Karel Hrubý

Nesnadné putování bouřlivým stoletím

Ještě během letošního jara vydá nakladatelství Torst vzpomínkovou knihu sociologa a politika Karla Hrubého napsanou pod pracovním názvem Věřil jsem v budoucnost – nesnadné putování bouřlivým stoletím. Kniha vznikla z podnětu redaktora Petra Zídka během loňského roku a Karel Hrubý v ní esejistickým způsobem zaznamenává své životní osudy – od zkušenosti dítěte z Źpočetné rodiny hledajícího prostor a podněty na plzeňské ulici, přes rychlý a aktivitami přeplněný studentský život po válce, práci ve školství a věznění v padesátých letech až k politické práci v exilu. Text je ovšem nejen připomínkou životních peripetií, ale i záznamem o životě člověka, kterému jde o věc, organizuje, rozhoduje, ovšem také udržuje obdivuhodný vztah se svou ženou i synem.

Hrubého zážitky z exilu a z práce v exilové straně patří mezi ty známější. Vyšly kromě jiného ve sborníku Léta mimo domov – K historii Československé sociální (Praha 1996). Jako avízo a doporučení nové knihy našeho autora s jeho souhlasem otiskujeme z jejího rukopisu krátký výběr osobnějších vzpomínek na ženu a vysokoškolské studium po druhé světové válce doplněný krátkou pasáží věnovanou podobám soudobé sociální demokracie v exilu. Za ní zařazujeme několik aktuálních odstavců o životě a jeho proměnách v čase koronaviru.

-red-

Valinka

Souvislost mezi velkou historií a našimi osobními osudy je někdy nevyzpytatelná. Že se rodíme do určitých poměrů, do určité kultury a jazyka, do určitého sociálního prostředí, nezávisí na naší vůli. Přijímáme svět, do kterého jsme otevřeli své dětské oči, tak, jak přichází, v tom vnějším hávu osob a dějů, které se nám zjevují. Že tento svět má i jiné struktury a jiné významy, než se s ním potkáváme, zůstává našemu vědomí utajeno. A přitom je takový rozdíl, rodíte-li se do století toho či onoho, do té země či do jiné anebo rodičům umístěným ve společenském žebříčku nahoře či dole.

Někdy je ta souvislost našeho jepičího života s velkými historickými příběhy dost -zřejmá. Když na příklad sedíte v protileteckém krytu na kufru, v němž máte spakováno jen to nejnutnější, co byste potřebovali, kdyby vás hasiči vyhrabávali ze zasypaného sklepa, cítíte tu souvislost moc zřetelně. ŹVálka, která právě zuří, je produktem velŹkého mocenského, hospodářského i kulturního či ideového soupeřství, jste podřízen její logice, z té se nemůžete vymotat. Váš život se musí řídit rámcem, který je vám v té době režimem a tím velkým soubojem vymezen.

Ale jindy je to nějaká prkotina všedního života, která se přihodí někde na druhém konci země, a přece zasáhne do vašeho života rozhodujícím způsobem. To se stalo například v říjnu 1941, když Země česká, do které jsem se narodil, byla už léta usurpována hitlerovským Německem. A vtažena tak do soukolí jeho mocenské politiky zažívala válku, kterou tehdy v Evropě nacistická expanze rozpoutala. Od března 1939 jsme žili v Protektorátě Čechy a Morava, administrativně sice spravovaném českou protektorátní vládou, ale politicky a policajtsky řízeném říšským protektorem a tzv. státním tajemníkem, českým Němcem Karlem Hermannem Frankem z henleinovského hnutí.

Od 17. listopadu 1939 byly zavřeny všechny vysoké školy, když vysokoškoláci dali najevo svůj rozhořčený odpor k německé nadvládě. Někteří byli pro výstrahu zastřeleni, stovky jiných odvlečeny do koncentračních táborů. Ale střední a odborné školy byly ještě v provozu. Později, v polovině října roku 1941, když už zuřila velká válka, se v nějakém gymnáziu na druhé straně Čech vedla o přestávce malá válka mezi primány, vedená ovšem jen kousky křídy, které házeli kluci po sobě. A co čert nechtěl, jeden ten kousek křídy vyletěl otevřeným oknem rovnou na čepici vysokého oficíra SS. Ten z toho udělal aféru. Viděl v tom útok na svou oficírskou důstojnost, v okupované zemi významem jeho nadřazené pozice ještě silně narostlou. A intervenoval rovnou u státního tajemníka K. H. Franka. Ten to vzal vážně a hned se rozhodl uzavřít výstrahou všechny střední školy. Formálním nadřízeným mu byl – až do příchodu Heydricha – tzv. říšský protektor Neurath, někdejší německý zahraniční ministr, a ten nabádal k umírněnosti. Říše bude potřebovat i v budoucnosti nejen nevzdělané roboty, ale také nějaké nižší technické a hospodářské kádry. A tak si k sobě K. H. Frank pozval protektorátní vládu, poděsil ji svým řvaním a hrozil zavřením všech středních a odborných škol. Čeští ministři ještě žadonili. A tak za předpokladu, že se už žádná „provokace“ opakovat nebude, z uvažovaného zákazu byla nakonec jen hrozba s odkladem.

Tehdejší ministr školství Kapras svolal hned do pražského Obecního domu shromáždění reprezentantů Źžactva všech gymnázií a středních škol na konec října k důležitému sdělení. Toho rána, když na plzeňské nádraží přijel mezinárodní rychlík, který dříve jezdíval na trati Paříž-Frankfurt-PraŹha a teď už jenom Frankfurt-Praha, přivěsili železničáři na jeho konec zvláštní vagon vyhrazený jen pro studenty z plzeňské oblasti, vybrané pro zastupování svých škol. Na dřevěných lavicích třetí třídy, kam se vešlo do kupé osm sedících osob, nás bylo po deseti i dvanácti, někteří si nám sedali na kolena, jiní stáli u oken v uličkách a dívali se do ubíhající krajiny. Protože jsem pro léta strávená ve Škodovce byl rázem nejstarším žákem učiteláku, pověřil mne ředitel zastupováním ústavu na pražském apelu. Proti mně seděla zástupkyně dívčího reálného gymnázia, která mi připadala nějak povědomá. Povídám: Tebe znám, ty jsi od nás z Roudné (čtvrti na okraji Plzně, za níž byly už jen zahradníci, louky a fotbalová hřiště). Žába se usmála a odvětila: Já tě znám taky, ty kolem nás chodíš skoro každý den na hřiště Viktorky. – Tím byly dveře dost doširoka pootevřeny. A ten prosebný proslov ministra Kaprase, který o celé záležitosti informoval a v němž nám kladl na srdce, abychom své spolužáky napomenuli a řekli jim o hrozbě likvidace středního školství, jsme vyslechli už vedle sebe.

To ostatní už s historií světa tak úzce nesouviselo. Uzavřeli jsme krásné, pevné a důvěryplné studentské přátelství, v němž ještě byly důležitější diskuse o kultuře, o uměleckých dílech než konverzace, která obyčejně vzniká v takovém věku mezi kluky a děvčaty. A na tom vzájemném respektu, bezmezné důvěře a pozdější plodné spolupráci jsme jako na pevné podezdívce vystavěli to, co samo pak přišlo. Lásku, manželství a rodičovství, přičemž toto spojení trvalo celých sedmdesát let, než Valinka v roce 2011 po nárazu embolie náhle zemřela.

Valinka, sama z prostých poměrů, jaké byly v rodině poštovního zaměstnance, byla spolehlivou průvodkyní i do špatného počasí. Ocenil jsem to zejména po válce, když už jsme měli za sebou oba studium na univerzitě, ona na medicínské, já na filozofické fakultě. V roce 1954 se nám narodil Jirka, já jsem byl přeložen do Plzně na pedagogické gymnázium, sluníčko života nás vydatně zahřívalo. Ale v máji 1955 mne zatkla StB a postavila před Nejvyšší vojenský soud. Dostal jsem deset let a nastaly nekonečné dny našeho odloučení s hořkostmi všeho, co je provázelo. Jezdila za mnou dvakrát, někdy i třikrát do roka na hodinové návštěvy, u kterých vždy seděl pozorně naslouchající bachař. I v tom zúženém světě mne dokázala povzbuzovat, nikdy z jejího chování neunikl i jen stín nějaké výčitky, že jsem je dostal do takového utrpení. Naopak, vychovávala malého Jirku tak, že jsem byl neustále přítomen v horizontu jeho dětského světa, mluvilo se o mně, v bytě byly rozestavěny fotografie, vykládala mu příhody, když jsme ještě všichni tři jezdívali na chatu a leccos veselého zažívali – a Jirka se mně při těch návštěvách vrhal nedočkavě do náruče s radostným výkřikem tatínku!, což ovšem mnozí dozorci hned předpisově „zregulovali“. Jak mne takové projevy posilovaly, všechno to kriminální omezení jsem hned lehčeji snášel. A když jsem se na amnestii v květnu 1960 vrátil k rodině, navázali jsme bez problémů tam, kde to před pěti lety policajti drsně přetrhli. A když přišli v srpnu 1968 Rusové, odešli jsme do exilu a našli tam teprve příležitost k plnému rozvití našich životů. Ale o tom už raději až někdy jindy.

***

Život na univerzitě po válce

Můj první dotyk s filosofickou fakultou byl dost nešťastný. Do letního semestru, který běžel mimořádně v prázdninových měsících, jsem se zapsat ještě nestačil. Ale jezdil jsem do Prahy ze zvědavosti a z nedočkavosti vždy na jeden den (jako dítě železničáře jsem měl tzv. režijní jízdné, což bylo i s rychlíkovým příplatkem za pár korun). Nakukoval jsem nesměle do poslucháren, někdy jsem i na chvíli zasedl a poslouchal. Ve velké posluchárně, kam jsem nakoukl, bylo nápadné prázdno. Jen dole u katedry stál kolem Jana Patočky hlouček posluchačů, kterým vykládal o předsokratovské filosofii. S hrůzou jsem zjišťoval, že tomu vůbec nerozumím. Ale ti chlapci kolem pana profesora mu kladli otázky a diskutovali! Spadlo mně srdce do kalhot, na tohle asi stačit nebudu. Možná, že bych si raději měl zapsat dějepis... Ale při těch dalších přednáškách už mi bylo leccos srozumitelnější – a tak zůstala mou volbou filosofie. Chtěl jsem přece filosofii studovat, abych lépe rozuměl smyslu života, to rozhodovalo.

Univerzitní život po válce byl nesmírně živý, posluchačů bylo na všech fakultách tolik, že např. medici měli přednášky ve velkém sále Lucerny. Nosili si sebou malé rozkládací sedačky a dalekohledy, aby z posledních řad viděli, když pan profesor maluje „svěží jarní zelení“ nějaký graf. I my jsme chodili někdy mimo fakultu, většinou do přednáškového sálu Městské knihovny na Mariánském náměstí. Muselo se hodně improvizovat. Skripta ani učebnice ještě žádné nebyly, psaly se pilně poznámky. Můj problém byl navíc v tom, že jsem musel jezdit do Plzně na tréninky, abych si udržel status placeného hráče. Ale dalo se to zvládat, kolegové mi nechali opisovat zameškané přednášky.

Špatné to bylo s bydlením. Koleje ještě nebyly všechny v provozu, začínal jsem na Uhelném trhu za Karolinem, kde v jedné budově byly postaveny vojenské postele – ale bez matrací, spalo se natvrdo. To se dlouho nedalo vydržet. Po čase jsem se uchytil ve Švehlově koleji na Vinohradech, kde na půdě byl otevřený prostor, do něhož z nouze postavili asi čtyřicet postelí s malým nočními stolky, soukromí žádné nebylo. Ale přivezl jsem si z domova peřinu a bylo alespoň v posteli teplo. Naštěstí můj spolužák a dobrý kamarád z učiteláku Míla Šimák se uchytil jako redaktor v Právu lidu a po čase získal garsoniéru ve Vršovicích, kde jsme pak celá léta spolu bydleli. (A kde jsme se později za diktatury dostali do maléru: Míla dostal 17 let a já „jenom“ 10.)

Celá generace, která začala studovat po roce 1945, se zrodila do atmosféry prosycené optimismem, u mnohých nelíčeným obdivem k Sovětskému svazu a k jeho ideologii. Pokud se proti tomu nekomunisti pokoušeli postavit kritickou hráz, tak to dělali s ohledem na tehdejšího našeho hlavního spojence, SSSR, velice zdrženlivě. Také politické strany byly ve vztahu k SSSR v podstatě pozitivně naladěny, byly loajální k spojenecké politice prezidenta Beneše. Takže komunistické názory a ideologie měly volnou cestu k získávání duší.

Musím říct, že mi tehdy k imunitě vůči komunistické ideologii pomohli anglosaští -filosofové, na které jsem byl upozorněn četbou Masaryka, se svým liberálním myšlením. Rovněž pomohl Kant svou morální filosofií. Ale nejvíce zabrala četba reformního německého socialisty Eduarda Bernsteina Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, kterou mi „podstrčil“ otec, sám dlouholetý sociální demokrat, ze své nečetné knihovničky, která se vešla do starého dřevěného vojenského kufru zastrčeného pod postelí. Pochopitelně jsme se na fakultě záhy dostávali do střetů s komunistickými kolegy. Ale byly to střety názorové, vedené sice někdy vášnivě, ale vždy v mezích korektního dialogu.

Na fakultě se v té době nekonaly jenom normální přednášky, byla tam také celá řada veřejných diskusí. Nejostřejší byla vystoupení profesora Arnošta Kolmana, který po dlouholetém pobytu v Sovětském svazu přišel po válce do Prahy dělat KSČ hlavního ideologa. Pozdě po přednáškách se ve velké posluchárně tlačily vždy stovky posluchačů, když Kolmana vyzval některý z demokratických oponentů. To byla palba! Kolman byl řečník zapálený, věřící a vědoucí. Jeho slova byla impozantní, žádný odvar, vše původní. Kolman byl fyzik, matematik a ovládal přírodní vědy. Byl velice vzdělaný a tím imponoval. Jeho protipólem byl Jan Blahoslav Kozák, národní socialista přicházející z válečného exilu v USA. Ti dva, Kolman a Kozák, stáli proti sobě a pod jejich egidou se vytvářely dva tábory studentů. My jsme byli jako ti Buridanovi osli, kteří se neuměli rozhodnout mezi dvěma hromadami sena, obě byly stejně přitažlivé, co bude zítra, jsme nevěděli. Kozák ale popravdě řečeno byl jistým způsobem povrchní. Moc hezky vykládal dějiny politických filosofií, ale nešel tak do hloubky jako třeba už Josef Král nebo Jan Patočka. Vedle Kolmana byl na komunistické straně Ladislav Rieger, vnuk kdysi vůdčího mladočeského politika, ale to byl takový tatíček hodný, laskavý, který byl sice přesvědčený komunista, ale slušně vychovaný člověk, to se mu nedalo upřít.

Takže atmosféra během prvních poválečných let studií byla bojovná, řekněme spíše ostře diskusní. Stáli proti sobě lidé, kteří věděli, dovedli diskutovat, neuráželi se, ale bojovali. A bojovnost oné atmosféry se na nás všechny přenášela. Václav Černý přišel se svými sešity o existencialismu, to jsme všichni se zájmem studovali. Ale hlavními směry myšlení byl tehdy na jedné straně leninismus, perverze marxismu, a na druhé straně takový rádoby masarykismus, který tu byl přes Kozáka nebo Krále. I když jsme spolu polemizovali, tak navzájem jsme se nějak ctili až do února osmačtyřicátého roku. Pak se rázem všechno změnilo.

***

Škola v 50. letech natvrdo

Když vojna skončila, poslali mne nejprve na gymnázium do Domažlic, kde šla češtinářka na mateřskou dovolenou. A po prázdninách už jsem byl přidělen na pedagogické gymnázium do Plzně. A tam to bylo docela jiné než ve Stříbře.

Byla to velká škola, profesorský sbor měl kolem čtyřiceti členů. Ředitelem byl tvrdý straník, který za války byl v koncentráku, teď člen krajského výboru strany. Osobně hranatý, důsledný, nesmlouvavý. Ale klidné, nevzrušivé povahy. Uděloval pokyny stroze jako oficír, nečekal nikdy námitky. Zdánlivě klidná diktatura v malém, ale bez svévolných opatření.

Žáků tu byla celá armáda. Každý ročník měl tři paralelky a), b) c), kromě toho byla v budově i cvičná škola, na které měli žáci posledního ročníku praktické „výstupy“ pod kontrolou pedagogů. Musel jsem vedle češtiny vzít i hodinu filozofie v posledních ročnících. Což byla snůška vybraných historických dat s úvahami Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. I žáci to brali jako „muss“, který prostě patří k době, nikdo se tím nenadchl, v hodinách nebyly žádné otázky a diskuse. Těch, co pozorněji naslouchali, bylo jen pár – a já jsem pozornost nevyžadoval. Česká literatura už byla důsledně přistřižena třídním hlediskem, chtěl-li člověk ve škole vydržet, musel se s tím smířit. Dříve či později však narazil člověk na hranici svého svědomí a sebeúcty, kdy musel buď své přesvědčení zapřít anebo alespoň předstírat. Anebo se odkopat. Pro mne ta chvíle nastala v roce 1955, kdy jsem byl postaven před takovou nástrahu. Horší než vytvářet image „spolehlivého“ totiž bylo smiřovat se s horlivými nápady zástupce ředitele, jehož mentální úroveň se zastavila na stranické linii. Ten nervoval. Tak např. si vymyslel na žáky posledního ročníku takovou potměšilost. Předložil jim odhlášky z církve a doprovodil to varováním, že kdo nepodepíše, nemusí ho pustit k maturitě. Několik děvčat, hlavně těch z vesnic, ke mně poděšeně přišlo. Co mají dělat, rodiče by ten krok nepochopili, rozešli by se tím s rodinou. Uklidnil jsem je, že učitele stát potřebuje, k maturitě je jistě pustí, ale pak je možná pošlou do nějakého zapadákova na jednotřídku. A tak řada z nich nepodepsala.

Při následující poradě učitelského sboru mne před celým sborem oslovila kolegyně ruštinářka: „Soudruhu, jak se snáší tvé poslání socialistického učitele s tvou příslušností ke katolické církvi?“ To byl tvrdý útok. Ale mě celý život provázela nějaká hodná holubička, která mi v těžkých chvílích sedala na rameno a napovídala. A tak jsem horlivé kolegyni řekl: „Milá Frýdo, po tom, co je mezi mnou a mojí ženou pod peřinou, stejně jako po tom, co je mezi mnou a Pánembohem nikomu nic není, jsou oblasti, které i Marx respektoval.“ Rozhostilo se ticho. Ale ani ředitel už k tomu nic neřekl, začal jiné téma a už se k tomu nikdo nevracel.

***

Demokracie není vláda davu

Sociální demokracie se nechce a nebude stavět proti vůli lidu, nýbrž jen proti vůli té části lidu, která v posledních volbách volila nikoli z přesvědčení, ale pod dojmem nálady, která byla vyvolána populistickými hesly, slibujícími „udělat pořádek“. (U některých hnutí ani přesvědčení o nějakém programu možné nebylo, protože se prezentovala jen svými výkřiky nespokojenosti a rozhořčení, ale nikoli uceleným projektem budoucí činnosti).

Nelze proto zaměňovat davové sklony a nálady za formu demokratického uspořádání života společnosti. Sklony a nálady masového množství lidí jsou často scestné a je úkolem právě demokracie takovým scestným výkyvům čelit demokratickými prostředky včas, pokud nová hnutí demokratickou strukturu a procedury neoslabí či neodstraní.

***

Nezapomeňme na poučení z třicátých let v sousedním Německu, kde se dostala Hitlerova strana k moci sice v řádných parlamentních volbách na základě nespokojenosti s hospodářskou situací, vysokou nezaměstnaností a pod dojmem populistické propagandy strany hákového kříže, která slibovala rozhořčeným masám, že to vše dá rychle do pořádku. Jaký pořádek pak nastolila, všichni dnes dobře víme. Nebyly zlikvidovány jen levicové strany, ale byla zlikvidována demokracie.

Situace u nás ovšem není ještě tak dramaticky hrozivá, jako byla před nástupem diktatur v minulém století, demokracie není ještě bezprostředně ohrožená novými hnutími, která by získala nadpoloviční většinu v parlamentu, a demokratické instituce včetně ústavy jsou ještě nedotčeny. Ale nebudou-li je demokraté včas bránit, nebudou-li odhodlaně čelit pokusům o oslabení jejích procedur a zvyklostí, nastolených z volebního pověření lidu během vývoje demokratického systému v naší zemi, hrozí nám opravdu nějaký jiný typ uspořádání, a to autoritativního, kde nové elity budou vést stát na vlně manipulací, vytvářených a udržovaných nálad, a nikoli podle veřejného mínění, v němž se odráží i racionální uvažování odpovědných lidí. Nesmíme považovat tu část lidí, kteří jsou s demokracií a s naším členstvím v Evropské unii nespokojeni, za lid vůbec, za entitu objímající veškeré voličstvo České republiky. Musíme diferencovaně posuzovat lid masových nálad, zahleděný fanaticky do zavádějících hesel šířených z nejvyšších míst, např. že každý islamista je potenciální terorista, anebo že parlament je třeba šmahem nahradit lidovými referendy. Musíme střízlivě odlišovat od davových hnutí lid racionálního uvažování, vědomý si širších souvislostí naší existence a potřeby evropské integrace, který sice není se vším spokojen, kritizuje a požaduje zlepšení, ale nevolá šmahem po vládě „pevné ruky“ a po izolaci od svých evropských spojenců. Sociální demokracie nehledá hlasy volající po oslabení demokracie či po jejím podřízení „pevné ruce“ nějakého vůdce nebo oligarchy, ale hledá ty lidi, kteří jsou ještě pevně přesvědčeni o tom, že demokracie je sice špatnou vládní formou, ale přitom stále lepší než všechny ostatní. Sociální demokracie musí oslovit ty vrstvy demokraticky smýšlejících, kteří jsou o potřebě demokracie přesvědčeni, ale i ty, kteří z pocitu bezmoci nebo ze zošklivení, jež v nich vyvolávají výlevy sebevědomé drzosti sebestředných, mocichtivých politiků a jejich polopravdivé či zcela nepravdivé výkřiky, se voleb nezúčastňují. Je třeba je probudit.

***

Po dvacetiletém zaměstnání jsem v roce 1988 šel do penze a mohl tak ještě asistovat při rozkladu diktatury. Když komunisté 29. listopadu 1989 zrušili článek ústavy, podle něhož oni jediní měli vést zemi podle marxismu-leninismu, nastala nová éra. Mohl jsem bez obav zase zajíždět do Československa a spolupracovat na novém uspořádání.

A pak přišel podzim mého života. Má žena zemřela v roce 2011 a odtud jsem hospodařil doma sám. Zpočátku dobře, naučil jsem se hodně od své manželky, ale později už to bylo obtížné a potřeboval jsem pomoc. Rozhodl jsem se pro přesun do pečovatelského domova. Nemohu zapřít, že jsem to udělal se strachem. Až dosud jsem žil nezávisle a nyní budu závislý na cizích lidech, na cizím prostředí, na faktorech, na které nemám vliv. Budu se muset přizpůsobit jinému způsobu života.

Ale nakonec to bylo všechno docela jinak. Během tří dnů mi zdravotní departement nabídl k výběru několik ústavů. A já si vybral dle svého vkusu a potřeb. Mám prostornou, moderně zařízenou místnost s hezkým balkonem, mám tu svou knihovnu, svůj počítač, své obrazy, knihy a květiny. Jsem tu prostě doma. A vše je jednodušší. Je o mne všestranně postaráno, dokonce i moje malé neduhy zmizely. A hlavně mohu zase pracovat jako předtím. V posledních třech letech jsem vydal tři knihy, jednu o pěti letech strávených v koncentračním táboře, pak velkou analýzu diktatury pod titulem Cestou komunistické diktatury a nyní na jaře vyjde v Torstu soubor mých vzpomínek na uplynulé století a na život, který jsem v tom prožil. Přátelé na mne naléhali, abych jako nejstarší žijící český sociolog popsal jak dobu, kterou jsem prožil, tak události, reakce společnosti a proměny režimů, které jsem za tu dobu zaznamenal. Mám pocit, že život je ještě stále užitečný. A moje brázda ještě nedokončená.

A tak jsem nyní v pečovatelském domově mezi stařenkami a starci, plně v péči obětavého personálu, který pro mne dělá vše, co potřebuji. V době pandemie žiji stranou jako v nejlepším hotelu.

Přiblížily se moje první Vánoce v pečovatelském domově. Nemohu zapřít, že se mne zmocnila úzkost, jak tu citově zranitelnou dobu přežiju. Až dosud jsem prožíval Vánoce doma při zářícím stromečku, u velké fotografie své ženy, za hudby Rybovy vánoční mše, v prostředí, které se mi během čtyřiceti let stalo domovem. Jak to zvládnu v tom cizím prostředí?

Ale zase to všechno dopadlo jinak. Stoly jsou bíle prostřeny, jedna sestra čte vánoční pohádku – a přijíždí velký vůz plný krásně zabalených dárků. Babičky dostávají nové halenky, svetříky, bačkory apod., mě podarovali novými tepláky, teplou kostkovanou košilí, kolínskou vodou a cukrovím – tedy žádné maličkosti. A v očích pečovatelů i pacientů září radost, vděčnost a láska jako u malých dětí, které zažívají silnou radost a vzájemnou solidaritu.

Měl jsem v té chvíli dojem, že je mi popřáno pohledět do budoucnosti lidského rodu, jak se bude utvářet po koroně. Kde se naplní imperativ Emmanuela Kanta, že nikdo už nesmí být jinému jen prostředkem k dosažení sobeckých cílů, ale nejdražším cílem. Kde Husserlova myšlenka o tom, že lidé se zbaví nadvlády systémů, profitu, prosperity a megafabrik a budou spravovat své věci dle přání a potřeby svého rozumu a svých srdcí. Kde skončí nadměrná produkce a nezřízený konzum, kde se naplní poselství Betléma a nastane nová doba po-koronního věku.

To mi napověděly oči těch starých i mladých spojených životem vzájemné pomoci, vděčnosti, hlubokého pochopení a solidarity. Doufám a věřím, že tento život vystřídá dnešní dobu úzkostí a nejistot a vrátí lidstvo k tomu podstatnému úkolu: naplňovat život stále větší lidskostí a nezávislostí a vzájemnou úctou a pomocí.

Karel Hrubý (1923–2021) byl historik a sociolog, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Nesnadné putování bouřlivým stoletím

Valinka

Život na univerzitě po válce

Škola v 50. letech natvrdo

Demokracie není vláda davu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu