Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Zastánce přírody i člověka

Hynek Skořepa

Zastánce přírody i člověka

Loni uběhlo právě století od narození plodného ruského spisovatele a filmového scénáristy Jurije Markoviče Nagibina (1920–1994). Moskevský rodák, který si získal oblibu především svými mistrovsky napsanými povídkami a novelami, uveřejnil své první dílko v populárním týdeníku Ogoňok r. 1940. Průvodcem spletitými cestami literatury se mu stal jeho nevlastní otec. Mladík uvažoval o literární dráze, nakonec se však přihlásil ke studiu na Všesvazový státní institut kinematografie (VGIK). Počátkem roku 1942 ale odešel ze třetího ročníku přímo na frontu (odmítl se nechat evakuovat s celou fakultou do kazašské Alma-Aty), byl těžce raněn a k bojující Rudé armádě se vrátil jako válečný zpravodaj. Válce se věnovaly také dvě jeho rané sbírky povídek Člověk z fronty (1943) a Velké srdce (1944). Uplatnil v nich hned od začátku své největší tvůrčí zbraně – smysl pro bytostně ruský lyrickoromantický tón a schopnost úsporné, ale přesné psychologické kresby (Libor Dvořák v doslovu k českému výboru Trpělivost, 1988). K válce a jejím důsledkům se po celý život vracel, právě Trpělivost přináší syrový pohled na život válečných invalidů, tolik odlišný od proklamovaných ideálů.

Později se objevily povídky o dětech a příběhy ovlivněné vlastním spisovatelovým dětstvím, které soustředil v souboru Uličky mého dětství (1970, česky 1980) a čtenářsky velmi vděčné prózy s loveckou tematikou. Nagibin ovšem publikoval také eseje a práce z oblasti umělecké publicistiky. Významné místo mezi nimi zaujímá kniha Na brzkou shledanou, Alane (1978), věnovaná australskému spisovateli a Nagibinovu příteli A. Marshallovi (1902–1984), známému i u nás knihou Už zase skáču přes kaluže. Jurij Nagibin obracel svou pozornost též k velikánům ruské a zároveň světové kultury, jako byli třeba protopop Avvakum, Puškin či Leskov, skladatel Rachmaninov a další. Soubor jeho historických próz Ostrovy lásky vyšel v r. 1979 také česky.

První český výbor Nagibinovy tvorby Člověk a cesta byl vydán r. 1960. Další (Když je čas kachen) o čtyři roky později. V doslovu k němu tenkrát napsal Vladimír Svatoň: Nagibin patří k tzv. romantickému proudu v sovětské próze. Nalezneme u něho – stejně jako u Kazakova, Nikitina či Georgije Semjonova – zájem o přírodu a přirozenost v člověku... Civilizace a její nepřehlednost, její nivelizující přístup k člověku je nepřekročitelným osudem, v němž musí lidská individualita o svoje uznání zápasit.

Vstaň a choď, aneb co si počít s otcem

Nejobjevnější z Nagibina pro mne byla novela Vstaň a choď. V tehdejším Sovětském svazu byla publikována časopisecky r. 1987, knižně pak v r. 1989 a téhož roku z ní byly uveřejněny ukázky v časopise Sovětská literatura v překladu Libora Dvořáka. Já ji četl ve slovenském překladu Eleny Stuppacherové, nakladatelství Slovenský spisovatel ji vydalo knižně r. 1990. Spisovatel se v novele vyrovnává se vztahem ke svému nevlastnímu otci, který byl nespravedlivě odsouzený a značnou část života prožil ve stalinských lágrech či ve vyhnanství. Otcovo zatčení vlastně ukončilo Nagibinovo dětství. Spisovatel sice jezdí otce do táborů navštěvovat, strašně se však bojí, že se o otcově osudu někdo dozví a on si zničí kariéru známého spisovatele. Posledním místem, kde autorův otec nuceně pobýval, bylo městečko Kochma (ve slovenském vydání je chybně uváděno jako Rochma) poblíž Ivanova severovýchodně od Moskvy. Také sem za ním Jurij Nagibin jezdil. Otec směl občas zavítat na návštěvu i do Moskvy, jeho příjezdy byly však úzkostlivě utajovány jak před sousedy v domě, tak před většinou příbuzných. Když se tátovi zhoršilo zdraví, žádal nevlastního syna, aby za ním přijel, povolení k cestě do Moskvy totiž zrovna nedostal. Na jaře r. 1952 zemřel. Spisovatel se až do konce života vyrovnával s tím, že když otec ležel na smrtelné posteli, bál se jej odvézt k sobě do Moskvy, a dokonce za ním ani nejel.

Otec dostával jeden list za druhým, peniaze na živobytie, na liečenie, na prehliadky u najlepších ivanovských odborníkov, múdre a vecné rady, ale nič z toho nepotreboval. Potreboval iba jedno – aby som pricestoval... Ja som sa však bál toho stretnutia... Stalo sa to, čo sa muselo stať: zradil som otca, nemal som dosť síl sprevádzať ho na jeho krížovej ceste až do konca...

Začněme však od začátku. Když otce pustili předčasně z lágru kvůli invaliditě a Jurij za ním poprvé přijel do Kochmy, kde mu dovolili žít, zjistil úžasnou věc. Přestože jeho otec byl strašně slabý a jenom pohled na jídlo ho fascinoval, to, čo prežil, nielenže ho nezlomilo, ale ani sa nedotklo jeho duševného sveta. Neprejavoval nijakú zatrpknutosť ani poníženosť, vyžarovala z neho akási múdra pokora, nie však otrocká zmierlivosť, stále sa živo zaujímal o život aj o ľudí, nestratil ani zmyseľ pre humor... Neskôr som sa presvedčil, že iba slabosi ochotne rozprávajú o potupách, krorým boli vystavení v tábore. Ľudia, ktorí majú svoju hrdosť, sa nikdy nepriznajú, že ich mučili, bili, týrali. Radšej budú ospravedlňovať svojich tyranov, ako by vystavili na obdiv svoju pošliapanú ľudskú dôstojnosť...

Až na jaře 1948 dostal otec povolení navštívit Moskvu. Když přišel do bytu, s matkou se pozdravili, políbili a mlčeli... Ľudia, ktorí sa vidia každý deň, vždy majú o čom hovoriť, pre nich sú dôležité a zaujímavé všetky detaily aj drobné starosti všedného života; ale tí, ktorí sa nevideli celé desaťročie, nemajú si čo povedať. Bežné, bezvýznamné problémy aj zážitky sú dávno preč a to hlavné je jasné aj bez slov; je to zvečnené vo vráskach, v šedivých vlasoch, v psej pokornosti očí...

Vzpomínka na dědečka

Zvláštní postavení ve spisovatelových vzpomínkách měli dědeček a rodinná služka Věruna, která s Nagibinovými zůstávala i v době, kdy už se jim vedlo špatně. Děda byl známým a oblíbeným lékařem. Živil rodinu ještě před zatčením (nevlastního) otce. Ten sice obchodoval na burze, kupodivu zpočátku fungující i v sovětských časech (v době uvolnění za Leninem prosazeného NEPU, Nové ekonomické politiky), vydělávat peníze však moc neuměl. Hned v první kapitole Uliček mého dětství Jurij Nagibin vzpomíná:

Od akulovského letního bytu – tehdy mi bylo právě osm – se však pamatuji na všechno, i na to, na co bych rád zapomenul, pamatuji si výrazy lidí i psů, slova, gesta, pohledy, písničky, radost, stud, smutek... (přeložil Jaroslav Šanda) Přiznává, že prožité jeho srdce stále dojímá dávnou bolestí i něhou, štěstím i smutkem.

Malý Jurij byl rodinou i Věrunou hýčkán. Ve zmíněných Uličkách mého dětství k tomu trpce poznamenal: Kolik nezasloužené něhy se na mě vyplýtvalo, když jsem byl dítětem, jak často se mi jí nedostávalo, když jsem byl dospělý a tolik jsem ji potřeboval, a někdy jsem si ji dokonce zasloužil!

Manželství a rozchody

Jurij Nagibin byl šestkrát ženatý. Poprvé vstoupil v manželský svazek r. 1940, do manželství však zasáhla válka a po dvou letech se rozpadlo. Ke svým prožitkům se později vrátil v autobiografické novele Někde za konzervatoří (česky v překladu Xenie Mrnkové v knize Pět sovětských novel, 1980).

Návrat do Moskvy patřil k nejubožejším vzpomínkám v jeho životě. Jako by to tušil, neoznámil ženě svůj příjezd... Vystoupil z vlaku na Leningradském nádraží spolu s jinými vojáky... V té chvíli zalitoval, že mu žena nepřišla naproti. Všechno chlapecké, co v něm zůstalo, prahlo po tomto setkání – po setkání frontového vojáka s věrnou vojákovou manželkou. Když ale v čekárně náhodou zavadil pohledem o zrcadlo ve vysokém rámu, div nezasténal hanbou. Ze zaprášené zkalené hladiny skla proti němu klopýtala neohrabaná postava jakési maškary...

Nagibinův vztah k ženám byl komplikovaný. Zdá se, že je na jedné straně přitahoval, zároveň však nebylo snadné s ním žít. Za necelých dvacet let stihl vystřídat čtyři manželky. Jeho pátou partnerkou se v r. 1959 stala básnířka Bella Achmadulinová. Vydrželi spolu osm let, i když se spisovatel později vyjádřil, že byla chladná jako led. Poslední svatbu uzavřel Jurij Nagibin r. 1968, s manželkou, překladatelkou původem z Leningradu, pak žil až do své smrti. Poslední roky života pobývali v Itálii a spisovatel také pravidelně přednášel na univerzitách v USA o ruské literatuře. Děti Jurij Nagibin neměl. Jeho poslední žena Alla se později vyjádřila, že děti spolu mohli mít. Poznali se však v roce 1968, v roce vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa, a on jí prý řekl, že v takové zemi, jako je Sovětský svaz, nechce mít děti, protože pro ně nevidí budoucnost.

Scenárista

Přestože filmová studia Jurij Nagibin nedokončil a po návratu z války dal přednost literatuře, zkušenosti z oblasti kinematografie bohatě zúročil. Stal se autorem desítek filmových scénářů (první byl realizován r. 1955). K jeho známým filmům patří snímky Předseda (1964), Červený stan (1969, o ztroskotání vzducholodi Itala Nobileho a záchraně polárníků z ledové kry), Čajkovskij (1969) či Pozdní setkání (1978). V zahraničí Nagibina zřejmě nejvíce proslavil scénář filmu Děrsu Uzala, který byl r. 1975 dokončen v sovětsko-japonské koprodukci v režii A. Kurosawy. Na scénáři pracovali ruský spisovatel s japonským režisérem společně. Snímek posbíral řadu mezinárodních cen, a r. 1976 dokonce získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Příběh o přátelství ruského cestovatele a spisovatele V. Arseňjeva (1872–1930) s domorodým lovcem, inspirovaný jeho zážitky z průzkumných expedic na Dálném východě, vyšel česky několikrát pod různými názvy. Tu knihu jsem jako dítě rád čítával. Arseňjev v ní vytvořil pozoruhodnou postavu Děrsua, příslušníka jednoho z mnoha sibiřských národů (Goldů). Tento „primitivní“ lovec měl schopnost vyčíst z nepatrných náznaků, co se v tom kterém místě v poslední době odehrálo. V knize i filmu vyniká např. scéna, kdy Děrsu podle oloupané kůry na stromech pozná, že expedice, ke které se připojil, brzy dojde po takřka neznatelné pěšině k chatě (či spíš nouzovému přístřešku). Tam pak bez řečí opraví pomocí kůry díry ve střeše, nachystá suché dřevo a vyžádá si od Arseňjeva olej, rýži a sůl. Když se ten zeptá, zda se Děrsu chce do chaty vracet, vysvětlí mu, že náhodnému pocestnému může vybavená chata zachránit život.

Ten Gold mě fascinoval. Udivoval mne svou bystrostí, za kterou vděčil dlouhému životu v tajze. A navíc měl i krásnou duši. Myslel na člověka, kterého vůbec neznal a s kterým se nejspíš nikdy nesetká... (z filmu, který je k dispozici na DVD s českými titulky).

Lovecké povídky

Kromě autobiografické novely Vstaň a choď mne z jeho přeložených děl nejvíce zaujal výbor pro Nagibina typických povídek z loveckého prostředí Čarodějný les (česky 1981). První povídka zachycuje patriarchální společnost rybářské vesnice kdesi ve středním Rusku. Klid vesnice naruší příchod upovídaného tesaře, který zde na doporučení náhodného hospodského známého vyhledá ubytování u mladé vdovy. Tu postaví před dilema, zda dát přednost tradici (A vzepřít se nemůže, tak to žádá životní řád, který je důležitější než její ženský osud...), nebo přijmout jako partnera toho cizího člověka, kterému sice moc nerozumí, jenž ji však přitahuje. Málomluvní poctiví rybáři se brzy chystali žvanila a sukničkáře Valkova vyhnat z vesnice. Přesto si je získal svou neumělou hrou na kytaru a přesvědčil je, že aspoň v tomhle si nevymýšlí. Měl vysoký tenor, trochu tvrdý, i když procítěný, na vysoké noty mu nestačil dech, musel je brát nadvakrát, ale rybářům, kteří nebyli zvyklí ani na takovýhle zpěv, připadalo, že zpívá sám anděl... (přeložila Libuše Kozáková)

Když nový, arogantní ředitel místního rybářství chce za každou cenu zvýšit plán lovu úhořů, rozhodne se přehradit říčku, aby úhoři nemohli opustit jezero. Nechce si nechat vysvětlit, že v něm žijí jen úhoří samice, které se musí vydat za třením na dlouhou cestu až do Sargasového moře. A jak je možné, že úhoři opouštějí sovětské jezero a stávají se kořistí cizích rybářů? ptá se ředitel. Vychytralý ředitel, který byl za nějaký škraloup poslán na venkov, chtěl zvýšit úlovek i za cenu vyhubení úhořů v jezeře. Hned se na to nepřijde a on pak už bude za horami. Valkov to sice pochopil, ale zamlouval se mu tenhle vetřelec, který se nebál porušit staletý řád a byl ochoten udělat botu kvůli bezprostřednímu okamžitému prospěchu. Rybáři odmítli škodit úhořům, měli úctu k jezeru, které je živilo. Ředitel však zjistil, že ve vesnici bydlí přivandrovalý tesař. Vyzval Valkova, aby postavil hráz a nabídl mu za to kupu peněz. Tesař hráz sice postavil, kromě toho však musel ještě za bouřky zabránit tomu, aby úhoři překážku oblezli po vlhké zemi. Nejdřív je shazoval zpátky do vody, pak se však neudržel a jednoho úhoře umlátil.

„Zatracená potvoro!“ řekl Valkov už ne úhořovi, ale sobě... Byl to okamžik krutého vystřízlivění. Na co si to troufá se svou rezavou železnou tyčí, na sám život, na jeho odvěké posvátné zákony. Úhoři pospíchají k dalekému teplému moři, aby poslechli silný, čistý a něžný zákon přírody: zajistili na věčné časy pokračování úhořího rodu. Ale on, Valkov, jim z malicherné ziskuchtivosti přehradil cestu... On, náhodný příchozí, chamtivý cizí chlap, se postavil proti zdejším lidem, které od nepaměti sbližuje s přírodou jejich práce, kteří se naučili ctít její zákony, a proto právem užívají jejích darů...

Zemdlený Valkov se s novou silou pustil do díla, tentokrát do bourání své hráze. Podivil se té nové zvláštní síle, ještě si neuvědomoval, že dosáhl své největší velikosti, že byl teď jak samou přírodou, tak moudrým člověkem, který ji ochraňuje... Hrdina povídky neotevřel cestu jen úhořům, ale také sobě, cestu do vesnice a cestu k ženě, která mu, člověku bez domova, umožnila najít teplo rodinného krbu.

V závěrečné povídce Poslední lov přemítá stařec o svém životě a za bezesných nocí na peci se ptá dávno mrtvých známých i neznámých lidí, jejichž obličeje se mu ve tmě zjevují před očima: proč bylo všechno, co bylo, končí-li to teď touhle pecí, touhle smrtelnou slabostí a lhostejností ke všemu na světě? Ať se jich Děda vyptával sebevíc, noční návštěvníci mlčeli... (přeložil Jan Zábrana) Spisovatel Dědovi vkládá do myšlenek své vlastní úvahy o životě a smrti. Nagibin totiž o smrti, nikoliv náhodou, přemítal docela často.

Před jeho očima se odumřelý život přírody tolikrát obnovil, že nikdy nemyslel na smrt jako na něco, čím všechno končí. Byl mu cizí pocit, že zanikne beze stopy, že přestane existovat. Nedá se říct, že by věřil, ale připouštěl, že po smrti se člověk znova zrodí v nějakém zvířeti, a to stále menším a menším těle, dokud se nepromění v nepatrnou bytost, pouhým okem neviditelnou, v jejíž podobě bude žít navždy. Sám by nedovedl říct, kde k téhle prapodivné myšlence přišel, ale zamlouvala se mu, zdála se mu přesvědčivá a neměl chuť se s ní rozloučit. Ani trochu ho to však nesmiřovalo s tím, čemu se říká smrt...

Spisovatel přežil několik infarktů (první již r. 1963 v souvislosti s problémy, které měl s předloženým scénářem filmu Předseda, který se objevil na filmovém plátně o rok později). Sám se tedy několikrát ocitl na prahu smrti. Neodbočujme však příliš od Dědova podzimního lovu kachen, který mu vrátil chuť do života, i když se ukázal být jeho lovem posledním. Zastřelil jen jednu čírku, přesto pocítil až k slzám prudkou něhu a svíravou vděčnost k tomu malému, jako blesk rychlému opeřenci, který obětoval svůj život, aby prodloužil dohasínající život starého lovce... Cestou od jezera do dřevěné chalupy, kde jej čekala stará žena, cítil slabost v nohou, podlamovaly se, třásly se v kolenou, chodidla škobrtala, nohy už nebyly s to unést váhu Dědova těla... Děda dostal chuť dřepnout si na všechny čtyři. „Nesmíš,“poručil si, „nes své lidské trápení až do konce.“... Pojednou se okraj lesa rozevřel... Před ním byla vesnice a v ní jeho dům; když však Děda tento blízký cíl spatřil, pochopil, že už tam nedojde. Necítil bolest ani nevolnost, dokonce i slabost, pro kterou se nemohl udržet na nohou, přestala být čímsi cizím, nepřátelským a rušivým a stala se částí jeho samého. A konec, nebytí bylo náhle tak prosté a snadné – stačilo jen klesnout k zemi. „Nesmíš,“ řekl si Děda, „nesmíš umírat před smrtí!“ To, co ho trápilo po všechny dlouhé dni a noci strávené na peci, došlo konečně své odpovědi: všechno, co kdy bylo, bylo jen proto, aby mohl projít touto poslední cestou.

Země se před ním hned zvedala se všemi stromy, chalupami, s jasně rezavým keřem jeřabiny a modrým pásem řeky, hned zase prudce klesala, země kroužící a opojná, ukolébávala ho jako kolébka v dětství, a Děda stále šel a šel ke svému nedostižnému cíli.

Ona povídka snad nejlépe vystihuje to, co o spisovateli napsal M. Jehlička: Nagibina zajímají možnosti člověka... Porozumět světu znamená (pro něj) postihnout jeho řád. Výpravy Nagibinových hrdinů do světa přírody nejsou únikem před lidmi, ale hledáním řádu...

Odvážná kritika a smysl tvorby

Jestliže v mladším věku Nagibin nedokázal riskovat postavení kvůli perzekuovanému otci, jako zralý muž nejen zvládl ve svém díle pranýřovat nespravedlnost a bídu dotýkající se obyčejných lidí, dokonce se postavil za své kolegy literáty ve střetu s mocí. Šlo o tzv. případ Siňavskij – Daniel. Literární vědec Akademie věd Andrej Siňavskij publikoval od r. 1955 v zahraničí satirickou prózu pod pseudonymem Abram Terc. Po deseti letech byl odhalen, zatčen a pro pomluvu SSSR odsouzen k sedmi letům vězení. R. 1971 byl sice propuštěn, ale o dva roky později emigroval. Byl souzen společně s překladatelem z jidiš, slovanských a kavkazských jazyků Jurijem Danielem, který v cizině zveřejnil povídky groteskně fantastického rázu, pranýřující dobu kultu osobnosti. Byl odsouzen na pět let, po propuštění pobýval ve vyhnanství. V r. 1966 se obou literátů zastali spisovatelští kolegové Bulat Okudžava, Varlam Šalamov, Bella Achmadulinová a mnozí další. Mezi nimi i Jurij Nagibin.

Již ve svých časných válečných prózách, ale i později přivádí spisovatel své hrdiny do situací, které je nutí přehlédnout zpětně své životy, povznést se nad ně a přerůst samy sebe. Dokáže to díky tomu, co prožil. Díky schopnosti citlivě vnímat nejen přírodu, ale také lidi, se kterými se setkává. Dokládají to mimo jiné slova, která spisovatel vložil do úst hlavní postavy částečně autobiografické novely Pavlík (1958).

Psaní je slovesným výrazem silně a činorodě prožitého života... Psát se musí z přebytku životních prožitků... Myslím přímo s hrůzou na to, že nebýt války, byl bych absolvoval fakultu a – nedej bože – dal se do psaní povídaček vycucaných z prstu.

Miloslav Jehlička v doslovu k výboru Cizí srdce (1973) k tomu dodává:

Čin, který tvořil kulminační bod raných próz, vystupuje v pozdějších novelách jako poslední článek dlouhého řetězu vnitřního rozhodování, které je nyní tím ústředním předmětem autorova zájmu. Válečné téma se stává povýtce psychologickým... V předmluvě jedné ze svých knih povídek se spisovatel vyjádřil: Nebojím se shromáždit v jedné jediné knížce příběhy významných a bezvýznamných lidí, protože každý člověk přináší na svět své neopakovatelné barvy, svou notu, své světlo a svůj tvar.

V jedné ze svých recenzí Nagibin zase uvedl: Právě to je umění – na všedním konfliktu ukázat sílu, krásu, hloubku, skryté v obyčejném člověku...

Nagibinovo poselství

Jurij Nagibin se po celý svůj život zamýšlel nad člověkem, lidským vztahem k přírodě, smyslem života. Pokládal si otázky, na které lze jen těžko nalézt jednoznačnou odpověď. Třeba jako v povídce Na lesní samotě: Proč lidé, kteří sami neumějí ničeho dosáhnout, se tak upřímně a s chutí podivují bezmocnosti druhých? (přeložila Xenia Mrnková, ve výboru Cizí srdce)

Moc dobře si uvědomoval, že i když stále více lidí na světě prožívá svůj život ve městech, bez přímého kontaktu s přírodou, příroda bez člověka může bez problémů existovat, ale lidstvo bez ní nikoliv: A vůbec, vychvalovaná technika se všemi ohromujícími objevy nedala člověku ani o krejcar víc štěstí, neutěšila jeho zármutek, smutek a samotu, neudělala ho lepším a hodnějším. Ale umění to všechno dělalo a dělá i nadále... (Čarodějný les, přeložila L. Kozáková)

Jistě, pokrok nelze zastavit a je potřebný. Měl by však být přiměřený možnostem konkrétní krajiny, neměl by se uskutečňovat za každou cenu, na úkor budoucích generací. Spisovatel ve svých dílech naznačoval, že zastání potřebuje jak příroda, tak mnozí lidé. A to platí stále. Jenže člověk toho může tak málo změnit. Tak co dělat, jak žít? Jurij Nagibin na to odpověděl v povídce S přítelem na rybách (přeložila L. Kozáková, ve výboru Čarodějný les):

Jenomže všechno je marnost, důležité je zůstat věrný sám sobě...