Jiří Kopáč

Aby fotografie nebyla jen „zpráva“

Ke konci loňského roku vydalo olomoucké Muzeum umění publikaci fotoskupina, která doprovázela výstavu Emeritní výtvarná fotoskupina LŠU Olomouc. Vaše jméno a snímky v ní taky figurovaly. Jak jste se ke skupině a fotografování vůbec dostal?

Na gymnáziu, v době minulé jsme vydávali studentský časopis Doutnák a taky jsme k němu natočili film.

Zaujala mě práce s kamerou, nebyl jsem spokojený s kompozicí obrazu. A tak mi jeden kamarád poradil, že to se nejlépe učí na fotografování. A taky mi půjčil sovětský fotoaparát, na kterém jsem začínal. Tak jsem se k tomu dostal, no a o něco později jsem toužil posunout se někam dál, něco nového se naučit, něco nového poznat. Dozvěděl jsem se o fotoskupině Miloslava Stibora, tak jsem tam zašel, a on povídá: tak mi přines, co jsi dělal. S Milošem byla skvělá spolupráce, naučil jsem se taky řemeslo, na to on dbal.

A první vaše zaměstnání souviselo s fotografováním?

Kdepak, pracoval jsem nejdřív ve fabrice, potom jsem vedl malou prodejnu fotopotřeb. Až od roku 1994 jsem začal působit jako fotograf v olomouckém regionálním tisku.

Fotografoval jste také na Balkáně – v Bosně a rumunském Banátu, odkud pocházejí fotografie, které otiskujeme – co vás tam přivedlo?

Spolupracoval jsem s Adrou a potom s Českou katolickou charitou a s nimi jsem jezdil na území bývalé Jugoslávie a fotografoval ne přímo válku, ale její fatální následky. Ty fotky pak jednak byly na výstavě, jednak taky pomáhaly, dokumentovaly tamní situaci.

Vždycky jsme byli instruováni: Zaprvé se vraťte, zadruhé se vraťte zdraví, zatřetí přivezte to, s čím jste tam odjeli, začtvrté udělejte to, proč tam jedete, zapáté to, co uděláte, přivezte. To se mi naštěstí podařilo. I proto, že lidé, s nimiž jsem tam jezdil, byli profíci a věděli, co je možné si dovolit.

Ocitl jste se tam někdy v situaci, že jste se bál o život?

To ne, my jsme nebývali přímo tam, kde se bojovalo. Ale je pravda, že někdy jsme se ocitli na minovém poli nebo jsme zažili nějaké bombardování.

Fotografoval jste i jinde ve světě?

Samozřejmě, třeba v už zmíněném Rumunsku, Banát a tamní lidé mi hodně přirostli k srdci. Fotografovat mimo známé prostředí přináší úplně jiné možnosti.

Jaký žánr je vám u fotografování nejbližší?

Dlouho dělám fotoreportéra, nechtěl jsem svoje snímky cítit jako nějaké řekněme fotozprávy. V začátku mi byl foťák takový štětec. V devadesátkách mě oslovil sociální dokument. Mám rád, když i běžný snímek denního novinového zpravodajství není jen fotozpráva a zůstane čtenáři trochu déle v hlavě.

-jej-

Jiří Kopáč

Jiří Kopáč (1963) vystudoval Gymnázium ve Šternberku, absolvoval obor fotografie na Lidové škole umění v Olomouci u Miloslava Stibora. Pracoval jako dělník a mistr, nyní působí jako fotoreportér v regionálním tisku. Samostatně vystavoval v Olomouci, ve Šternberku, v Plzni, v Brně, v Praze, v Bruselu, v Göteborgu, v Sarajevu. Účastnil se i kolektivních výstav.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Kopáč

Aby fotografie nebyla jen „zpráva“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu