V dokumentárních filmech o nacismu a druhé světové válce – poslední dobou se s nimi v našich televizích roztrhl pytel – mě odjakiva udivuje a zaráí, jací jsou největší nacističtí pohlaváři od pohledu chudinkové. Hitler, Goebbels, Himmler, Goering, jeden skřet a nemrcouch vedle druhého; a ještě měli opoválivost prohlašovat se za biologický výkvět tvorstva a rozhodovat, kdo další takový k tomu výkvětu patří! S podivem je hlavně to, jak mohl zmetek, jeho ubohost byla jinde ne v Německu zřejmá kadému kromě jiných zmetků, vůbec někoho přesvědčit a strhnout. Komu se on a jeho kumpáni mohli zamlouvat? Snad těm, kdo měli pocit, e je ostatní pokládají za méněcenné, lidé poníení, kteří se rozhodli povýšit nízkost na svou podstatu a převrátili chod světa v nekonečný, ponurý, smrtonosný karneval, kdy se z nízkého navěky stane vysoké a z vysokého nízké.
Stejně uboze a odpudivě působil na většinu světa Donald Trump, ale ve Spojených státech (a u české pravice, která tím ukázala, jak hluboko klesla) získal značnou, i kdy nikdy většinovou podporu, která ho v defektním americkém systému vynesla na čtyři roky do úřadu prezidenta-imperátora a ředitele Tradiční Zeměplochy a bohuel i naší Zeměkoule. Dosavadní mnohotvárnost americké společnosti, kterou proto není snadné ztotalizovat, i vlastní povahové rysy onoho stabilního génia podprůměrnosti způsobily, e to nejhorší tentokrát nenastalo; ale jak Američané rádi říkají, potenciál by tu byl, a pravá chvíle moná ještě přijde.
Před loňskými volbami jsem prorokoval, e Trump po případném neúspěchu moc předá, protoe k převratu nemá sílu ani dost vůle: je starý; nemá ucelenou politickou představu, jen záchvaty; a nemá povahu vůdce (jeho sebestřednost je příliš bezprostřední, nemá dost velký akční rádius, není schopna pohltit svět). Vlastně jsem se příliš nemýlil, Trump moc předal, jen tolik záchvatů a tak divokých jsem neočekával.
Nejgrotesknější a nejznepokojivější na americké povolební frašce 2020–2021 je to, kdy tisíckrát usvědčený lhář a podvodník skoro čtvrt roku křičí, e je obětí podvodu, přes chvályhodnou a vcelku rychlou odpověď soudů mu to spousta lidí věří a nenajde se instance, která by ho dokázala usadit. V nejširším smyslu je to tím, e je západní kultura obecně zkaená vástem postmoderny: na pravdivosti nezáleí, všechno lidské je ze své podstaty jenom vyprávění neboli narativ (čili pohádka), take le, dokonce ani omyl vlastně neexistují: stačí vidět, kolik jen blbů se dnes a denně domáhá úcty pro svůj pomatený názor a kolik dalších hlupáků jim lidumilně potvrzuje, e na to mají právo, bez ohledu na pitomost, kterou hlásají. Mravní ospravedlnění a vánost se tak přenášejí i tam, kde nemají co dělat: hloupost ohýbá morálku. Dokonce ani filosofie u nehledá přiměřené poznání světa (zvané pravda), ale jenom nejúčinnější sofisma. Proto i hanebnosti ničemům snadno projdou.
Ve smyslu bezprostřednějším je to moné proto, e se od zběsilce nedokáe odloučit partaj, která mu k moci pomohla; chová se tak hlavně z důvodů mrzce volebních, ale skutečně můe politicky obstát jenom s podporou šílené (a dílem i té sociálně zoufalé a popletené) části voličstva, byť i neočekávaně velké? Jestli ano, pak demokratická část světa u skutečně nemůe se Spojenými státy počítat – jak se ostatně mnozí obávají.
Přímo však americkou povolební grotesku umonil křivý volební systém, o jeho nedemokratičnosti u nelze dál pochybovat. To, co se stalo po loňských volbách, bylo jistě i důsledkem toho, jak proběhly volby předešlé a koneckonců i volby v roce 2000, kdy byl za prezidenta dosazen poraený George Bush ml. Trumpova představa, e si moc můe udret dalším křivením volebního systému, a vytrvalé pokusy toho dosáhnout vyplynuly z toho, e ho pokřivenost volebních pravidel vynesla k moci u poprvé, ačkoli nezvítězil. Neznám volební zákony jiných federací, jako jsou Mexiko nebo Brazílie, ale v ádné jiné současné demokracii by podobně absurdní volební zvrat nebyl myslitelný. I tak v onom dvoustupňovém volebním systému, který v USA demokracii závaně omezuje, znamená tak velký rozpor mezi lidovým hlasováním a skladbou sboru volitelů, e rovnováha v převodu hlasů je něčím závaně vychýlena a došlo k systémové poruše. Tím se však v USA po další čtyři roky zjevně nikdo kompetentní nevzrušoval.
Proto jsem před čtyřmi lety doporučoval, aby se Trumpovi na kadém kroku připomínalo, e demokraticky zvoleným prezidentem není, protoe volby o 2,8 miliónů hlasů prohrál. Asi to nikdo nedělal. Lidé říkali: je demokraticky zvolený, protoe je to v Americe a tam je demokratické všechno; nebo: je to v pořádku, protoe tam mají takový systém. Systém ovšem demokracii nedělá; nějaký systém mají všude, i v Zimbabwe a v Severní Koreji.
Bez toho systému by bylo všechno jasné: Biden zvítězil hned o 7 miliónů hlasů, získal do-konce jejich nadpoloviční většinu a Trumpa porazil o 4,5 procenta. Co víc by bylo zapotřebí? Nebýt absurdního systému, poraený kandidát by musel sklapnout kufry a zmizet. Monost handrkovat se o volitele v několika státech, kde bylo Bidenovo vítězství těsnější, poskytla volné pole pokusům zvrátit demokratické rozhodnutí lidu nedemokraticky, kverulantským procedurnictvím, které ostatně v Americe také jen kvete. Soudy se naštěstí do této hry zatáhnout nenechaly. U v tom se Trump projevil jako politik, který demokracií pohrdá a zřejmě jí vůbec nerozumí. Věčným vyřváváním o ukradených volbách připomínal spíš sesazeného afrického despotu, jím mentálně také je. Tím, e se nakonec domáhal toho, aby jeho spolustraník v Georgii tamní volby v jeho prospěch zfalšoval, u ze sebe udělal zločince.
Úlohu banánové republiky, o ní mluvil Biden, potom neslavně zastal stát Texas, který nejprve zaútočil ex post na volební zákony několika jiných států Unie, v nich měl podle republikánské představy Trump vyhrát, a kdy ani to soudy nespolkly, snail se donutit odstupujícího Trumpova viceprezidenta, aby na zasedání Kongresu in extremis zabránil formálnímu potvrzení volebního výsledku a vyhlásil za vítěze Trumpa. Texas tedy poadoval, aby jeden z poraených kandidátů zneuil své státní funkce a fakticky provedl státní převrat ve svůj prospěch. Divil bych se, kdyby něco takového bylo v souladu s americkou ústavou, a neměli by tedy odpovědní texaští představitelé také stát před soudem?
Mike Pence texaskou radu k Trumpově velké nevoli neposlechl, díky čemu jsme zaili velkolepé finále celé grotesky, kdy Trump nejprve poštval na Kapitol – a přímo proti vlastnímu viceprezidentovi – hordy svých přívrenců a potom se schoval a čekal, co to udělá. Ten útok má jistě silnou hodnotu symbolickou, ale s útokem na petrohradský Zimní palác se to nedá srovnávat, z toho prostého důvodu, e Lenin byl revoluční stratég a Trump je nemrcouch, který umí jen všechno rozloit, ale vůbec neví, co pak s tím. Lze tedy říci, e šlo ve skutečnosti jenom o nedůsledný anarchistický happening bez ladu a skladu, k němu prezident Trump ovšem vlastizrádně nabádal.
Závané je hlavně to, e všechny ty psí kusy Trumpovi prošly tak hladce, take můe dokonce uvaovat o nové kandidatuře za čtyři roky. Zločinu se dopustil přinejmenším dvakrát, ale nikdo ho nepotrestal, alespoň zatím. Američané mají zřejmě těký mentální blok týkající se jejich zřízení, protoe nikdo pokud vím Trumpovi hned na začátku neporadil, aby zavřel klapačku, protoe podle zásad skutečné demokracie prohrál i předešlé volby, take se prezidentem neměl stát nikdy; a pokud jde o ukradené volby, nikdo je neukradl jemu, nýbr republikáni hned dvakrát po sobě demokratům. Vzhledem k duševnímu stavu Ameriky to bylo moná i prozřetelné. To, e za činy prokazatelně kriminální nebyl Trump potrestán ani tak málo jako Hitler po mnichovském puči, se však ještě můe Americe vymstít; tím spíš, e poté, co se ho dočasně zbavila, zase s úlevou usne. Prezident Biden patrně nebude tím, kdo něco podstatného změní; jeho účinkování bude přinejlepším jen tišící, a jestli se potvrdí jeho upadající mentální způsobilost, ani to ne. Systém reformován nebude; jistý americký politolog vysvětlil ve francouzské televizi, proč: kdyby byl zrušen sbor volitelů, republikáni by přišli o všechny šance mít vůbec ještě kdy prezidenta. Proto ádné změny nepřipustí.
Take bude hůř. Ne kvůli Trumpovi, ten se odepsal dost a podporu ztratí, a se to lidem rozleí – ale a se té negativní lidové síly, která se za Trumpa postavila, ujme vůdce inteligentnější a cílevědomější. Je čeho se bát.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.