Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Velmi potřebné filmové návraty do minulosti

Omezení spojená s koronavirem zasáhla negativně téměř všechny oblasti kultury. Nejvíce samozřejmě ovlivnila tu živou, zejména pak divadlo a hudební produkce, které stojí na přímém kontaktu umělců a diváků. O trochu lépe – vzhledem k povaze samotného média filmu – se s následky zákazu účasti na kulturních akcích mohla vypořádat kina. I když v tomto případě je na místě vypomoci si citátem o jednookém, který se mezi slepými stal králem.

Filmoví distributoři hlásí velké propady tržeb a zoufají si nad budoucností, na straně druhé ale vznikla celá řada streamovacích platforem, které divákovi umožňují dostat se k filmům zcela legálním způsobem a po zaplacení příslušného poplatku je sledovat – v konkrétním reálném čase a bez možnosti přerušení či opakování – z pohodlí obývacího pokoje. Ač se jedná o relativně akceptovatelnou alternativu návštěvy kina, stále tu ale chybí onen jedinečný zážitek sociálního kontaktu s dalšími známými či neznámými diváky, ze společného sdílení v přítmí dokonale vybaveného multikina či zcela obyčejného biografu. Na podobě filmu i možnosti jeho kontinuálního sledování to ale nic podstatného nemění.

I přes tyto možnosti koronavirový rok 2020 notně zamíchal s návštěvností i zisky a filmoví producenti a distributoři brzy začali vyčíslovat značné ztráty. Společnosti zaměřené na uvádění kasovních trháků zareagovaly razantně a premiéry předpokládaných hitů odložili raději na rok následující. Virtuální prostor – aspoň v české kotlině – pak obsadily ve velké míře zejména nezávislé společnosti s artovým programem, který nepočítá s tak masovou návštěvností.

I přes tuto „bídu“ by se dal uplynulý rok – co se týče české filmové produkce – zhodnotit jako poměrně úspěšný. V krátké pauze mezi první a druhou vlnou se do kin – a později i do streamů – dostaly hned tři mimořádné tituly, jejichž kvalitu potvrdily i nedávno zveřejněné nominace na České lvy – výroční ceny České filmové a televizní akademie za rok 2020. Celkem patnáct nominací si odnesl film režiséra Bohdana Slámy Krajina ve stínu, se čtrnácti nominacemi v těsném závěsu následují snímky Havel Slávka Horáka a Šarlatán Agnieszky Hollandové.

Všechny tři tituly se vracejí k výjimečným událostem či k osobnostem dvacátého století a skrze rozmanité kapitoly relativně nedávné, ale často záměrně vytěsňované či nevhodně interpretované minulosti diváky upozorňují na její nesrovnalosti.

Ač jsou si filmy Havel a Šarlatán (první zachycuje životní osudy Václava Havla do listopadu 1989, druhý je zase inspirován skutečným příběhem mimořádného, ale kontroverzního léčitele Jana Mikoláška) svými náměty vzdálené, spojují je kromě životopisného žánru i mnohé další prvky. Především oba snímky sledují jedince, kteří se nenechají zlomit systémem a svými názory i činy se výrazně vymykají době, vyčnívají z unifikovaného socialistického systému a poukazují na jeho absurditu. Sympatický je i odheroizovaný pohled na obě postavy, jejichž výjimečnost je často konfrontována s lidskými slabostmi. V případě Havla je nicméně snad až v příliš groteskní poloze akcentováno jeho sukničkářství, osobnost Jana Mikoláška zase zastiňuje potřeba tvůrců vykreslit jeho nadpřirozené schopnosti s jistou senzačností. Oba snímky ale tyto zajímavé životní příběhy spíše jen stylizovaně „dokumentují“ a místo kladení si širšího spektra otázek především konstatují jejich nezlomnost vůči režimu a jeho systému.

Krajina ve stínu nabízí svým způsobem mnohovrstevnatější a znepokojivý vhled na události druhé světové války, která se prohnala kotlinou střední Evropy a zasáhla do osudů Čechů a Němců, ale i židů a křesťanů – obyčejných lidí, kteří do té doby vedle sebe žili v relativním klidu. Také zde nikdo není jen obětí či zločincem, všichni na vývoji událostí nesou menší či větší podíl viny, ke které se „dopracovali“ skrze své slabosti. Slámův strhující opus ve své černobílé vizualitě, ale i v pečlivě budovaném temporytmu evidentně odkazuje k Vláčilově Marketě Lazarové, zároveň je velmi barvitým mementem událostí našich dějin, se kterými jsme se stále ještě nevypořádali. A ač je děj Krajiny ve stínu naší přítomnosti – z dané trojice filmů – časově nejvíce vzdálen, rezonuje s ní nejdůrazněji. Když jedna z postav v době po válce pronese větu Dokud se jich nezbavíme, nebude tu nikdy klid, překvapivě se nejedná o komentář oběti, ale komunisty, který v minulosti několikrát zradil, nicméně běh dějin ho vynesl na piedestal, a tak bere „spravedlnost“ do svých rukou. Ale nemělo by tomu být naopak? Neměly by se takto ptát spíše oběti? Bohdan Sláma velmi sofistikovaně tne do stále živého problému a nabízí překvapivě jednoduchou odpověď: vypořádejme se s minulostí co nejobjektivněji a zločiny řádně potrestejme, nebo na ně alespoň upozorněme, jinak se budou šířit dál. Silný spoluprožitek z Krajiny ve stínu tak otevírá cestu k divákově katarzi. A v tom je jeho obrovská síla.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Velmi potřebné filmové návraty do minulosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu