Tomáš Tichák

O slušnosti a přiměřenosti

Zdá se to teď nedůležité, ale odjakživa mi vrtalo hlavou, jsou-li způsoby klení, láteření a frekvence vulgarismů podobné, nebo jiné v různých jazycích a jak to souvisí s kulturou, nebo snad i s charakterem příslušných národů. Pamatuji si na bujaré veselí, které nastalo v olomouckém letním kině, když se tam zhruba v sedmdesátých letech promítal polský filmový thriller s titulky a na dotaz jednoho z hrdinů: „Co tam vidíš, Andrzeji?“ zazněla výstižná odpověď slovem, jež se mezi oběma jazyky liší jen první hláskou. Ve stejném okamžiku na obřím plátně vyskočil titulek: „Nic.“ Jenže – co když v jiném jazykovém prostředí je drsná mluva běžnější? Anebo prostě jen nejsme zvyklí používat ji v literatuře nebo filmu? Asi se to ani nikdy nedovím, protože mé znalosti jazyků jsou pasivní až mdlé, takže necítím, co je v dané chvíli přiměřené říci, a kdy už by to bylo nevhodné či neslušné.

Přiměřenost situaci, napadá mě, je vlastně základní problém v neobvyklých situacích, jako té, kterou už skoro rok zažíváme. A hned si vzpomenu, že jsem vlastně už psal na jejím samém začátku: všichni hledají správná slova, správný tón, správná měřítka... Netušil jsem však, že se budou hledat tak dlouho. Do jaké míry být kritičtí k vládnímu boji s pandemií? Anebo je teď spíš správné zatnout zuby, povznést se nad sebeodůvodněnější nespokojenost s těmi, kdo zemi vedou?

Ale něco se už přece změnilo k lepšímu – víme, že se nás prostřednictvím viru a potažmo roušek nesnaží ovládnout Čína. A taky už jsme většinou začali rozlišovat mezi epidemiology odborníky a těmi samozvanými. Ty první umíme už poznat podle toho, že nehlásají rezolutně svou jedinou pravdu se vztyčeným prstem. Mluví spíš tiše a vysvětlují, že k pravdě se lze dobrat jen postupně a uvážlivě, na kteréžto cestě se všichni teprve nacházíme. A že méně dopřáváme sluchu střídavě popíračům-odpíračům a katastrofistům.

A pokrok je taky v tom, že nejistoty a pochyby se nyní vytříbily do prostého a přehledného dilematu – očkovat se, nebo ne?

Vidím v tom i jistou naději, že se podstatná část občanů oním pracným hledáním míry naučí nacházet ji i při jiných rozhodováních. Například komu věřit v už zahájené volební kampani. Například že se u nich tak snadno nepromění někdejší sympatie k neúplatnému Robertu Šlachtovi na hlas pro jeho politické hnutí Přísaha, protože si napřed přečtou jeho program. Ten je zkonstruován rafinovaně jako horoskop – každý se v něm na první pohled najde –, leč pak zjistí, že kromě ráznosti, slibů o právu a pořádku, skoncování s korupcí atd. neobsahuje základní ideu, jak by se měl vést stát. Zato odmítá „jakékoliv direktivní stanovení kvót pro přijímání nelegálních migrantů“ a hodlá „usilovat, aby nelegální migrace byla dle platných zákonů postihována a osoby nacházející se nelegálně na území ČR byly dle práva předány do zemí, ze kterých k nám vstoupily, nebo byly deportovány domů“. V tom se bude přetahovat skoro se všemi ostatními – nač potom chodit ke kováříčkovi, jsou-li v nabídce kováři mourovatější?

Raději zpátky k tomu, proč jsem začal o nadávkách. Epidemie vede i nás k trávení večerů u obrazovky. Opakujeme si staré filmy, ale zkoušíme i novější, dostupné na internetu. České titulky k nim vytvářejí dobrovolníci, proto je třeba brát je shovívavě. Pozoruhodné nicméně je, že i oni amatérští nadšenci zjemňují hrubé výrazivo, které je, přiznejme si, aspoň u anglicky mluvených filmů a seriálů značně fádní. V jediném dílu amerického špionážního seriálu Kondor jsem napočítal sedmnáctkrát fuck a třikrát shit. Překladatel si s tím poradil vesměs užitím dobrotivého českého „do háje“. Pak už mu ale došla trpělivost, a tak když se agenta CIA, zatýkaného pro podezření, že zběhl k Rusům, zeptá štkající manželka: „What did you do to fuck, Gordon?!“, v titulku se objeví: „Gordone, cos to krupica proved’?!“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

O slušnosti a přiměřenosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu