Václav Jamek

Palouk vědeckého atheismu, jakož i Čoudy z Ameriky

Jsem zklamán. Radnice mé domovské městské části (dříve obvod) Praha 6 polevila ve slavném zpátečnictví habsbursko-resuscitačním a nejvroucnějším nadějím občanstva svého krutě odzvonila. Ukázalo se, že na místě zaslouženě svržené sochy tatarského maršála Koněva nehodlá vztýčit postmoderní sochu generála Laudona pyšně se na štaflích vypínajícího, o níž jsem se minule odvážil snít. Nehodlá tam postavit vůbec nic. Když po několika dnech zmizela z prostranství mnohoslibná ohrada, vyšlo najevo, že byly pouze odstraněny zbytky podstavce, které obyvatelstvo nestihlo rozkrást, plocha zarovnána s okolím a snad i položen trávník.

Namítla mi už konzervativní část národa, co že je špatného na trávníku. Na trávníku není špatného nic, až na to, že podle tradice, jež v letitosti předčí i staroslávu rodu francjosefského, není zde na severu zeměkoule prosinec na zakládání trávníků zrovna vhodný, zvlášť když byly předtím nasnadě jaro, léto a podzim. Ale během té doby se konšelstvo tvářilo, že hodlá barbarův pomník nahradit nádherou, nad níž užasne celý kulturní svět. Kdyby si místo planých slibů aspoň prolistovalo Rok na vsi a poučilo se o střídě ročních dob, a jak v zimě rostlinstvo všecko odpočívá, až na uměle držené macešky hřbitovní a listopadky! Jenže tahle tradice je pro ně asi příliš plebejská.

Takže zatím je v těch místech vidět jen hlinitý úhor. Těšme se, co všechno tam na jaře vyraší a nad čím plesati bude můj duch botanický! Jistě lilek černý, kterým park zarůstá už teď, doufám, že i zemědým, ptačinec, rozrazil břečťanolistý, truskavec houževnatý, pcháč, turan a merlíků přehlídka. Napadlo mě však, že nová úprava, jež nahrazuje maršála skoro všemohoucího, jistý symbolický význam přece jen vykazuje. Naši milí křesťanští bližní by se odtud mohli poučit, čím že nahrazují Boha lidé, kteří v jeho existenci nevěří. Ničím! To jenom křesťané si představují, že na místo zneuznaného Boha se povinně musí něco postavit, a mají za to, že tam agnostikové či atheisté stavějí člověka. Ale stavět se nikam nic nemusí a člověk, nezbožněný a odpovědný vlastnímu svědomí, se do Božích atributů nehrne a zůstává na svém patřičně skromném místě. Představa Boha ostatně taky, komu tam na výsostech může vadit? Proto by bylo hezké, položit na ten zapomínací trávník malou žulovou desku s nápisem: Palouk vědeckého atheismu. Bylo by z toho takové hezké místo lidové osvěty, jezdily by tam meditovat výpravy z celého světa.

Leč kulturní svět (nebo to, co z něho zbývá) nebude žasnout ani nad tím, že tu není nad čím žasnout, protože má nad čím žasnout jinde, samozřejmě ve Spojených státech amerických, jako obvykle. Nejmíň patnáct let už píšu o tom, že tahle entita je v civilizační krizi, jejíž projevy a důsledky při své moci a vlivu vyváží, kam se dá. Zdá se, že otrávené už je všechno, co odtud přichází, včetně toho, co by mohlo být nové a prospěšné, čili pokrokové, tedy emancipačních společenských impulsů. (Vzteklouny, kterým se dělá kolem úst pěna, sotva se před nimi slovo pokrok vysloví, jen upozorňuji, že dvě předchozí adjektiva, která jsem použil, skutečně tvoří jeho definici: aby se pořád neútočilo na něco, co žádný určitý obrys vůbec nemá.)

Jistě je nutno potírat všechny formy rasismu, nejen ten bílý; ten se nás ovšem nejvíc týká, prostě proto, že jsme běloši. Tam, kde se nadmíru zřetelně ukazuje, že na životech černochů příliš nezáleží, se musí velmi rozhodně stvrdit, že „na černých životech záleží“: pokud to chápeme inkluzivně. Sexuální násilí a vydírání je – od zločinu po nemrav – také zavrženíhodné. Za odporný přežitek lze pokládat i zavilou nenávist k méně běžným podobám sexuálního chování a sexuální identity, když nikomu nepůsobí skutečnou škodu (což pouhá újma na přesvědčení určitě není). Všechna tato tři hnutí poslední dobou z Ameriky vzešla; jenže se v nich vzápětí začaly šířit projevy a měřítka, které nelze brát jinak než jako šílené, a to přímo v zemi původu, v Americe, a odtud i dál ve světě.

Strhávání soch a ničení symbolů, budiž, dělá se to u nás, proč by nemohli taky na Západě, a koho jen chtějí; neřeší se tím nic, minulost zůstane, jaká byla, jen se vybije afekt a politická vypočítavost si jako vždy přijde na své. Někdo jistě doufá, že by u toho mohlo zůstat a znavení buřiči by mohli jít odpočívat, místo aby se domáhali něčeho skutečného. Horší je, když se důraz na důležitost černých životů začne brát exkluzivně, neboli jako nárok na to, aby za lepší sortu lidí byli na příštích pár set let bráni černoši a běloši pykali. Někteří černí, ale i bílí intelektuálové už se touto prašivou cestou dali: takže je najednou zločin, když kresleným černým postavičkám ve filmech propůjčují hlas neviditelní běloši; zato není vůbec na závadu, když je ve jménu rasové vyvá-ženosti (uplatňované s poněkud přiměřenějším a neméně povinným idealismem už dávno např. v amerických kriminálkách) krásně viditelný černoch obsazen do role anglického šlechtice ze 17. století: sice je to historický nesmysl, ale jak krásné by to bývalo bylo! Alespoň podle zásad toho, co známe jako socialistický realismus. Že se takové umění mrtvé už rodí, na tom v dnešním světě zřejmě nesejde.

To, že se v boji proti sexuálnímu násilí projevují nejaktivněji americké podivínky, které nenávidí buď muže vůbec, nebo sex, nebo obojí, vede i tady k sotva snesitelným výstřelkům, jako když začne vadit i mužský způsob sezení v metru, takže se nakonec jako sexuální útok začne jevit sama existence mužského pohlaví, a spravedlivý záměr se mění ve frašku. – „Ale oni v tom metru skutečně sedí agresivně, to si neumíš představit,“ oponuje mi jedna moje dobrá přítelkyně, o níž vím, že pokládá za násilnický jakýkoli projev mužské sexuality, a mě za muže tak docela pokládat nemusí (což jí neberu). Nechápe, že agresorkou je ona. „Shodněme se probůh aspoň na tom,“ namítám, „že sexuální obtěžování musí být adresné, takže muž jen svou existencí znásilňovat nemůže, ani tím, že nenechá své pohlavní ústrojí doma, když jde ven!“ (A co kdyby ženy začaly u sebe a zakázaly si všechno krášlení, jehož účelem přece je budit smyslnou pozornost? Ženské přívěsky nechat doma lze. A budeme mít zpátky středověk. Odpověď feministek si troufám odhadnout: A zrovna ne! My se omezovat nebudeme.)

Mnohost způsobů, jimiž člověk dokáže čerpat z erotického živlu, je směšné odbývat anatomickou pohlavní dualitou: nejsme a nikdy jsme jako lidstvo nebyli odkázáni jenom na dva moduly (čili jediný model) pohlavního života; ani tzv. heterosexualita není jenom jedna. Jenže sektářství se stává také prokletím „genderu“. Mě jednou levicový český novinář a univerzitní učitel označil za gestapáka, protože pokládám zakazování Červené Karkulky aj. za otřesnou pitomost, která jen škodí a nepomáhá ničemu; vstřícnost a dobrá vůle druhých se takovými výstřelky jen odrazují. I ty moje ve vztahu k onomu novináři. A není zvláštní, jak všichni ti lidé, kteří se nechtěli vtěsnat do běžných škatulek, pořád jen rozmnožují další a další škatulky, aby se měli kde opevnit a odtud se domáhat toho, aby se i pro ně dělaly extra záchody, protože jak by řekl Montaigne, zrovna ta jejich prdel je nějak neobyčejná? LGTB+? Lépe zapomenout. Nestačilo by Erosą??

Strašidelná je především CIMPRLIĽNOST, která se všech těch bojovníků zmocňuje a pomalu se už nebes dotýká. V boji proti svým nepřátelům jsou nelítostní, jejich agresivita nezná mezí, ale sami k sobě jsou nesmírně útlocitní a lze je těžce ranit i nešetrným slůvkem. Takže jsme dospěli tak daleko, že se různá slova úplně zakazují a jejich použití vyvolává dramatické sankce. Přivolal jsem je na sebe i já. Na fejzbůku jsem takto reagoval na zprávu, že byl z urážky transgenderového majestátu obviněn jeden z Monty Pythonů (a omlouval se tím, že přece ve skutečnosti vždycky toužil být kambodžskou taxikářkou):

„To je svět. Na jedné straně se brání právo na zveřejňování i těch nejvulgárnějších vtipů týkajících se islámu, na druhé straně se nesmí sebelehčeji zavtipkovat na účet trans- ani jiného genderu, aby z toho dotčeným hned nevzniklo nezhojitelné bebí. To nejde dohromady. Není divu, že jsou pak muslimové naštvaní. Vyjobává se s nimi. Sám za sebe mohu jedině prohlásit, že utahovat si z buzerantů povoluji. Nejsme z cukru ze soli, jen ty v dešti povolí.“

Vzápětí fejzbůk nejenže přestal zveřejňovat moje příspěvky do diskusí, on mi je prostě bez upozornění mazal: což si žádný můj nakladatel ještě nikdy nedovolil! Vysvětlit se to dá jen tím, že jsem naplno použil slovo buzerant, zřejmě se teď už nesmí používat vůbec, bez ohledu na existenční kontext toho, kdo mluví, takže třeba i bez ohledu na to, že o dnešní svobodu těch lítých, i když nepříliš důsledných mravostrážců jsem se v době poněkud horší sám trochu přičinil, takže mám v tom směru právo na každé slovo, které si usmyslím. Úplný zákaz se ovšem líp pro-gramuje: moc fejzbůku je ve skutečnosti naprosto neosobní.

Neměli bychom se mýlit: na rozdíl od tzv. sexuální revoluce 60. let, která sice v Americe vznikla, ale opravdu vážně ji vzala Evropa, nevyplývá žádné z hnutí zdánlivě emancipačních, která plodí Amerika dnes, z volné, svobodymilovné americké vitality, ale ze starého puritánského moralismu, který je bližší Americe konzervativní. Na sexuální revoluci nenavazují, jsou naopak reakcí proti ní: tou reakcí, na niž puritánská dlouho frustrovaná nenávist k sexu a rigidní mravní purismus a formalismus po desetiletí neúnavně čekaly. Právě jejich přemrštěnost a zároveň všeobecný partikularismus bez základní všelidské solidarity dokazují, že nepředstavují cestu z americké civilizační krize, jsou její součástí. Ve svém důsledku jsou proti svobodě.

Proto by rozhodně bylo dobré nepouštět si Ameriku do všeho.

Vydatnější a jedovatější čoudy posílá Amerika do světa samozřejmě z opačné strany svého politického rozložení, z extrémní pravice všeho druhu, protože tam je skutečný domov celé té ideologie. Nic takového jako frašku americké pseudodemokracie, kterou jsme mohli sledovat posledního skoro čtvrt roku, svět už dlouho nezažil. Trošku se tomu snad blíží povolební převrat v Bolívii, dalšími volbami zvrácený, ale Američani, co naplat, umějí všechno líp. Dá-li výrus, rozeberu to příště.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Palouk vědeckého atheismu, jakož i Čoudy z Ameriky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu