Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Chtěli bychom se vyrovnat, ale nevíme s čím

Na pražském Staroměstském náměstí nám roste pomník. Dvacet pět tisíc křížů, které na zemi zůstaly po nedávném happeningu, navštěvují lidé s květinami a vyjadřují tu pietu. Ale čemu vlastně? „Obětem koronaviru“ jako odpověď nestačí, dokud si neodpovíme i na některé podstatné související otázky. O tom, co se stane pomníkem, totiž nerozhoduje tak úplně autor jeho provedení, magistrát nebo památkový úřad. Mnohem víc stojí v jádru pomníků myšlenka, s čím a proč se v jejich majestátu vlastně jako společnost vyrovnáváme.

Tak předně: Pomníky, čemu a kdy se u nás vlastně stavějí? Kdybyste se podívali do mapy, zjistíte, že od severní Itálie až zhruba po Bavorsko je území poseté morovými sloupy. Stojí ve městech, městečcích, vesnicích, někdy i opuštěně v poli. Barokní člověk je staví jako připomínku morových ran, které Evropu od 14. století nemilosrdně prořezávaly skoro každé desetiletí. Morové sloupy se nechávají postavit v obcích, kudy epidemie prošla, a to po jejím odeznění. Umisťovány jsou často tam, kde se scházeli věřící k bohoslužbám pod širým nebem, když byly kostely z hygienických důvodů zavřené. Na morové sloupy jsou tedy přestavovány třeba kašny, na jejichž obrubních vznikaly improvizované kazatelny, anebo starší sloupy mariánské či trojické.

Péčí pražského muzea víme, že v Praze se konaly venkovní morové bohoslužby například na Staroměstském, Václavském či Maltézském náměstí, ale také na Karlově, kde kašna s morovým sloupem dodnes stojí. Nejstarší pražský morový sloup najdeme v Troji, tam se sice lidé neshromažďovali k bohoslužbám, ale jako oběti – vznikl tam totiž morový hřbitov.

Morové sloupy mají pro barokního člověka v zásadě tři významy. Za prvé, je to forma poděkování za to, že zbývající obyvatelé řádění černé smrti přežili. Za druhé, označují samotný fakt, že tudy, touto obcí, se prohnal mor. A za třetí jsou formou prosby o ochranu, proto se na nich někdy setkáme právě s mariánskými symboly, ale i s patrony, kteří mají v pantheonu svatých na starosti právě a výlučně ochranu před morem: se svatou Rozálií nebo svatým Karlem Boromejským.

Asanace vytřela zrak všem svatým

Epidemie moru nás pronásledovaly až do 18. století, poslední se přes naše obyvatelstvo přehnala v roce 1715. Od roku 1749 se u nás černá smrt nevyskytuje. Nahradily ji ovšem sužující epidemie cholery a tyfu. Nicméně civilizační ránu do týla zasadil moru i postupný rozvoj vědy a veřejné správy. Hygiena ve městech začíná být od poloviny 18. století zásadní téma, a tak se staví kanalizace a schvalují se rozsáhlé asanační projekty, z nichž některé budou „dobíhat“ ještě ve dvacátém století. Hygienický pokrok byl, viděno dnešníma očima, někdy technokraticky necitlivý, padly mu za oběť celé městské čtvrti, jejichž obyvatelstvu tím vyvstal úděl ne zrovna lehký, pořád ale lepší než smrt.

Armáda kamenných svatých na podstavcích tedy úplně nepomohla odvrátit zlou nemoc a musela se potupně dívat, jak otěže přebírá moc světská. Barokní člověk se pomalu loučí. Morové sloupy ale přesto svůj kulturní a společenský význam mají, o čemž svědčí fakt, že jejich obdobu staví i člověk pobarokní. Neexistuje sice pomník cholerový, protože modernizující se lid už tuší, že se zvládnutím nemoci si lépe poradí věda a páni radní. Zato existuje bezpočet pomníků obětem bitev a válek, později typicky obou válek světových.

Tady je potřeba odlišit pomník od hřbitova. Hřbitov je místem, které je určené smrti. Pomník oproti tomu může být třeba na náměstí (hned vedle morového sloupu…), v parku, prostě tam, kam chodíte často a rádi a kam byste nikoho určitě jen tak nepohřbili. Pomníkem se člověk a jeho obec hlásí k nějaké myšlence, k nějaké straně zúčastněné v dějinné události. Klidně se vám může stát, že během letní české dovolené narazíte na pomník obětem obou velkých válek ve vísce, kde se nedá spolehlivě doložit ani jeden padlý, který by tu kdy bydlel. Pro moderní pomník je místo nepodstatné, ostatně od klasika francouzské sociologie Émila Durkheima víme, že rozvazování vztahu člověka k času a místu je právě pro moderní společnost typické.

Pomník je, když je k čemu se hlásit

Něco ale mají barokní i moderní pomníky společného. V obou případech se jejich prostřednictvím společnost (obec, komunita) přihlašuje k silnému univerzalistickému rámci, ve který má důvěru, pokud jde o konfrontaci se smrtí. Barokní člověk tak někdy vynakládá nemalé prostředky na stavbu honosných a krásných sloupů, aby se přihlásil k Bohu a prosil o ochranu. Moderní člověk se s hrdostí přihlašuje k národu, národní nezávislosti či republice, podle toho, kolik válek má zrovna za sebou. V baroku je víra tím, co je pro každého, co oslovuje, spojuje, vytváří sdílenou identitu mezi městečky s morovými sloupy, jejichž obyvatelé se nejspíš nikdy nesetkají. V moderní době má tuhle identifikační schopnost národnost a od ní odvozená státnost.

Pomníky obětem válek říkají něco ve smyslu – uctíváme naše národní hrdiny, protože taková smrt za náš stát stála. A říkají tím také, že v „našem státě“ je něco většího než lidský život sám, nějaká síla, o kterou se můžeme dál opřít. Myšlenka národního státu, ve kterém si vládnou lidé, je univerzálním rámcem podobné kvality, jakou byla víra v baroku.

Otázka je, co je takovým univerzálním rámcem dnes. V čem jsme schopní v jednadvacátém století, sekulární, individualizované a stále více digitální společnosti nalézt „něco většího, než lidský život sám“? Aby snad čtenář nebyl zmaten, nenadáváme tu na poměry. Že se společnost mění a globalizace už není rizikem, ale realitou, stojí mimo pochybnost. Ta otázka ale vyplývá ze samotné organizace společnosti: ona totiž nějakou době poplatnou „modlu“ potřebuje, aby mohla fungovat jako společnost. Mají-li lidé žít v nějakém systému, musí ho od pomyslné „společně uznávané vyšší síly“ odvíjet. Společnost jako suma jednotlivců se v praxi nevyskytuje.

Když se do toho vloží lidi

Milion chvilek nám pořádně zavařil. Nakreslil na zem kříže jako happening, jistě i místo si vybral s ohledem na mediální atraktivitu. Stalo se ale něco divného. Lidé zareagovali a začali si artefakt přisvojovat, dávat mu význam. Na Staroměstské náměstí nechodí na hřbitov, chodí sem něco vyjádřit. Zatím to ale nemá pravidla, není tomu rozumět, řád není od čeho odpíchnout. Je to tedy rodící se památník, který se nakonec narodit nemusí. Sluší se podotknout, že podobné případy náhlého osvojení si nějakého místa lidovým významem z historie známe: vražda Jana Opletala, Palachův pohřeb, Lennonova zeď. Ne nadarmo stojí zpravidla v jádru takového procesu něčí smrt.

Tohle přisuzování významu je pro pomník venkoncem důležitější než fakt, jestli je místo řádně osazené tabulkou či zda se na jeho prohlášení za památník shodla nějaká komise. Jako příklad může posloužit letenský metronom. Tam pomník kdysi byl, už není a nikoho to nepohoršuje. V tomhle smyslu by si svou pomníkovitost měl promyslet i obnovený mariánský sloup na témže Staroměstském náměstí nebo třeba Marie Terezie kousek od výjezdu z tunelu Blanka. Dvacet pět tisíc křížů nasprejovaných na zem je mírně strká do kapsy, asi jako asanace barokní svaté na sloupích. Jenže pořád není jasné, v čím jméně.

Problém s pomníkem obětem koronaviru je, že virus nemá viníka. Tři sta let stavíme pomníky na paměť událostem, kde jsme stáli „my“ proti „nim“. Tady najednou „oni“ chybějí. Virus není politický nepřítel a vakcíny se konspirátoři sice snaží zarámovat jako součást skryté snahy o nastolení nového světového řádu, nemalé části veřejnosti to ale přijde příliš ujeté. Couvat nemůžeme, barokní lidé z nás už nebudou. V holé, surové podobě se ukazuje, že abychom mohli mít pomník, nejprve potřebujeme „svého“ Boha, státnost, jiný typ síly, ke které bychom upnuli svou důvěru a spojili s ní radost z překonání smrti.

Ve jménu civilizace

Potěšující je, že pomníky v sobě vždy nesou prvek zapomínání. Stavíme je „až poté“, až ve chvíli, kdy bezprostřední riziko smrti zmizí. Na nalezení síly, která nám dodá sebedůvěru, máme tedy ještě čas. Hledáme univerzální, sdílenou bázi, na kterou se můžeme spolehnout i v časech, kdy jde opravdu do tuhého. Mohla by jí být třeba civilizace, schopnost lidí se zorganizovat, dobrovolně uzpůsobit svoje jednání tak, aby jako celek zvládla obstát vůči nepříteli, který stojí mimo ni, ať už je to virus nebo klima. Řekněme, že se můžeme spolehnout na to, že lidská vůle přežít nakonec zvítězí, při troše práce s rozumovými schopnostmi, které nám umožňují vidět, že když se nebudeme mýt, časem to naše zdraví odnese. Sdílená vůle k životu a všeobecně používaná schopnost nesahat na kamna, když zrovna pálí, nám umožní vydechnout. A postavit pomník.

O co půjde pak, je v této hypotéze až „navíc“. Pak půjde o to, jestli jsme zvládli pandemii jako společnost, ve které se můžeme spolehnout i jeden na druhého a je nám vedle sebe dobře, nebo zda jsme s konečnou platností společnost, ve které úzká elita tahá otěže a zbytek poslouchá. Přeneseno do pomníku: jestli třeba ponecháme kříže na Staroměstském náměstí, dokud si lidé sami nevyberou jinou vhodnou formu, nebo jestli se píchne prstem do mapy a začne se domlouvat, od koho se koupí beton. Tohle pnutí tu ostatně bylo i před pandemií. To je na plynutí času to nejhorší: že do zítřka se vždycky nějakým způsobem promítá to, co bylo včera, i když to tak na první pohled nevypadá.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Chtěli bychom se vyrovnat, ale nevíme s čím

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu