Olga Hostovská

Cestička do školy

Když Tomáš Garrigue Masaryk přijel za první světové války do USA, aby zde získal podporu pro vznik československého státu, mohl se opřít o pomoc českých emigrantů, kteří – třeba na rozdíl od těch italských – nejenže byli gramotní, ale většinou se v Americe dobře uplatnili. Současně ale zůstali českými vlastenci, kterým osud jejich rodné země nebyl lhostejný.

Naopak v naší rodné zemi jsme se léta hlásili k jednomu emigrantovi – rádi jsme o sobě prohlašovali, že jsme národ Jana Ámose Komenského, i když se o naši gramotnost nejspíš zasloužila hlavně císařovna Marie Terezie. Za první republiky dokonce mnozí čeští kantoři odcházeli učit na Slovensko, aby pomohli obyvatelům někdejších Horních Uher dohnat, co zmeškali v době uherského absolutismu. Myslím, že až do roku 1948 jsme opravdu mohli být na svoji vzdělanost pyšní. Už za první republiky jsme kromě normálních škol měli i ty speciální pro žáky postižené různými handicapy, a Bakulovi zpěváčci z Jedličkova ústavu byli na přelomu 20. a 30. let známi po celém světě. Po druhé světové válce jsme kromě speciálních škol pro neslyšící a nevidomé měli i školu pro tzv. slabozraké žáky a pak samozřejmě zvláštní školy pro ty, jimž šlo učení pomaleji a potřebovali speciální péči.

Nejedlého školská reforma z roku 1948 ve snaze o třídní rovnost zrušila nižší třídy gymnázií a pro žáky od šesti do patnácti let zavedla jednotnou školu. V duchu socialistické výstavby byla také zrušena klasická gymnázia, kde se vyučovala latina a řečtina. Poprvé se tak snížily požadavky na znalosti žáků. Já jsem v letech 1947–8 chodila do primy Anglického reálného gymnázia, kde jsem většinou měla samé dvojky, z ruštiny trojku a jen dvě jedničky (jednu z tělocviku). Přechodem do jednotné školy se ze mne stala vynikající žákyně, a při ruštině jsem dokonce byla občas schopna opravit našeho ruštináře; při ruštině povinné na všech školách jich tehdy ještě nebyl dostatek. Základní škola byla ukončena závěrečnými zkouškami, na třetí stupeň se v 50. letech přijímalo nebo nepřijímalo podle politických hledisek. Na gymnáziu si žáci mohli zvolit k ruštině některý ze světových jazyků a také technický nebo humanitní obor, tj. deskriptivu nebo latinu. Další školský zákon z roku 1953 nám zkrátil studium na gymnáziu o rok a také zrušil výběrovou latinu jakožto povinný předmět, přestože latina byla potřebná na vysoké škole nejen pro historiky a filology, ale samozřejmě i pro studenty medicíny.

Navzdory plánovanému hospodářství se školství na konci 50. let minulého století potýkalo s nedostatkem učitelů. Řešení bylo celkem jednoduché. Nám ve 4. ročníku na FF UK předepsali přednášky z pedagogiky, v 5. ročníku k přednáškám přibyl seminář a stačili jsme absolvovat i praxi. Pak jsme nastoupili na umístěnky většinou na osmiletky a mnozí byli šťastní, když se jim posléze podařilo dostat se na gympl. Dnes to ovšem není tak jednoduché. Máme přece svobodu. A tak, jak jsem se v MF dne 28. 1. v článku Kdo má vysokou školu, může jít vyučovat děti, dočetla, v loňském školním roce školy hledaly šest tisíc úvazků učitelů. Sněmovna to teď vyřešila tak, že na druhém stupni základních a středních škol budou nově moci učit absolventi jakýchkoli vysokých škol s magisterským titulem. Pedagogické vzdělání potřebovat nebudou. V závěru zmíněného článku se ovšem poukazuje na to, že vysokoškolák bez pedagogického vzdělání může být ředitelem uznán kvalifikovaným učitelem jen na tři roky, ale novela zákona přímo nestanovuje požadavek si za ty tři roky učitelské vzdělání doplnit. Jeden učitel-laik by tak teoreticky mohl tři roky učit na výjimku na jedné škole a pak přejít na sousední školu a zase učit dál.

Zkusme se na problém podívat z druhé strany. Nevím, jak je to se středními pedagogickými školami, ale na vysokých pedagogických školách u nás studují mladí lidé, kteří nemají žádnou povinnost po studiích nastoupit ve školství. Moje kolegyně z FF UK učila po roce 1989 na vysoké pedagogické škole v Praze bakaláře němčinu a ti se tím ani netajili, že půjdou za lepším. To jsou výhody českého školství – studium zadarmo, výuka jazyků kvalitní, třeba se najde i nějaké teplé místečko v zahraničí!

Když jsem se v roce 1973 stěhovala se svým italským manželem do Itálie, musela jsem zaplatit za svá studia, přestože jsem už měla odpracováno skoro 12 let. Našim mladým lékařům, pokud vím, nikdo nebrání jít pracovat do zahraničí, a nákladná studia nemusejí hradit. Nežijeme přece v socialismu a asi si to můžeme dovolit, pokud je o ně v cizině zájem.

Teď se ovšem naše školství potýká s coronavirem. Už předtím se u nás po léta řešilo, zda při maturitních zkouškách má být matematika povinná, teď už je na obtíž (pro pedagogy?) i slohová práce. Pamatuji se, jaký úspěch jsem sklidila ve 4. třídě obecné školy v Opočně, když jsem ve slohové práci na volné téma sepsala pověst o tom, proč se louce mezi Kounovem a Rozkoší říká Na krůčovině. Tu pověst zaznamenal kdysi Karel Michl, já jsem ji znala od jeho žákyně – maminky mé kamarádky z Orlických hor. Když jsem se ovšem v roce 1946 přestěhovala do Prahy, musela jsem se se slohovými pracemi rozloučit. Nastoupila jsem do tzv. pokusné dívčí školy ve Vršovicích. Ty pokusy spočívaly v tom, že se např. místo do sešitů psalo na volné papíry, dělaly se testy z rychločtení (a tabulky se vyvěšovaly na chodbě) a místo slohu se třeba tvořily věty na zadaná slova. Výzkumný ústav pedagogický Jana Ámose Komenského, založený v r. 1945, zřejmě musel vykazovat činnost.

Když jsme u toho slohového cvičení, já i všichni moji kolegové ze studijního ročníku 1954–59 na FF UK se pamatujeme, že na prvé hodině českého jazyka nám pan profesor Šmilauer dal napsat slohové cvičení na téma „Cestička do školy“. Na základě rozboru našich prací si pak mohl ujasnit, co umíme a v čem jsme slabí, a současně mohl posoudit naše vyjadřovací schopnosti. Dnes se dává přednost testům, kde stačí zaškrtnout správnou odpověď. Bylo by zajímavé zjistit, jestli některá z těch odbornic, co připravují „Zkoušky nanečisto“, otiskované v sobotních LN, někdy učila na základní škole.

Zajímavé je také porovnat, jak se proměnily maturity během zhruba posledních 100 let, tedy jak je – ve srovnání s tou dnešní generací – absolvovaly tři předchozí. Moje maminka maturovala v roce 1928 na obchodní akademii v Hradci Králové, kde si ze tří světových jazyků (A, F, N) mohla vybrat ke studiu dva povinné a rovněž nepovinnou ruštinu. Maturitu skládala z předepsaných odborných předmětů (kde matematiku asi reprezentovalo účetnictví) a rovněž z angličtiny a němčiny. Já jsem maturovala v roce 1954 po tříletém studiu na někdejším gymnáziu, předělaném na jedenáctiletku. Matematika byla povinná (zkouška písemná i ústní), dále čeština a ruština a jeden výběrový předmět z oborů chemie, fyzika, biologie, dějepis. Moje dcera v roce 1989 to měla obdobně (matematika dosud byla povinná), mezi výběrové předměty patřila ovšem i angličtina.

Od roku 2006 se nám o maturity stará CERMAT – nyní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, které nahradilo předchozí Centrum pro reformu maturitní zkoušky. Navzdory covidu se kupodivu zřejmě neuvažuje o letních školních kursech, kde by se žáci pokusili dohnat, co zameškali během školního roku. Pouze se zvažuje, kdo by směl případně opakovat ročník. Povinné maturitní zkoušky budou prý z českého jazyka a literatury, druhý povinný předmět bude na výběr – cizí jazyk nebo matematika. Zkoušky společné části se konají pouze formou didaktických testů. Ústní zkoušky odpadají. K tomu pan premiér Babiš přišel s návrhem (MF Dnes 4. 3.) udělení úřední maturitní zkoušky všem studentům ze všech typů středních škol. Na úrovni vzdělání zřejmě nezáleží. Hlavně, že budou voliči.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Cestička do školy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu