Alena Wagnerová

Jak jsem v Sársku zdomácněla

Jak se mi už několikrát stalo, i v tomto příběhu má prsty Milena Jesenská. Ve svém dogmatickém období v první polovině třicátých let několikrát zaútočila i na Peroutkovu Přítomnost. A jednou si k tomu vybrala reportáže Franty Kocourka o lokalitách bídy v tehdejší Praze, jejichž výsledkem byla dobročinná akce řady lidí. A právě toto řešení bídy individuální dobročinností místo usilování o změnu politického systému Jesenská napadla. Její článek, v tehdy stejně jako ona dogmatické Tvorbě, jsem znala; chtěla jsem ale vědět, co ji na Kocourkově reportáži tak pobouřilo. A pak se to stalo: Kocourkovy reportáže o pražské chudobě jsem našla, ale i jeho dvě další, jejichž titul mi přímo vyrazil dech: Ze sárského bojiště a Sársko pod hákovým křížem.

Dosud jsem vycházela z toho, a to byla má letitá zkušenost ze života mezi Prahou a Saarbrückenem, že v Čechách se o Sársku ví právě tak málo jako v Sársku o Čechách. A v Kocourkových reportážích šlo o sárský plebiscit v roce 1935, kterým Saarlanďané zvolili návrat do Německa. Že by o něm byly u nás psaly noviny, a těch článků o plebiscitu bylo víc, jsem si nedovedla představit.

Oč v sárském plebiscitu šlo, jsem ovšem věděla. Versaillskou smlouvou se Sársko v roce 1920 stalo mandátním územím Společnosti národů, spravovaným Francií, která jako součást válečných reparací získala právo těžit uhlí v sárských dolech. A v roce 1935 se měli obyvatelé Sárska rozhodnout pro zachování dosavadního stavu, nebo návrat k Německu. Dosud ale pro mne byl sárský plebiscit jakousi méně významnou, spíš lokální událostí, která už byla v sárském historickém povědomí skoro zapomenuta. Ale z Kocourkových reportáží jsem vyčetla, že šlo o událost evropského významu, takže při hlasování 15. ledna 1935 se v Saarbrückenu sešli novináři z celého světa. A toto všechno jsem se musela dozvědět z českého tisku od vynikajícího žurnalisty a rozhlasového komentátora Franty Kocourka, a ne v Saarbrückenu, kde od roku 1969 převážně žiji.

O tom, že plebiscit byl významnou událostí nejen v sárských, ale i evropských dějinách, se totiž v Sársku skoro nemluví. Sárští občané tehdy plnými devadesáti procenty hlasů s nadšením zvolili Německo hitlerovské. Ale přiznat to? Dnes se za toto své selhání mlčky sice stydí, ale na otázku, koho tehdy volili, uslyšíte téměř pohoršenou odpověď: No přece Německo! A proto jsem celá ta léta o plebiscitu skoro neslyšela, a vůbec nic o velkých shromážděních socialistických stran a jejich přísaze Hitlera nepodporovat.

Jistě, jinou volbu než návrat do Německa Sársko drcené světovou hospodářskou krizí a nezaměstnaností v podstatě nemělo, ale nižším počtem hlasů jen trochu přes padesát procent by bylo přece jen ukázalo nevůli stát se součástí nacistického Německa a Hitlerovi meze jeho možností. A ne mu dopřát obrovský úspěch, jímž posílil svou moc. Možná, že další vývoj v Evropě by pak byl vypadal trochu jinak a třeba by ani nedošlo k Mnichovské dohodě.

Mně samotné se Sársko tím, co jsem se díky Kocourkovi o sárském plebiscitu dozvěděla, nějak přiblížilo, jako bych tu najednou zdomácněla. Dosud jsem tu jen žila. Sice ráda, protože žít na hranici, v tomto případě Francie, znamená vždycky obohacují konfrontaci dvou různých životních stylů. A v tomto případě zmírňuje i určitou provincialitu, kterou si Sársko v sobě nese. Ale jakýsi odstup přece jen zůstal. Alsasko znám například daleko líp než Sársko a je mi svým letitým bojem za zachování svého etnika bližší. Ale teď jsem v Sársku skutečně zdomácněla a začaly mne zajímat jeho dějiny. Jenže zdomácnět ještě neznamená domov. Někde žít, někde zdomácnět a někde mít domov, jsou tři různé kategorie. Domov znamená především mít společné my, podílet se na dějinách země, které má člověk v sobě a kterým se nemusí učit, jako když má někde zdomácnět. V tomto smyslu je můj domov stále ještě v Čechách a na Moravě.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Jak jsem v Sársku zdomácněla

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu