Blanka Kalinová

„Zelená“ filozofie ve Francii

V posledních evropských a poté místních volbách francouzská strana zelených dosáhla neobvyklého úspěchu a hlavně její ústřední témata – ochrana životního prostředí, snížování energetické náročnosti, rozvoj alternativních energetických zdrojů – se objevila s větším či menším důrazem v programu ostatních politických stran. Co tento posun znamená pro další politický a hospodářský vývoj, je samozřejmě důležitá otázka, kterou ráda přenechám povolanějším. Je ale možné zamyslet se nad tím, jak přírodní a společenské vědy „objevovaly“ ekologickou problematiku, což je už dnes rozsáhlé vědecko-historické téma. Soustředit se na průnik ekologické problematiky do současné francouzské filozofie znamená sice úzké vymezení, ale ne zcela neopodstatněné vzhledem k neobvyklé výsadě přisouzené filozofii právě ve Francii, kde je povinným předmětem všech francouzských maturantů.

Myslet znamená anticipovat

Svým životem (1930–2019) a dílem (přes 60 vydaných knih) zaujímá Michel Serres, původním povoláním námořník, ojedinělé místo mezi současnými francouzskými filozofy. Byl oblíbeným hostem veřejných přednášek a televizních debat, několik jeho opusů se dostalo mezi bestsellery (Palečka, ostatně jeho jediná kniha přeložená do češtiny, nebo jedna z jeho posledních knih Dřív bylo lépe) a v roce 1990 se stal „nesmrtelným“ po zvolení do francocouzské Akademie. Mezi svými kolegy filozofy však zůstal na periferii, protože jeho systém myšlení se dá těžko zařadit a syntetizovat do několika mála klíčových pojmů, což také přispělo k tomu, že se nestal zakladatelem nového filozofického směru. Mezi jeho komentátory bychom těžko hledali nějaké přímé žáky. Snad právě zde by byla na místě moje osobní vzpomínka na „mistra“, který jím nikdy nechtěl být. Jeho jediným zásahem jakožto školitele mojí doktorské práce bylo: „nevíš, jak dál, kladeš si otázky, tak jsi na nejlepší cestě k cíli.“

Filozof Michel Serres uvádí ve svých dílech na scénu řadu postav inspirovaných řeckou mytologií nebo jemu vlastních, z nichž každá je jakýmsi představitelem nového fenoménu či trendu: Hermes (titul pěti svazků z let 1969–1980) je poslem éry komunikace, reprezentant nové třídy bílých IT límečků, který přichází po Prométhéovi, symbolu světa, kde převládali výroba a manuální pracující. Vzdělanec třetího stavu (Le Tiers-Instruit, 1993) je obhájcem otevřeného vzdělání, jež by mělo obsáhnout jak humanitní a kulturní erudici, tak studium metod a poznatků exaktních věd. Dospívající Palečka (francouzsky vyšla tato kniha v 2013) brnká dvěma palci na mobilu, který jí zprostředkovává styk s celým světem a dává jí okamžitý přístup ke všem možným informacím. Starý profesor a mladý učitel tak ztrácejí svou autoritu, pokud se spokojí s pouhým předáváním informací, jež jsou nyní snadno a bezprostředně dostupné všem. Ve světle této informační revoluce musí tradiční výuka a školství radikálně přehodnotit svoje poslání a pedagogické prostředky a usilovat o transmisi vědomostí a „moudrosti“. Těchto několik málo stručných příkladů může ilustrovat Serresovy filozofické snahy a metody. Jde většinou o spíše téměř literární než suše teoretické úsilí identifikovat nové skutečnosti a myšlenkové proudy, které se ztělesněňují v jakýchsi archetypických postavách v tradici Platona, Sokrata nebo Nietzschova Zarathustry. Autor se celkem úspěšně vyhýbá složitým odborným pojmům a rozhodně odmítá zploštění reality pod nějakým -ismem.

Přírodní smlouva (1987) je svým titulem průhlednou paralelou a zároveň i polemikou se Společenskou smlouvou Jean-Jacquesa Rousseaua. Po této předrevoluční výzvě k ustavení nových rovnoprávných vztahů mezi lidmi přišel čas přeměnit náš vztah k přírodě, která už nemůže být pasivním objektem lidských zásahů, jež postupně narušily nejenom přírodní rovnováhu, ale začínají ohrožovat i člověka samotného. Lidský a ne-lidský svět musí být chápány v reciprocitě, návaznosti a vzájemné závislosti, které musí být zakotveny smlouvou, kde příroda/Země se stává právním subjektem. Vedle Společnosti národů měly by mít svou reprezentaci i teritoria a přírodní elementy jako voda, vzduch či oheň. Ekologie v pojetí Michela Serrese neznamená návrat k jakési původní idyle a konzervaci flory a divoké fauny v přírodních parcích a rezervacích. Jako obhájce exaktních věd a nezničitelný optimista Serres definuje ekologii jako vědu budoucnosti schopnou sjednotit a vyhodnotit geologické, chemické a biologické jevy a jejich interakce, jež tvoří naše životní prostředí. Kruh je svým způsobem uzavřen, nebo spíš otevřen: komunikační revoluce si vynucuje nový obsah a formy vzdělávání, které musí nahradit dlouhotrvající propast mezi exaktními a společenskými vědami a vypořádat se s arogancí člověka vůči přírodě. Hlavní devízou filozofa zůstává „myslet znamená anticipovat“.

Zpátky na zem

Bruno Latour (narozen v roce 1947) patří k mladší generaci než Michel Serres, na kterého se ve svých pracích někdy odvolává. Dostalo se mu širšího profesionálního ohlasu nejprve mimo Francii, aby se postupně stal jedním z nejčastěji citovaných francouzských badatelů, především po ocenění v roce 2013 Holbergovou cenou, jakousi Nobelovou cenou v oboru společenských věd. Během své vědecké kariéry rozšířil svůj záběr od původního filozofického vzdělání k antropologii a sociologii a kromě svých teoretických prací se vždy angažoval jak na akademické půdě, tak v kulturní a politické oblasti. Ideu Michela Serresa o nezbytném prolínání vědeckých a společensko-vědních disciplín uskutečnil Latour v praxi založením nového studijního pluridisciplinárního oboru, jehož předmětem jsou interakce exaktních a společenských věd a jejich artikulace s politickým a uměleckým světem.

Svou publikační kariéru začal Latour empirickými anketami a přímým pozorováním vědeckých pracovišť (Život laboratoří) a právních institucí (Fabrika práva), kde podrobně analyzoval jejich fungování, samotný výzkumný či právně schvalovací proces a výsledné výstupy v závislosti na vnitřních a vnějších sociálních intervencích a vlivech. Tyto práce na rozhraní filozofie, vědy a sociologie se staly východiskem pro studium toho, jak současná společnost vytváří své hodnoty a „pravdy“. Podle Latoura znamená dnešní modernost často devalorizaci minulosti, nekritické vyzdvihování novosti a neoblomnou důvěru v technologický pokrok jakožto záruku lepší budoucnosti. Je třeba opustit ideu lineárního kvantitativního pokroku a nahradit jej kvalitativním pojmem prosperita.

Od této kritiky modernosti zbývá logický krok k ekologické tematice, uskutečněný především v knihách Tváří Gaie (2013) a Zpátky na Zem (francouzsky vyšlo v roce 2017, česky v roce 2020). Tak jako Serres volí Latour mýtickou postavu řecké bohyně Gaie, aby vyjádřil myšlenku živé Země/přírody, která se ozývá a brání proti neomaleným zákrokům člověka, který jako by zapomněl, že je její součastí, a neuvědomuje si následky svých činností ohrožujících nejenom okolní svět, ale i jeho samotného. Musíme si uvědomit rozdíl mezi světem, z něhož žijeme, a světem, kde žijeme, a usilovat o jejich souznění, nebo jinými slovy znovu „přistát na zemi“, dostat se „zpátky na zem“. Podobně jako Serres se Latour vyslovuje pro zřízení jakéhosi „parlamentu věcí“ a zavedení nové „ústavy“, které by vedle lidských práv obhajovaly ne-lidské zájmy a práva reprezentované vědci a kompetentními představiteli tak, jak je tomu v dnešních parlamentech.

