Hynek Skořepa

Kdo smí chránit přírodu

Začátkem letošního února vyhlásil Ústavní soud nález, kterým nevyhověl návrhu skupiny senátorů, aby se do zákona o ochraně přírody a potažmo do stavebního zákona vrátilo právo spolků účastnit se řízení povolování staveb, pokud při nich dochází k zásahům do životního prostředí.

Zákon č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny ve svém původním znění uváděl: Místně příslušná organizační jednotka občanského sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněna požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby byla předem informována o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, chráněné tímto zákonem...

Pokud se občanské sdružení přihlásilo u příslušného úřadu do osmi dnů od zahájení řízení, získávalo statut účastníka řízení. Dle správního řádu jsou účastníci řízení oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení. Účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud tedy byli členové spolku aktivní a sledovali úřední desku(y) ve svém regionu, mohla se sdružení přihlásit k řízení u většiny staveb (snad kromě jednotlivých rodinných domů a jiných drobných staveb bez zásadního vlivu na své okolí). Úřady pak nemohly námitky dobrovolných „ochranářů“ tak snadno odbýt, pokud byly aspoň trošku odborně podložené.

Práva občanů v ochraně přírody a krajiny, stejně jako činnost státní ochrany přírody ve veřejném zájmu jsou však díky lobbingu různých zájmových skupin snaživými poslanci dlouhodobě cíleně oslabovány. I přesto, že právo na příznivé životní prostředí máme zaručeno ústavou, respektive Listinou základních práv a svobod, která je již od prosince 1992 nedílnou součástí našeho právního řádu. To je jeden z nezpochybnitelných přínosů Sametové revoluce. Článek 11 Listiny nejen zaručuje právo vlastnit majetek, ale také zdůrazňuje, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Výkon vlastnictví nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Článek 35 dokonce uvádí, že každý má právo na příznivé životní prostředí. A také právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat ŽP, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Nutno dodat, že občanům je dle názoru ÚS zaručeno především právě životní prostředí (např. vzduch či voda, tedy to, co přímo ovlivňuje člověka jako „živočicha“). A to přesto, že dosud platný „federální“ zákon č. 17/1992 mezi složky ŽP řadí také organismy, ekosystémy a energie.

Je zřejmé, že zákony je možné nejen různě vykládat, nýbrž také poměrně snadno měnit. Jen někdy je to ovšem nutné a ku prospěchu věci. Každá společnost, pokud neúpí pod absolutisticky vládnoucím tyranem, má takové zákony, jaké si zaslouží. Takové, které připraví z našich daní placení úředníci a schválí námi volení zástupci. A zákony jsou k něčemu jen tehdy, pokud je většina společnosti dodržuje, případně je státní aparát schopen jejich dodržování vymoci.

Slovíčkaření právníků a poslanců si velká část společnosti z pochopitelných důvodů ani nevšimne. Ve zmíněném § 70 zákona o ochraně přírody bylo přepsáno jen několik slov („správní řízení“ nahrazeno „řízení podle tohoto zákona“). Jelikož orgány ochrany přírody ve většině případů nevydávají rozhodnutí, ale pouze tzv. závazné stanovisko pro stavební, vodoprávní či jiný úřad, veřejnost až na výjimky z procesu jaksi vypadla. Závazné stanovisko sice stavební úřad při povolování stavby musí akceptovat, na názor veřejnosti se však nikdo neptá (od 1. 1. 2018). Úředníci všech stupňů (od ministerstva až po obce) se pak nacházejí pod politickým (a někdy i korupčním) tlakem a mnohdy (čest výjimkám) se ani příliš nesnaží hájit přírodu. Pouze opíšou pasáž ze zákona (např. že ponechané dřeviny budou chráněny před poškozením) a jinak bývá na libovůli investora, co se s daným kouskem krajiny stane. Nelze ani spočítat, o kolik krásných míst jsme za ty pouhé tři roky přišli, a to v souladu se zákonem... Občané díky spolkům dokázali některým zvěrstvům účinně bránit, nyní však většinou nic nezmohou.

Snahu vrátit občanským sdružením možnost hájit přírodu ve veřejném zájmu považuji za dobrý pokus podpořit rozvoj poněkud skomírající občanské společnosti. Snahou 17 senátorů bylo, aby se spolky (dřívější občanská sdružení) mohly účastnit projednávání také záměrů „středního rozsahu“. U menších záměrů (pokácení stromu, zásah do významného krajinného prvku) je účast spolků stále možná (ochrana přírody vydává samostatné rozhodnutí), u rozsáhlých záměrů (podléhajících hodnocení jejich vlivu na životní prostředí v procesu EIA) nutí české úřady k vyslechnutí názoru občanů (respektive spolků) přímo evropské právo.

Narazili jsme na to nedávno při boji o záchranu Svárovské aleje roku na Boskovicku. Stavební řízení probíhá bez účasti spolků, vždyť jde jen o rozšíření okresní silnice. Že kvůli tomu padnou desítky vzrostlých stromů, není podstatné. Vše je zcela legální. A vláda, která změnu zákonů legislativně připravila, si ještě tleská. Argumentuje urychlením povolování staveb, spolky prý jen vše zdržují. Právo na ochranu ŽP podle čl. 35 Listiny totiž není (na rozdíl od práva na příznivé ŽP dle čl. 11) právem přímo vymahatelným. Dřívější právní úpravu § 70 zákona o ochraně přírody považuje vláda za určitou anomálii, která měla své místo v právním řádu krátce po pádu komunistického režimu. V dnešní době však pro široké účastenství spolků ve správních řízeních neshledává racionální důvod.

Co na tom, že veřejná ochránkyně práv (ombudsmanka) doporučila, aby Ústavní soud senátorskému návrhu plně vyhověl a spolky do řízení vrátil? Plénum ÚS návrh skupiny senátorů těsnou většinou zamítlo. Proti rozsudku se nelze odvolat. Zveřejnění tohoto nálezu vyvolalo mnohem menší ohlas, než zrušení části volebního zákona Ústavním soudem (nález byl vyhlášen také 2. 2. 2021), který podle názoru soudců dosud znevýhodňoval menší politické strany. Rozhodování Ústavního soudu nebylo ani v jednom případě jednoduché. Účastí spolků v řízeních týkajících se ochrany přírody se zabýval 3,5 roku, návrh patřil k nejstarším dosud nevyřízeným podnětům. Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu uplatnilo hned 7 členů pléna (u volebního zákona jich nesouhlasilo jen 5). Zásadní problém však lze vidět hlavně v postoji -vlády. V duchu si nelze nepoložit neodbytnou otázku: k jakým hodnotám se vlastně hlásí současná vládní koalice? Životní prostředí a občanská společnost, jedny z hlavních témat nastolených listopadovou revolucí, to rozhodně nejsou. Svědčí o tom mimo jiné zamítnutí návrhu na zřízení vyšetřovací komise ohledně otravy (otrav) řeky Bečvy, kterou v Poslanecké sněmovně zamítli poslanci vládních stran ANO a ČSSD, podpoření komunisty. To, že v tomto ČSSD „držela basu“ s premiérovými zájmy, je možná oním posledním příslovečným hřebíčkem do její rakve. Sociálním demokratům je třeba přát, aby se opět stali jedním z důležitých pilířů české demokracie. Bez sebezpytování a mravenčí práce z opozičních lavic to však nepůjde.

Hynek Skořepa, Letovice (Autor je geograf.)

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Kdo smí chránit přírodu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu