Ke konci loňského roku vydalo olomoucké Muzeum umění publikaci fotoskupina, která doprovázela výstavu Emeritní výtvarná fotoskupina LŠU Olomouc. Vaše jméno a snímky v ní taky figurovaly. Jak jste se ke skupině a fotografování vůbec dostal?
Na gymnáziu, v době minulé jsme vydávali studentský časopis Doutnák a taky jsme k němu natočili film.
Zaujala mě práce s kamerou, nebyl jsem spokojený s kompozicí obrazu. A tak mi jeden kamarád poradil, e to se nejlépe učí na fotografování. A taky mi půjčil sovětský fotoaparát, na kterém jsem začínal. Tak jsem se k tomu dostal, no a o něco později jsem touil posunout se někam dál, něco nového se naučit, něco nového poznat. Dozvěděl jsem se o fotoskupině Miloslava Stibora, tak jsem tam zašel, a on povídá: tak mi přines, co jsi dělal. S Milošem byla skvělá spolupráce, naučil jsem se taky řemeslo, na to on dbal.
A první vaše zaměstnání souviselo s fotografováním?
Kdepak, pracoval jsem nejdřív ve fabrice, potom jsem vedl malou prodejnu fotopotřeb. A od roku 1994 jsem začal působit jako fotograf v olomouckém regionálním tisku.
Fotografoval jste také na Balkáně – v Bosně a rumunském Banátu, odkud pocházejí fotografie, které otiskujeme – co vás tam přivedlo?
Spolupracoval jsem s Adrou a potom s Českou katolickou charitou a s nimi jsem jezdil na území bývalé Jugoslávie a fotografoval ne přímo válku, ale její fatální následky. Ty fotky pak jednak byly na výstavě, jednak taky pomáhaly, dokumentovaly tamní situaci.
Vdycky jsme byli instruováni: Zaprvé se vraťte, zadruhé se vraťte zdraví, zatřetí přivezte to, s čím jste tam odjeli, začtvrté udělejte to, proč tam jedete, zapáté to, co uděláte, přivezte. To se mi naštěstí podařilo. I proto, e lidé, s nimi jsem tam jezdil, byli profíci a věděli, co je moné si dovolit.
Ocitl jste se tam někdy v situaci, e jste se bál o ivot?
To ne, my jsme nebývali přímo tam, kde se bojovalo. Ale je pravda, e někdy jsme se ocitli na minovém poli nebo jsme zaili nějaké bombardování.
Fotografoval jste i jinde ve světě?
Samozřejmě, třeba v u zmíněném Rumunsku, Banát a tamní lidé mi hodně přirostli k srdci. Fotografovat mimo známé prostředí přináší úplně jiné monosti.
Jaký ánr je vám u fotografování nejbliší?
Dlouho dělám fotoreportéra, nechtěl jsem svoje snímky cítit jako nějaké řekněme fotozprávy. V začátku mi byl foťák takový štětec. V devadesátkách mě oslovil sociální dokument. Mám rád, kdy i běný snímek denního novinového zpravodajství není jen fotozpráva a zůstane čtenáři trochu déle v hlavě.
-jej-
Jiří Kopáč (1963) vystudoval Gymnázium ve Šternberku, absolvoval obor fotografie na Lidové škole umění v Olomouci u Miloslava Stibora. Pracoval jako dělník a mistr, nyní působí jako fotoreportér v regionálním tisku. Samostatně vystavoval v Olomouci, ve Šternberku, v Plzni, v Brně, v Praze, v Bruselu, v Göteborgu, v Sarajevu. Účastnil se i kolektivních výstav.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.