Aleš Zapletal

Svátky naděje

Velikonoce jsou křesťanským svátkem, křesťané slaví vzkříšení Ježíše Krista. Co však o Velikonocích může prožít člověk, kterému křesťanské slavení nic neříká? Užít si známých lidových tradic a prodlouženého víkendu? Užít si hromady čokoládových vajíček (ti mladší) nebo hromady skleniček (doufám) na zdraví (ti starší)? Užít si odchodu zimy, příchodu jara? To všechno má svou hodnotu. Mohou ovšem Velikonoce přinést ještě něco dalšího?

Tady v sobě křesťana – a kazatele – nebudu zapírat. Ale nehledám zadní vrátka, jak sdělit: „Pokud vám křesťanské slavení Velikonoc nic neříká, ukážu vám, že by něco říkat mělo!“ Navrhuji přemítat: pro křesťany jsou Velikonoce svátkem naděje. Mít naději znamená doufat v něco dobrého a těšit se, až se to stane, znamená to mít odkud čerpat sílu pro každodenní život i pro těžké chvíle, které někdy přicházejí. Důležité je mít naději zvláště v pandemické krizi. V čem naději nacházet, odkud ji získávat, čím ji posílit? A právě svátek naděje může být i pro nenáboženského člověka časem, kdy si právě takové otázky položí.

Je cenné si uvědomit, že lidé konají leccos, z čeho lze naději získat. Nadějné je, když jednáme s cílem prospět druhému. Nadějná je „obyčejná“ ohleduplnost, kterou člověk dává najevo, že nemyslí jen na sebe. Nadějná je péče o dobré mezilidské vztahy a o životní prostředí. Nadějné je, když lidé (nebo celá společenství) překonají rozpory a dojdou ke smíření. Nadějná je odvaha překonávat překážky, případně sám sebe při konání dobra. Nadějný je i úspěch ve vědeckém vývoji, jehož cílem je usnadnění lidského života a ochrana před škodlivými faktory (covid-19 je jen jedním z mnoha). Nadějná je snaha státu o fungující sociální politiku, která umenšuje rozdíly ve společnosti a tlumí napětí mezi jednotlivými skupinami lidí.

O naději lze nejen přemítat, něco nadějného lze také vytvářet. Dokážou-li to jiní, proč bych nemohl já? A také: povzbuzuje-li mne nadějné jednání druhého člověka, může zase moje jednání povzbudit jej. Jistě, ne všechny věci, v nichž naději nacházíme, jsou v dosahu možností našeho úsilí. Některé ale ano. A přispět k tomu, aby v našem blízkém či vzdálenějším okolí byla naděje dostupnější, to je smysluplně využitý, dobře investovaný čas (i úsilí, peníze...). Člověk má leckdy pocit, že jeho jednání má příliš malý dosah. A hloubka krize, které nyní čelíme, tento pocit vysoce umocňuje. (Kolikrát jsem sám za poslední rok prožíval takovou bezmoc a rezignovaně jsem si říkal, že tady může být přínosné pouze jednání mnohem silnějších hráčů.) Jednotlivec skutečně sám nevyřeší celospolečenský problém, ale něco nadějného vytvářet může. Je to trochu jako při fotbale: zápas nevyhraje jeden hráč, je to záležitostí celého týmu. Ale každý hráč může dobře přihrát jinému, vytvořit šanci, nebo zabránit akci soupeře.

Zpátky k prožití Velikonoc: proč se nezastavit u přemítání, kde nacházím naději? Proč se nerozhlédnout po ostatních, co nadějného konají? A proč se nepokusit přijít na to, co nadějného mohu sám konat? Možná zjistíme, že už něco takového činíme – a lépe si uvědomíme, jakou to má cenu. Ale možná objevíme i nové možnosti. Velikonoce nabízejí také příležitost něco nového vyzkoušet. Času je na to dost, vždyť velikonoční doba trvá celých sedm týdnů.

Aleš Zapletal, Valašské Meziřící,

(Autor je kazatelem Českobratrské církve evangelické.)

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleš Zapletal

Svátky naděje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu