Jan Novotný

Heretické myšlenky

Po Novém roce se vracím vlakem ze Slovenska na Moravu. Chystám si přednášku o Einsteinovi pro podvečerní online seminář se svými studenty. Abych si připomněl jeho myšlenky, čtu v Einsteinových esejích Jak vidím svět. Překvapí mě věta: „Mé ideály, které mi vždycky svítily na cestu a znovu a znovu mě naplňovaly radostnou životní odvahou, to byla laskavost, krása a pravda.“ Tu větu znám ze staršího překladu a nepochybuji o tom, že tam místo laskavosti bylo dobro. Do slavné triády transcendentálií: dobro, krása, pravda laskavost jaksi nezapadá – měl Einstein nějaký důvod, aby za ni vyměnil dobro?

Hledám na internetu. Není pochyby, že Einstein měl v němčině Gute a v angličtině goodness. Větu ovšem nenacházím jen v plném textu eseje, ale i v různých výborech citátů z Einsteina, a v těch bývá i Freundlichkeit či kindness. (Laskavost bych do němčiny přeložil spíš jako Geffäligkeit.)

Co vedlo překladatele eseje i sestavovatele citátů k úchylce od originálu? K té otázce se později vrátím, ale upoutá mě další věc: v citátech nacházím tři transcendentálie v různých pořadích. Měl Einstein pro své pořadí nějaký důvod, nebo je převzal jakožto obecněji uznávané? Jak se zdá z nalezených dokumentů, žádné kanonické pořadí neexistuje. Zkouším vyhledavačem všech šest variant a každá se dá někde najít. Jediné, co se dovídám, je, proč jsou transcendentálie právě tři: odpovídá to třem vrcholům lidské kultury, jimiž jsou věda (pravda), umění (krása) a náboženství (dobro).

Vzpomínám, že na dnešní téma jsem už jednou do Listů psal pod názvem Svatá trojice (Listy 2007/6). Svatá trojice byla tenkrát pouze v názvu fejetonu, samotný text se jí netýkal. Nyní uvažuji, jaký vztah má ke třem základním transcendentáliím.

Dobro by mohlo být nejspíše ztotožněno s Bohem Otcem. Všímám si teď zvláštního postavení dobra v triádě: je-li personifikováno Bohem, vyzývá to i k personifikaci jeho protějšku, zla, kterým pro věřícího bývá Satan. (Krása ani pravda tak výrazný perzonifikovatelný protějšek nemají.) Vzniká problém, který se táhne teologií i filozofií: je zlo pouze nedostatkem dobra, jak to učil Augustin, anebo jeho protipólem, jak to hlásal perský prorok Mání? Jak o tom přemýšlím, otvírá se mi jiný pohled na Boha a Satana, pro který měli pochopení zejména básníci: Bůh a Satan pro ně v lidském nitru nezosobňují konflikt dobra a zla, ale poslušnosti a vzpoury. Příklady jsou Shelley, Byron, Baudelaire, Anatole France, u nás S. K. Neumann, ale především Satan z Genesis, který povzbudil Adama a Evu k odvaze utrhnout jablko a přijmout tíhu poznání dobra a zla.

A co ostatní členové Svaté trojice? Duch svatý by asi nejspíše korespondoval s přidanou transcendentálií – rozumem. Proto zůstává u básníků v pozadí zájmu a vědci se bez něho obejdou, jelikož si nepotřebují rozum personifikovat. A Bůh Syn? Začal jsem s Einsteinem – skončím s Newtonem. Ten byl rozhodným odpůrcem učení o Trojici. Připadalo mu jako racionalistovi zřejmé, že Bůh může být jenom jeden. Božího syna Ježíše ovšem neodmítl – považoval ho za prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Snad trochu chápu ten epochální pokus rozdělit dobro do dvou osob – do Otce, mocného a neúprosného zákonodárce světa, a do jeho Syna, který ztělesňuje všeobjímající (ale svým způsobem též neúprosně neodbytný) lidský zájem o lidi. Učení založené na těchto představách mi připadá jako fantastický experiment využívající umučeného buřiče, kterého v kostelích nazývají knížetem pokoje, ačkoliv řekl, že nepřinesl mír, ale meč.

A snad rozumím i podvědomé lidské snaze vložit do klasické triády místo dobra laskavost. To slovo mi ale připadá příliš krotké. Kdybych to chtěl udělat, řekl bych: láska.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Heretické myšlenky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu