Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Ivan Palacký o básni Marzanny Bogumiły Kielarové: Básníci a vykladači (XXV)

Ivan Palacký o básni Marzanny Bogumiły Kielarové

Básníci a vykladači (XXV)

Marzanna Bogumiła Kielarová

Jestřáb

sukno vody zmačkané studeným větrem, tmavomodré, těžké,
roztržené; pleskot křídel, prudký,
daleko od břehu – jezero se blyští ve slunci
ocelovou čepelí;
krev, materia prima. A pročesává poslepu
hlubinu, jež ji přeplňuje,
rdousí

Co se stane, když čtu text polské básnířky Marzanny Kielarové? Spusťte si v duchu hru na mě – a pokud jste se kdy těšili znalostem literárních technik, v okamžiku propadne se pod vámi vetché patýrko a válíte se popleteni v prachu intuice a asociací. To je vše, co vám zbude.

Sukno vody zmačkané studeným větrem, tmavomodré, těžké, roztržené – vytane mi obraz příměstského jezera. V mém případě jde o jezero „Štěrk“ nedaleko Ostrožské Nové Vsi. Ani pleskot křídel, prudký, daleko od břehu neruší situaci. Na sklonku šedesátých let, dokud to ještě nebylo zakázáno, jezdíval po jezeře můj otec na vodních lyžích. Vlekl ho člun. Když dospěl ke břehu, položili mě do něj, tříletého. Detail několikanásobně lakovaného dřeva se mnou zůstal po celý život.

Stejný lesk vykazovaly i lyže v ohmataném západoněmeckém katalogu, který jsem si okouzleně prohlížel v letech sedmdesátých. Silná vrstva laku na světlém dřevě intarzovaném mahagonem. Popraskané nálepky „Cypress Gardens“. Vodní lyžař projíždějící cypřišovými háji.

Mnohem později, v novém tisíciletí v Brně, jsem byl neobyčejně přitahován plakátem, co zval na výstavu starobylého umění japonského laku v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Husově ulici. Jako omámený jsem si okamžitě zakoupil vstupenku a teprve ve výstavním sále si uvědomil, že mě sem přivedl onen dávný výjev z lodi, který se navěky zasekl v mém mozku – zvětšenina zdřevnatělé rostlinné tkáně zalité vodním lakem.

Jezero se blyští ve slunci ocelovou čepelí – vidím totéž místo, jen o kus dál směrem ke Kunovskému lesu, kde jsem pod dohledem zkušeného spolužáka E. S. chytil stříbřitou rybu a zase ji pustil. E. už už vytahoval starý kvedlák a já jsem úlovek kvapně hodil do vody.

Krev, materia prima. A jejda, tohle by mohl být rébus! To by tak scházelo! V tom případě jsem totiž ztracen. Skoro nikdy neuhodnu, co měl kdo na mysli. Odkazy nerozklíčovávám, a pokud ano, tak nesprávně a ocitám se při okrajích scény. V krimiseriálu, místo abych sledoval indicie, vedoucí k pachateli, mám oči jen pro Gillian Andersonovou a skvělé věty, které jen tak mimochodem vypouští z úst: We all have physical, emotional needs that can only be met by interaction with another person. The trick is to ask someone appropriate to meet them.

Materia prima je jediné výrazné dvojsloví v básni. Je jím připnuta na nástěnku. Uchycení je situováno mimo střed, text se proto na podkladu zhoupne a zůstane viset nakřivo. Kloub fixace je latinský, trčící v klidných slovech, odkazuje k alchymii. Proč ovšem zrovna krev, když Martin Ruland ml. ve svém Lexicon alchemiae sive dictionarium alchemistarum z roku 1612 nabízí mezi pojmy vázanými k m. p. mnohá jiná výtečná slova, která spouštějí výrazně dobrodružnější situace, než je ta předmětná? Nebula či mlha, Stella Signata a Lucifer, permanentní voda, vařící mléko, Tin, Ore, moč, magnet.

Snad proto, že báseň chce zůstat pěkným šedým obrazem se zvířetem, které je připraveno vrhnout se dolů. Jestřáb se mimo období hnízdění téměř neozývá, ale když na to přijde, vydává pronikavé kekekekekekekekeke. Žije skrytě v lesích, hlavně ve vzrostlých jehličnatých porostech, za potravou občas zaletuje i do otevřené krajiny. Nad jezerem tedy loví a odtud možná i ta krev. Denní spotřeba potravy totiž odpovídá 14 % jeho tělesné hmotnosti.

V souhrnu tři body: a) Netuším, kdo v básni pročesává poslepu hlubinu, jež ji přeplňuje, rdousí – a nevadí mi to. b) Text se mi líbí. Vyvolal ve mně obrazy z minulosti, což není málo. c) Ocelová krajina, vyskládaná z běžných slov, provázaných jedním cizokrajným souslovím. Náznak temného děje. Pěkné.

Nejdrsnější slovo, u kterého se chvěju, je ovšem hned to první: Marzanna!

Marzanna Bogumiła Kielarová (1963) patří k nejvýznamnějším a nejosobitějším současným polským básnířkám, ačkoli vydala pouhé čtyři řadové sbírky, cenami ověnčený debut Sacra conversazione (1992), Materia prima (1999), Monodie (Monodia; 2006) a Navigace (Nawigacje, 2018). Je laureátkou prestižních polských i zahraničních literárních ocenění.