Bruno Latour, který se v poslední době hojně vyslovuje k aktuálním otázkám a navazuje tak na francouzskou tradici angažovaného intelektuála, vidí v současné světové pandemii a opakujících se francouzských sociálně politických krizích potvrzení svých filozofických předtuch. Přirovnává současnou situaci k jakémusi „crash testu“ nebo generálce předcházející nevyhnutelné ekologické mutaci. Ukazuje se, že zatímco v oblasti zdraví je veřejnost více méně ochotna přenechat veřejné správě důležité prerogativy přinášející omezení individuální svobody, v oblasti ekologie, kde jde také o zdraví a možná o život příštích generací, postrádají národní státy dostatečnou autoritu a legitimitu k prosazení nutných opatření. Vskutku globální krize vyžaduje koordinovanou odpověď na světové úrovni, a nikoliv v podstatě vzájemně se imitující -„virovou“ reakci individuálních států. Po vzoru „knih stížností“ obyvatelstva adresovaných začátkem roku 1789 Ludvíku XVI., jež měly analyzovat tehdejší před-revoluční napětí, navrhuje Latour podobnou iniciativu s cílem povzbudit individuální zamyšlení a podpořit celospolečenské občanské uvědomění ekologického ohrožení. Občanská konvence pro klima nedávno ustavená prezidentem Macronem a složená ze 150 vylosovaných Francouzů, svým způsobem recykluje tento filozofovův návrh.

Závěrem

Michel Serres a Bruno Latour jistě nejsou objevitelé ekologie, ale je možné je považovat za filozofické průkopníky a jakési dva póly, mezi nimiž se pohybuje současné filozofické pojímání ekologické tematiky ve Francii. Mezi oběma jsou nemalé přinejmenším stylistické a jistě i referenční rozdíly: Serresovo „velké vyprávění“ plné bájných či obyčejnějších bytostí s častými odkazy na jeho původní „námořnické“ vzdělání a životní zkušenost kontrastuje s komplexními pojednáními Latoura s četnými novotvary, pojmy a experimenty z jeho sociologického zázemí. Shodují se však na společném odsouzení historicky zděděné lidské arogance vůči přírodě/Zemi a navrhují podobnou cestu, jak ji překonat. Oba vidí jakési právnické řešení hrozící ekologické krize: zaprvé zavedení nové „smlouvy s přírodou“, nové ústavy, která by stanovila symetrická práva pro lidskou a ne-lidskou sféru a zajistila jejich vzájemnou interakci a plodnou symbiozu, a zadruhé ustanovení právně postihovatelné viny ekocidy neboli zločinu proti živému druhu. Podstatný rozdíl mezi oběma filozofy spočívá v jejich chápání ekologie. Na rozdíl od Serrese, který viděl ekologii především jako nový myšlenkový obrat, se Latour jasně vyslovuje pro politickou ekologii. Představuje si tuto dnes ještě neexistující stranu jako hnutí schopné překročit tradiční rozdělení na pravici a levici na základě respektování požadavků přírody a boje proti sociální nespravedlnosti, jinými slovy schopnou položit politický základ pro spojení ekologické a sociální problematiky.

Vývoj v posledních letech v mnohém potvrdil intuici obou filozofů. Světová virová pandemie může být chápána jako „pomsta přírody“ proti iluzi všelidské nadvlády a připomenutí ne-lineární dráhy vědeckého a společenského pokroku. „Právnické“ řešení se zvýšenou mírou prosazuje jako důležitý prostředek v boji proti současným i budoucím ekologickým pohromám jak na úrovni jednotlivých států, tak v mezinárodním kontextu. Otázkou zůstává, nakolik je tento přístup v Serresově téměř poetickém pojetí a v Latourově přísnější politické formě vskutku efektivním nástrojem a zda se ekologie může obejít bez radikálních ekonomických zásahů.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

„Zelená“ filozofie ve Francii

Myslet znamená anticipovat

Zpátky na zem

Závěrem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu