy v gmině (obci) Pcim nedaleko Krakova, dnes je jednou z tváří „dobré změny“, tedy transformace Polska pod vládou Jarosława Kaczyńského z demokracie postavené na právu a ústavě na národně-katolický stát. V roce 1989 se Polsko vydalo na cestu k plné demokracii, v roce 2015 na cestu k autoritářství v nacionalistickém hávu.

Obajtkova bezprecedentní kariéra se stala symbolem vzestupu lokálních aktivistů Práva a spravedlnosti, svorníkem koalice vládnoucí dnes v Polsku šestým rokem. Širší veřejnosti neznámý aktivista z místní úrovně a lokální byznysmen získal velký vliv v sektoru veřejného hospodářství. Kaczyński oceňoval jeho charisma a energičnost. Dával najevo, že podobné kariéry jsou možné právě díky „dobré změně“.

Krize vypukla, když varšavská Gazeta Wyborcza, největší seriózní polský deník kritický vůči Kaczyńského vládě (jakkoli je formálně vicepremiérem pro národní bezpečnost), zveřejnila, že ještě coby hlava Pcimu spojoval Obajtek protiprávně výkon funkce v samosprávě s podnikáním. Že nejasným způsobem získal velký majetek. A že v různých společnostech spojených s Orlenem zaměstnával známé a příbuzné, tedy že sahal k oligarchickým a nepotistickým metodám.

Orlen navíc pod Obajtkovým vedením koupil přes dvacet regionálních deníků společně s jejich databázemi, a tedy přístupem k údajům o 17 milionech uživatelů jejich internetových služeb. Bylo to vnímáno jako úsilí o omezení svobody tisku po maďarském vzoru.

Opozice ucítila krev a požadovala speciální parlamentní vyšetřování Obajtkova případu. Kaczyński se ho rozhodl bránit a jeho linii převzal PiS. Pokud by Obajtek zmizel ze scény, vypadal by Kaczyński naivně anebo jako naprostý cynik, zatímco je ve svém táboře představován jako otec zakladatel skutečně suverénního a nezávislého Polska, který se nemůže v ničem mýlit.

Přesto ale „ObajtekGate“ ve společenském vědomí udeřila do veřejného obrazu současné vlády, a to i mezi voliči PiS. Podpora Kaczyńského strany v průzkumech klesla a Kaczyński sám zůstává v čele žebříčku politiků, kterým Poláci nedůvěřují.

Polsko a vláda práva

Byla to tedy nejen pandemie, ale i Obajtkova aféra, proč premiér Morawiecki odložil zahájení kampaně promující vládní Nový úkol. Dalším důvodem pak nejspíš byl vnitropolitický spor o evropský Plán obnovy.

Nový úkol by totiž začínal v nepatřičný čas, pokud by se stávající vláda předtím nedohodla na přijetí Plánu obnovy v polském parlamentu. Proti tomu se však staví strana Solidární Polsko, menší koaliční partner PiS, vedená úřadujícím ministrem spravedlnosti Zbigniewem Ziobrem. Podle dohody lídrů EU má Polsko získat na obnovu zdroje ve výši kolem 70 miliard euro. Ty by byly finančním základem Nového úkolu. Aby k tomu došlo, musí Polsko v parlamentu souhlasit se zvýšením vlastních zdrojů EU. Nesouhlas by paralyzoval spuštění Plánu obnovy (750 miliard euro) v celé Unii. Souhlas v praxi znamená, že vláda „dobré změny“ akceptuje také (volné) propojení výplaty prostředků s dodržováním unijních zásad vlády práva. A s tím má Varšava problém.

Silně euroskeptická Ziobrova skupina chtěla, aby premiér Morawiecki odmítl Plán obnovy ve stávající podobě pod heslem „veto nebo smrt“. Souhlas s plánem podle nich poškodí polskou suverenitu a hospodářství, protože dojde ke komunitarizaci čili vzniku společného dluhu Evropské unie. Ziobro navíc provádí „deformu“ soudnictví, která má soudy politicky podřídit vládě, tedy je fakticky zbavit nezávislosti.

Většina ekonomů však se skupinou kolem ministra Ziobry nesouhlasí a uznává, že unijní půjčky jsou nezbytné pro rekonstrukci a oživení hospodářství po pandemii. Nad aktuální sejmovou většinou se ale objevil přízrak ztráty většiny.

K přijetí zákona umožňujícího spustit evropské fondy a Nový úkol mohou Kaczyńskému bez Ziobrovy skupiny chybět hlasy. Musel by je hledat u parlamentní opozice. Ta neříká ne, má ale vlastní podmínky: evropské fondy musejí být rozdělovány spravedlivě a pomoci také těm samosprávám na různých úrovních, kde vládnou demokraticky vybraní soupeři PiS.

Díky tomu se poprvé po šesti letech otevřel prostor pro normální politickou hru opozice s vládou. Bohužel, opozice je také rozdělená – kromě proevropských a prodemokratických sil v čele s Občanskou koalicí Borise Budky jsou tu také formace krajně pravicové a není jasné, jak úspěšně se té hry zhostí. Zatím pro to mnoho nesvědčí. Což znamená, že krize státu i politiky se může v okamžiku nebezpečném pro Polsko, Evropu i Západ protáhnout.