Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dva zážitky z přenosu inscenací

Divadlo se přestěhovalo do audiovizuální podoby. Díky státní podpoře, kterou zejména nezávislá divadla dostala na tuhle svoji službu publiku, se tak alespoň poněkud uživí i někteří profesionálové audiovizuálního řemesla a může se podařit docela zajímavý kus. Obvykle tehdy, kdy nejde o komplexní inscenaci s veškerou mizanscénou, pohybem po jevišti a ligt-designem, ale spíše o důvěrné setkání v komorním aranžmá. Doufám, že audiovizuální záznamy divadelního díla jsou jenom dočasnou náhradou za živé divadlo, ale také pozoruji, jak jejich tvůrci postupně přicházejí na specifika nového způsobu divadelní výpovědi, odlišného třeba od televizního přenosu.

Takovým zážitkem pro mě byla Hannah, videoinscenace, kterou připravila herečka a šansoniérka Hana Frejková s režisérkou, spisovatelkou, herečkou a choreografkou pohybového divadla Spitfire Company Miřenkou Čechovou. V inscenaci vedle Hany Frejkové v její civilní podobě vystupuje její mlčenlivé alter-ego, tanečnice Markéta Jandová. Netančí, jen se promyšleným způsobem vyskytuje v prostoru (a v záběru, v případě videoinscenace).

Setkání Hany Frejkové s Miřenkou Čechovou je symptomatické: obě dramatické umělkyně, performerky, byť každá v jiném oboru, vstoupily do české kultury i literárně. Miřenka Čechová svojí knihou Baletky odkryla svět taneční konzervatoře a baletního drilu až šokujícím způsobem, Hana Frejková zdokumentovala a osobním prožitkem komentovala v knize Divný kořeny případ popravy svého otce v procesu s Rudolfem Slánským: v knize i naznačila, jak obtížně a s kolika krizemi shazovala zátěž rodového osudu. Inscenace Hannah se ale už politických procesů netýká. Celá se odehrává v kuchyni, kam si protagonistka instaluje žehlicí prkno, na kterém krájí zeleninu a připravuje „jedno z mála jídel, která umí uvařit“ – protože kdyby to dělala na kuchyňské lince, stála by ke kameře zády, že. Vypráví o svém životě dcery herečky Pražského německého divadla, ale už se nezabývá donebevolající justiční vraždou – ostatně v knížce Divný kořeny je o obou jejích rodičích vše, co Hannah ví. Vypráví o sobě a své cestě z vyhnanství v Jizerských horách, kam byly s matkou vyexpedovány režimem, který jim sebral všechno, ke studiu herectví, k divadlu, k vlastním, po otci židovským, kořenům, k osvojení jazyků, z nichž vyrůstala, aniž se je naučila, ke zpěvu. V její řeči jsou ponechány i zadrhnutí a drobné přeřeky, tvořící paralelu s jejím nepříliš šikovným zacházením s kuchyňským náčiním, a my jsme hodinu v blízké společnosti ženy, která našla cestu k sobě. Viděla jsem několik vystoupení Hany Frejkové, většina z nich, ať už to byl koncert písní v jidiš nebo „one woman show“, byla velmi expresivní, někdy mi připadalo, že až příliš. Hannah, snad zásluhou režie Miřenky Čechové, nijak expresivní není, tématem celé věci je vyrovnanost. A ještě jednu vlastnost videoprodukce má: v konfrontaci záběrů neustálé přítomnosti mladé alter-ego a zestárlé vypravěčky vidíme, jak se krása s věkem neztrácí, jen se z vnějšího půvabu mění ve vnitřní záři.

***

Plzeňské divadlo Alfa nabízí své loutkové inscenace dětem každou sobotu odpoledne v programu Alfa zírá. Loutkovému divadlu s jeho tradičním arzenálem ovšem streamování nesvědčí. Existují ale výjimky, jedna dokonce personálně souvisí s covidovou pandemií. Autorem hry je totiž René Levínský, dramatik, který se po mnoha letech subverzivních inscenací v amatérských a alternativních divadlech dostal s hrou Dotkni se vesmíru a pokračuj i na velká jeviště pražského Národního a brněnského Městského divadla. René Levínský je vzděláním matematik a povoláním vědec, zabývající se teorií her. Jako výkonný ředitel Centra pro modelování společenských procesů Bisop je spoluautorem protiepidemického systému PES a matematicky modeluje a predikuje stav pandemie a navrhuje z něj vyplývající řešení pro společnost. Díky této své nejnovější pozici se dostal do většinových sdělovacích prostředků a v četných rozhovorech dostal příležitost vyjádřit se i k jiným tématům, mezi něž patří i stav společnosti a jeho vlastní dramatická tvorba. René Levínský patřil na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, kterou vystudoval, v roce 1989 ke studentským aktivistům, jeho hlas tedy se zpožděním, způsobeným jeho působením na německých univerzitách, je hlasem studentské revoluční generace. Stojí za to pustit si, co o tom dnes říká. Například na DVTV.

Ale k loutkářskému zážitku: hra se jmenuje Cesta do středu Země sopouchem Milešovky. Původní inspirace pochází ze známé verneovky, ale děj se jí vlastně nedrží. Skautská výprava oddílu z Plzně se na výletě na Milešovku dostane zmíněným sopouchem dovnitř hory. Protože skauti jsou vybaveni baterkami a krabičkami poslední záchrany, vědí si v podzemí rady. Mají ostatně vůdce, který všechno ví a o všem je dokáže poučit, takže během hodiny s výpravou probere všechny možné typy dinosaurů i geologických období, až nakonec se skauti dostanou do podzemní kanalizace a vynoří se z ní v Plzni na náměstí. A spokojený vůdce konstatuje, jak je to prima, protože ušetřili za zpáteční vlak.

Hra pracuje s drobnými absurditami a nesmysly, které děti baví. Autor s nimi žertuje s tím, že přece vědí, jak to je doopravdy.

Hra má jednoduchý rámec, ve kterém dědeček (tehdejší skautský vůdce je totiž on) má narozeniny a v rámci oslavy promítá napřed poněkud otráveným, ale postupně čím dál zaujatějším rodinným příslušníkům film, který na té výpravě natočil. A v tom je ten vtip. Skauti jsou ve filmu jen takové figurky z moduritu a dinosauří příšery jsou udělány pomocí jednoduchých animátorských triků, mezi které jen tu a tam vtrhne trojrozměrný předmět (jako například plyšák nosorožec srstnatý). Mamuta reprezentuje jen jeho stopa a pravěkou flóru větvičky zeravů a tújí našich hřbitovů a zahrad. Kdybychom chtěli hledat inspiraci, našli bychom ji třeba u Jana Švankmajera.

Životní téma René Levínského je odpovědnost a etika vědy. A také její omylnost, jak neustále připomíná dědeček v roli skautského vůdce. Hra je vlastně didaktická, ale hrot případné výhrady olamuje tím, že z toho udělá princip. Počítá i s možnými výhradami chytrých dětí („ještě že tenkrát ještě nebyly kamery na baterky, ale na péro“). Připomenuto je i plzeňské okolí a jeho černouhelné revíry s paleontologickými nálezy.

Divadlo Alfa pověřilo režií Tomáše Procházku, spojeného s tvorbou uměleckého sdružení Handa Gote v divadle Alfred ve dvoře. Tomáš Procházka dělá alternativní divadlo non plus ultra, zajímá ho hudba, tanec, videoinstalace. Pevnými texty se obvykle nezabývá. Tentokrát ovšem spoluprací s René Levínským, s nímž je spřízněn i zálibou v nedokonalosti a divadelním amatérismu, s pomocí projekce a hry s předměty vytvořil inscenaci, která tím, že je vlastně hrou na něco, co děti znají v hyperdokonalé trikové podobě, působí domácky důvěrně a funguje i v audiovizuálním přenosu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dva zážitky z přenosu inscenací

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu