Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Ondřej Vaculík: Poznal Josefa

Ondřej Vaculík

Poznal Josefa

Byl zaskočen, otřesen. V boudě si ani nezatopil, zdálo se mu, že je to zbytečné. Neměl ani hlad a nevěděl, co má dělat. Nic nemělo smysl. Nerozuměl tomu, co se stalo. Proč Magda není Magdou, ale Marií? Že je Magda, mu řekla určitě. Leda, že by se nějak přeslechl, a ona už ho při tom nechala. A oslovoval ji tak, nebo jí jenom vykal? Určitě ji oslovoval i jménem.

Magda se v železářství dostala do potíží, do nemilosti kvůli němu, protože všechno zboží se slevou, jak je prodavačka vyjmenovávala, koupil on. Chudák Magda, kde je, co asi teď dělá?

Praštil sebou do postele a cítil se zdrcený, zoufalý, ochromený, zlomený, zhrzený, opuštěný a vyřazený. I Rourovi bylo divné, že je jakýsi zbědovaný. A nevěděl, jestli si má k němu lehnout a začít mu příst, nebo raději se uchýlit do své postýlky. Marně čekal na tmu, že ho spánkem vysvobodí. Za tmy se cítil ještě opuštěněji a začal štkát. Nemohl se tomu ubránit, jak mu bylo líto Magdy i jeho samého. Rour nesl nelibě, že se v posteli pořád mele a noc planě ubíhá. „A hlavně mi tady nějak nebul,“ vmetl mu kocour dost nemilosrdně do tváře. To ho rozčililo: „Jaké hlavně, co hlavně, kde hlavně, proč hlavně, co je na mém bulení hlavního, a proč by nemělo být? A já nebulím jaksi nebo nějak, bulím přímo takto, konkrétně, a proč bych nemohl bulet tady, ve své posteli, ty zvíře drzé a pitomé! A vůbec, jak to že mluvíš, darebáku?“ A poprvé měl chuť Rourovi dát pár facek.

Tím rozčilením se mu ale ulevilo, a usnul. Usínaje ještě slyšel, jak nocí duní pravidelný Hektor se svým starobylým vlakem, bylo tedy kolem druhé hodiny.

Ráno už nad tím přemýšlel o něco pokojněji. Vždyť s Magdou se nijak intimněji nesblížil, dokonce nedošlo ani ke společenskému polibku, vždy si jenom podali ruku. A nic dalšího ani neočekával, netoužil po tom. Měl by ji mít jenom rád, ale on ji asi miluje. A zamiloval se do ní, když její tvář vyřezával, vyrýval do ořechového dřeva. To na ni myslel pořád. Pořád ji měl před sebou. Vytáhl teď Marii z tašky, a zase se rozbrečel, tak ji honem strčil zpátky a na její hlavu raději hodil hadr.

Uklidnil se. Ke snídani si uvařili hovězí polévku z pytlíku, každému také uvařil po jednom vajíčku, Rourovi nakrájel i kousek tvrdého sýra, čedaru, který mají oba rádi, a omluvil se mu za své noční bulení. A hned bylo o něco lépe, ale o mnoho ne. Pořád musel myslet na Magdu. Kde je?

Musí to do neděle nějak překlepat, přežít středu, Zelený čtvrtek, Velký pátek i Bílou sobotu, a na Boží hod velikonoční vyrazí jako vždy na třetí hodinu odpolední do kavárny Na Staré prachárně. Jakási naděje, že by Magda mohla přijít, přeci je. A kdyby přišla, všechno se vysvětlí.

V pátek střídavě dul vichr, padal sníh a občas vysvitlo slunko, vypral si košili a sušil ji nad kamny, Bílá sobota byla šedivá, žehlil a čistil si boty.

V neděli v pravý čas opět uchopil tašku s Marií a vyšli. Šlo se mu jak zpráskanému psu. Přišel před třetí a mastný, olysalý a utahaný číšník k němu přistrčil sklenku s červeným vínem a ani se neptal, jestli budou dva, jako by tušil. On asi věděl, protože Magda nešla a nešla. Jestliže víno minule, na Květnou neděli bylo hnusné, tak toto božíhodové bylo ještě hnusnější, nejodpornější víno na celé zeměkouli. Když platil, číšník se šklebil: „Ste to asi dost podělal, no já si to myslel, jak jsem vás tu sledoval, ten dárek nesete madam už pozdě.“ Měl chuť mu jednu vrazit, ne, do toho lokálu už nikdy nevkročí.

Vlekl se domů se soškou v tašce a zmocnil se ho pocit, že jeho život je vlastně zbytečný. Na druhé straně ovšem je-li zbytečný, tak musel být i před Magdou, než ji vůbec poznal, když vzal Roura a rozhodli se uchytit nebo založit existenci na opuštěném místě městské periferie, což spolu dotáhli tak daleko, že teď má na sobě čistou a vyžehlenou košili a Rour se stal hrdým majitelem celé jeho boudy, v níž se přeci mají dobře. Kdyby jeho i Rourův život byl zbytečný, nesnažili by se tak.

Jak to Magda říkala? Měl byste to tam trochu kultivovat, aby váš život měl nějaký přesah. Řekla „měl byste“, neřekla, mohl byste. Poslechl ji tedy, a ačkoli se mu velice nechtělo, vzal rýč, krumpáč a hrábě a pustil se do kultivace. Jedině manuální práce člověka zbaví trápení. Ostatně je jaro.

Při rytí ho napadlo, že zkusí ještě potřetí jít v neděli Na Starou prachárnu. Přemůže nechuť i očekávaný výsměch toho strašného číšníka. Nebude na to vůbec myslet, na nic, dojde tam mechanicky jak loutka, protože pořád jakási naděje je: Magda na Velikonoce mohla někde být, nebo mohla mít chřipku, a třeba i ona to zkusí stejně jako on doufajíc v jeho vytrvalost.

Vypral a vyžehlil košili a tak dále, v neděli znovu tašku s Marií a tak dále. Před třetí prkenně jako loutka vešel do kavárny Na Staré prachárně a sedl si na své místo. Nerozhlížel se, aby zbytečně číšníka neviděl dřív, než přinese ten zatrachtilý kalich hořkosti. Jestliže Magda nepřijde, jeho dnešní víno bude nejhnusnější v celém vesmíru.

Kupodivu, číšník si ho tentokrát nevšímal. V patnáct patnáct mu to bylo už jasné, v patnáct dvacet, zrovna když se chtěl zvednout, přistál před ním na stole velký fernet. Pozdvihl zrak, číšník beze slova odcházel. Ochutnal, pak ještě trochu upil, a zbytek do sebe už zvrátil, protože zjistil, že je to na rozdíl od vína velice dobré. Vzápětí přistál na jeho stole druhý fernet, pozdvihl zrak a viděl opět číšníkova záda. Druhý fernet chutnal ještě lépe, ba zdálo se mu, že tak dobrý lak na rakve ještě nikdy nepil. Když ho dopil, přicházel číšník s fernetem třetím, a měl ještě jednoho. Odsunul židli a sedl si na Magdino místo: „Tenhle si dáme spolu, na vaše zdraví.“ „To je ale bezvadné pití,“ poděkoval mu. „To je nejlepší pití na celé zeměkouli,“ zasmál se číšník, „zvláště když je člověku ouvej, a ono se vám bude i líp dýchat. Já vím, je to těžký, znám to, ale já to tušil. Ale nezoufejte, není všem dnům konec. A nějak bylo a nějak bude. Neplaťte to a někdy zase přijďte. Já jsem Josef.“

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.