Byl zaskočen, otřesen. V boudě si ani nezatopil, zdálo se mu, e je to zbytečné. Neměl ani hlad a nevěděl, co má dělat. Nic nemělo smysl. Nerozuměl tomu, co se stalo. Proč Magda není Magdou, ale Marií? e je Magda, mu řekla určitě. Leda, e by se nějak přeslechl, a ona u ho při tom nechala. A oslovoval ji tak, nebo jí jenom vykal? Určitě ji oslovoval i jménem.
Magda se v elezářství dostala do potíí, do nemilosti kvůli němu, protoe všechno zboí se slevou, jak je prodavačka vyjmenovávala, koupil on. Chudák Magda, kde je, co asi teď dělá?
Praštil sebou do postele a cítil se zdrcený, zoufalý, ochromený, zlomený, zhrzený, opuštěný a vyřazený. I Rourovi bylo divné, e je jakýsi zbědovaný. A nevěděl, jestli si má k němu lehnout a začít mu příst, nebo raději se uchýlit do své postýlky. Marně čekal na tmu, e ho spánkem vysvobodí. Za tmy se cítil ještě opuštěněji a začal štkát. Nemohl se tomu ubránit, jak mu bylo líto Magdy i jeho samého. Rour nesl nelibě, e se v posteli pořád mele a noc planě ubíhá. A hlavně mi tady nějak nebul, vmetl mu kocour dost nemilosrdně do tváře. To ho rozčililo: Jaké hlavně, co hlavně, kde hlavně, proč hlavně, co je na mém bulení hlavního, a proč by nemělo být? A já nebulím jaksi nebo nějak, bulím přímo takto, konkrétně, a proč bych nemohl bulet tady, ve své posteli, ty zvíře drzé a pitomé! A vůbec, jak to e mluvíš, darebáku? A poprvé měl chuť Rourovi dát pár facek.
Tím rozčilením se mu ale ulevilo, a usnul. Usínaje ještě slyšel, jak nocí duní pravidelný Hektor se svým starobylým vlakem, bylo tedy kolem druhé hodiny.
Ráno u nad tím přemýšlel o něco pokojněji. Vdyť s Magdou se nijak intimněji nesblíil, dokonce nedošlo ani ke společenskému polibku, vdy si jenom podali ruku. A nic dalšího ani neočekával, netouil po tom. Měl by ji mít jenom rád, ale on ji asi miluje. A zamiloval se do ní, kdy její tvář vyřezával, vyrýval do ořechového dřeva. To na ni myslel pořád. Pořád ji měl před sebou. Vytáhl teď Marii z tašky, a zase se rozbrečel, tak ji honem strčil zpátky a na její hlavu raději hodil hadr.
Uklidnil se. Ke snídani si uvařili hovězí polévku z pytlíku, kadému také uvařil po jednom vajíčku, Rourovi nakrájel i kousek tvrdého sýra, čedaru, který mají oba rádi, a omluvil se mu za své noční bulení. A hned bylo o něco lépe, ale o mnoho ne. Pořád musel myslet na Magdu. Kde je?
Musí to do neděle nějak překlepat, přeít středu, Zelený čtvrtek, Velký pátek i Bílou sobotu, a na Boí hod velikonoční vyrazí jako vdy na třetí hodinu odpolední do kavárny Na Staré prachárně. Jakási naděje, e by Magda mohla přijít, přeci je. A kdyby přišla, všechno se vysvětlí.
V pátek střídavě dul vichr, padal sníh a občas vysvitlo slunko, vypral si košili a sušil ji nad kamny, Bílá sobota byla šedivá, ehlil a čistil si boty.
V neděli v pravý čas opět uchopil tašku s Marií a vyšli. Šlo se mu jak zpráskanému psu. Přišel před třetí a mastný, olysalý a utahaný číšník k němu přistrčil sklenku s červeným vínem a ani se neptal, jestli budou dva, jako by tušil. On asi věděl, protoe Magda nešla a nešla. Jestlie víno minule, na Květnou neděli bylo hnusné, tak toto boíhodové bylo ještě hnusnější, nejodpornější víno na celé zeměkouli. Kdy platil, číšník se šklebil: Ste to asi dost podělal, no já si to myslel, jak jsem vás tu sledoval, ten dárek nesete madam u pozdě. Měl chuť mu jednu vrazit, ne, do toho lokálu u nikdy nevkročí.
Vlekl se domů se soškou v tašce a zmocnil se ho pocit, e jeho ivot je vlastně zbytečný. Na druhé straně ovšem je-li zbytečný, tak musel být i před Magdou, ne ji vůbec poznal, kdy vzal Roura a rozhodli se uchytit nebo zaloit existenci na opuštěném místě městské periferie, co spolu dotáhli tak daleko, e teď má na sobě čistou a vyehlenou košili a Rour se stal hrdým majitelem celé jeho boudy, v ní se přeci mají dobře. Kdyby jeho i Rourův ivot byl zbytečný, nesnaili by se tak.
Jak to Magda říkala? Měl byste to tam trochu kultivovat, aby váš ivot měl nějaký přesah. Řekla měl byste, neřekla, mohl byste. Poslechl ji tedy, a ačkoli se mu velice nechtělo, vzal rýč, krumpáč a hrábě a pustil se do kultivace. Jedině manuální práce člověka zbaví trápení. Ostatně je jaro.
Při rytí ho napadlo, e zkusí ještě potřetí jít v neděli Na Starou prachárnu. Přemůe nechuť i očekávaný výsměch toho strašného číšníka. Nebude na to vůbec myslet, na nic, dojde tam mechanicky jak loutka, protoe pořád jakási naděje je: Magda na Velikonoce mohla někde být, nebo mohla mít chřipku, a třeba i ona to zkusí stejně jako on doufajíc v jeho vytrvalost.
Vypral a vyehlil košili a tak dále, v neděli znovu tašku s Marií a tak dále. Před třetí prkenně jako loutka vešel do kavárny Na Staré prachárně a sedl si na své místo. Nerozhlíel se, aby zbytečně číšníka neviděl dřív, ne přinese ten zatrachtilý kalich hořkosti. Jestlie Magda nepřijde, jeho dnešní víno bude nejhnusnější v celém vesmíru.
Kupodivu, číšník si ho tentokrát nevšímal. V patnáct patnáct mu to bylo u jasné, v patnáct dvacet, zrovna kdy se chtěl zvednout, přistál před ním na stole velký fernet. Pozdvihl zrak, číšník beze slova odcházel. Ochutnal, pak ještě trochu upil, a zbytek do sebe u zvrátil, protoe zjistil, e je to na rozdíl od vína velice dobré. Vzápětí přistál na jeho stole druhý fernet, pozdvihl zrak a viděl opět číšníkova záda. Druhý fernet chutnal ještě lépe, ba zdálo se mu, e tak dobrý lak na rakve ještě nikdy nepil. Kdy ho dopil, přicházel číšník s fernetem třetím, a měl ještě jednoho. Odsunul idli a sedl si na Magdino místo: Tenhle si dáme spolu, na vaše zdraví. To je ale bezvadné pití, poděkoval mu. To je nejlepší pití na celé zeměkouli, zasmál se číšník, zvláště kdy je člověku ouvej, a ono se vám bude i líp dýchat. Já vím, je to těký, znám to, ale já to tušil. Ale nezoufejte, není všem dnům konec. A nějak bylo a nějak bude. Neplaťte to a někdy zase přijďte. Já jsem Josef.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.