Jan Vaněček

Druhá řada

Svého prvního důchodového dne se paní Vlasta probudila v devět hodin, připravila si vydatnou snídani, u které vydržela do půl jedenácté. Nemohla se toho báječného pocitu nasytit, toužila po něm třicet pět let, když každé ráno musela brzy vstát a chvátat do úřadu. Pak se zamyslela, do čeho se pustí. Rozhlédla se po bytě a bylo jí to jasné.

Rozhodně se musí byt vymalovat. Ale bylo zapotřebí odstavit od stěn nábytek. Zrak jí padl na přeplněnou knihovnu. Na všech policích byly knihy nacpané ve dvou řadách. To tedy bude fuška všechny je vyndat a zase zpátky vrátit. Euforii vystřídala úzkost. Šla si proto uvařit kávu, aby se uklidnila do stadia radostného počínání. Dopřála si k tomu porci swingu z magneťáku a skoro jí bylo do tance. Ale samotnou by ji tancování nebavilo.

Kde je vůle, najde se i cesta jak z toho vybruslit. A tu vůli měla. Bylo jí dopřáno vnuknutí, že není zapotřebí vracet nazpět do knihovny všechny knihy, ale jen ty z první řady. Stejně v té druhé nikdy žádnou nehledám, akorát se na nich drží prach, neměla jsem ani čas si je přečíst, usoudila v poledne paní Vlasta.

Hned po obědě se pustila do díla. Odměnou jí bylo i to, že nalezla v několika knihách fotografie, které marně hledala, a pár milostných dopisů a básniček z mládí. Potěšil ji čtyřlístek založený v jedné z nich. Přinese mi štěstí, zaradovala se. Objevila i stokorunu, která mezi knihy zapadla. Bohužel byla staré měny. Ale nechala si ji na památku. A ve Švejkovi našla konečně svůj rodný list, který postrádala, a musela si nechat vystavit na matrice duplikát.

Knihy z druhých řad se začaly hromadit na gauči. Znervóznilo to jejího dobře živeného pejska, protože si tam rád pohověl. Co teď? Kde si pohoví? Byl z toho smutný.

Otevřeným oknem se dovnitř dostavila letka civilizovaných much, uvelebila se na té knižní kopici a startovala odsud k letu po místnosti i do celého bytu, pak tu zase přistála. Po chvíli zavítala z kuchyně do obýváku kočka, aby o nic nepřišla. Několikrát zamňoukala a mrzutě odešla. Tohle se mě netýká, usoudila.

Při pohledu na gauč s knihami napadla paní Vlastu nerudovská otázka, kam s nimi? Dovolila malíři, když byl s prací hotov, aby si z té hromady dle libosti vybral. Odnášel si plnou igelitku. Poněkud znejistila, aby je nezanesl zpeněžit do nejbližších sběrných surovin, neboť takový osud si knihy nezaslouží. Rozdrtili by je a možná z nich pak vyrobili pytlíky na mouku nebo toaletní papír. Měla k nim vypěstovaný vztah, dlouho s nimi bydlela, s některými už od mládí. Žádnou z nich nevzala nikdy do ruky, aby s ní někoho praštila, ani ve vzteku nebacila žádnou o stůl.

Další knihy z druhé řady nabídla svým přátelům a známým. Ale udala jen málo. Na gauči jich ještě pejskovi překáželo hodně.

Když k ní zavítala sousedka a vyslechla Vlastinu bezradnost, poradila jí, že ve městě je několik kaváren, kde si hosté mohou posedět u kávy a přečíst knihy, které tam lidé ochotně věnovali. Vlasta jí za tu radu nabídla, aby si nějakou vybrala. Usmála se tomu: „Holka, díky, mám jich doma tolik, že by potřebovaly taky vytřídit. Zatím mám jiné starosti. Snad někdy, až budu v penzi.“

Jednu kavárnu zkusila podle rady sousedky paní Vlasta navštívit. Do tašky vzala pět knih. Povedlo se. Kavárník za ně poděkoval a revanšoval se vídeňskou kávou a zákuskem. Na regálu s knihami ji zaujal nápis: Ten, kdo čte, žije s každou novou knihou život navíc. Kde nečte, má jen ten svůj. (Oscar Wilde).

Jednu z jejích knížek si hned z regálu vybral ke čtení fortelný chlapík, měl blíž ke stáří než k mládí, který zahlédl, jak je tam do regálu vkládá. Patrně chtěl prožít další život.

Byl nezámožného vzhledu. Pumpky, jednobarevné podkolenky a svetr s jelenem byly důkazem, že si zakládá na retro stylu z období budování socialismu. Odložil klobouk a objednal si panáka.

Začetl se do knihy. Pak si poručil kávu s dvojitou porcí šlehačky. Počínal si se lžičkou poněkud nešikovně. Paní Vlasta měla strach, aby její knihu nepobryndal. Sledovala ho v obavách. Nedošlo k tomu, i když jednou měl namále, šlehačka skončila pouze na jeho pumpkách.

Kavárník paní Vlastě nenápadně vyzradil, že ten štamgast je prý potomek husitů. „Tvrdí to o sobě a chlubí se tím kdekomu, třeba se toho dočkáte od něj i vy,“ podotkl úsměvně. „Mívá také zvláštní chutě, jednou si přál mešní víno. Poučil jsem ho, že to mají pouze v kostele. Prohlásil, že tam nechodí, jelikož je pohan.“ Poté k němu odešel kavárník s utěrkou, neboť flek na pumpkách si začal šmudlat ten pumkáč prstem.

Posléze uspěla paní Vlasta i v dalších kavárnách. Druhá řada knih postupně z gauče mizela. Nakonec udala všechny, a bylo jí pojednou líto těch kaváren, na něž se už nedostalo. Konečně se splnil její sen mít své knihy v knihovně pouze v jedné řadě. Je to praktické, ke všem je snadný přístup. Kvitovala, že znovu projevila tímto činem logický způsob myšlení pěstovaný už od mládí, okoukaný od matky a uzpůsobený do této moderní doby a k jejím novým zvyklostem.

Psovi se vrátila dobrá nálada, gauč patřil zase jemu. Bylo poznat, že je opět ve své kůži. Mouchy se už tady neukázaly. Kočce to bylo jedno, té se tato proměna netýkala.

Po čase paní Vlastu napadlo zjistit, jaký osud potkal v kavárnách její knihy. Jednu ze zvědavosti navštívila. Objednala si kávu a poté okoukla zblízka polici. Nalezla své knihy a do první z nich se při kávě začetla. Zaujala ji. Druhého dne se vrátila a pokračovala ve čtení. Byla o tom, že jedině člověk, který nemá co ztratit, je schopen velkých činů. To ji zaujalo. Už vypila dvě kávy, snědla tři zákusky, a pořád tu knihu neměla dočtenou a stala se netrpělivou, jak to dopadne. Rozhodla se vypůjčit si ji a vzít s sebou domů a večer v posteli dočíst. Požádala pana vrchního, zda by to bylo možné.

Nasadil smutný výraz: „Nezlobte se, madam, tuhle knihu, bohužel, to ne. Snad nějakou jinou. Abyste rozuměla, je o ni velký zájem, chodí si ji sem číst hodně stálých hostů a jejich přátel, dokonce zdaleka, zvyšuje nám to obrat a popularitu. Máme tady už na ni záznamy k vypůjčení. Takže promiňte.“

„Dobrá, chápu vás,“ podotkla paní Vlasta. „Ale kdybyste dovolil, zavolám třeba za měsíc, jestli je už volná, abych si ji mohla přijít dočíst. Rezervujte ji, prosím, pro mě.“ Souhlasně pokýval hlavou. Poděkovala mu za tu ochotu.

Pak si začala dávat dostaveníčko s knihami z druhé řady i v dalších obdarovaných kavárnách. Cestou domů přemýšlela, kam zajde zítra. Připadala si jako kavárenská povalečka. Pořídila si nové šaty, pravidelně navštěvovala kadeřníka a kosmetičku. Dopřála si vypadat noblesně, zvýšilo se jí sebevědomí, zvláště když si všimla, že někteří pánové na ni po očku koukají. A když přicházela nebo odcházela, ochotně jí pomáhali s kabátem a nasazovali širokorozchodný úsměv doplněný úklonou. Někteří pak začali navštěvovat kavárnu jen kvůli ní a předháněli se, aby byli ve správný čas na správném místě u věšáku. Stalo se, že jí pomáhali do kabátu dva pánové najednou. Poučila je, že příště postačí jeden, ať se dohodnou, kdo to bude, nebo ať si hodí korunou. Mohou se i střídat, aby se na každého dostalo. Vyhověli ochotně jejímu přání, ale tak, že losovali.

Jednou se docela sympatický pán osmělil a s dovolením si přisedl. Představil se jako emeritní profesor českého jazyka a literatury. Čekala, co z něj vypadne, čím ji překvapí. „Pokud byste, milostivá, projevila zájem, zvu vás, mám doma mnoho knih, třeba kompletního Aloise Jiráska a Boženu Němcovou, taky detektivky od Agathy Christie,“ vysoukal ze sebe. „Půjčím vám ochotně i jiné, záleží jen na vás, které si vyberte. Ty, co mám dvakrát, bych vám mohl darovat.“

Vyslechla nabídku se zaujetím. Protože ale to nejdůležitější slyšíme očima, zahleděla se na něj, chvíli pomlčela, pak odpověděla:

„Děkuji za nabídku, je to od vás milé, ale mám, když dovolíte, lepší nápad. Je to jednoduché, věnujte knihy sem do kavárny, nebo i do jiné, aby si je mohlo přečíst víc lidí, já jsem to taky učinila. A věřte mi, že jsem tím potěšila nejen čtenáře v kavárně, ale i sebe.“

„Docela zajímavé, budu o tom přemýšlet, ale přesto moje nabídka, abyste mne navštívila, zůstává v platnosti.“ A věnoval jí svou navštívenku. Pak si odsedl ke svému stolku.

Nutno dodat, že několik knih umístila paní Vlasta na zkoušku také do telefonních budek, které po zrušení začaly sloužit jako pouliční knihovna. Považovala to za dobrý nápad. Ty občas rovněž navštívila a odnesla si některou svou knihu domů k přečtení, a pak ji vrátila zpět do budky. Někdy musela před budkou vystát frontu, ale nevadilo jí to. Připomnělo jí to dobu, kdy se tady tvořily fronty na telefon, nedočkavci bouchali do skla a hulákali na toho uvnitř, aby už konečně vylezl ven, a hádali se mezi sebou, kdo tu byl dřív.

Časy se mění, uvědomila si a zavolala své známé, že přijde na návštěvu trochu se zpožděním.

Co jednou začne, jednou i skončí. Postupně si paní Vlasta přečetla se zájmem všechny své knihy z bývalé druhé řady. A ze zvědavosti i ty, které do kaváren donesli také pan profesor a sousedka.

Jan Vaněček (1946) publikuje časopisecky i knižně povídky a fejetony. Žije v Českém Krumlově.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Vaněček

Druhá řada

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu