Jiří Němec

Kraje mají dvacet let, osvědčily se

Každé výročí slouží ke vzpomínkám a také volá po hodnocení a vyvolává představy a nápady, jak pokračovat do budoucna. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory (právem – byly to převodní páky bývalého režimu v území) a po volbách do zastupitelstev obcí v listopadu téhož roku, čímž vznikly obce v nové kvalitě, jsme měli deset let jen dvoustupňovou soustavu veřejné správy – právě obce (města) a ústřední orgány státní správy v Praze. Starostové se museli naučit jezdit řešit problémy, žádosti o dotace atd. na ministerstva. Nějak to fungovalo, i prostřednictvím okresních úřadů, které působily v území jako státní orgán se všeobecnou působností, ale určitě ne zrovna nejlépe. Změna přišla až právě v roce 2000 se vznikem nových samosprávných krajů. Předtím, od roku 1960, patřil „můj“ Liberec (a Jablonec nad Nisou a Česká Lípa) do Severočeského kraje s krajským městem Ústím nad Labem se všemi především ekonomickými negativními dopady, prostě peníze se utrácely na Ústecku a Mostecku, na Liberec toho třicet let moc nezbývalo. A Liberec v tom takto nebyl zdaleka sám.

První volby do zastupitelstev krajů se uskutečnily na podzim roku 2000. Důvodem vzniku středního článku veřejné správy nebylo jen to, že jsme v polovině devadesátých let najednou při úvahách o přistoupení k Evropské unii zjistili, že není jen unií států, ale i regionů, a my jsme žádné regiony či kraje neměli. Hlavním důvodem bylo přiblížení veřejné správy blíž k občanům a řešení problémů příslušného území – naplnění zásady subsidiarity (čím blíže se bude o věci rozhodovat, tím lépe). Nemusí být přece všechno řízeno jen z Prahy a ministerstev.

A tak padlo rozhodnutí o vzniku krajů, včetně Libereckého. Nebylo to ovšem zase tak jednoduché, navrhované počty územních celků oscilovaly od 4 do tuším 78. A důvody, proč ten který kraj nakonec vznikl, byly různé. Já jsem byl například v roce 1997 s dalšími kolegy – v té době jsem působil na liberecké radnici – u Miloše Zemana, tehdy předsedy Poslanecké sněmovny, abychom ho přesvědčili o podpoře pro Liberecký kraj. Nakonec mávl svoji velkou rukou a řekl: Tak já tedy ten váš kraj podpořím, ale ... musíte mi zaručit, že tam bude ČSSD vyhrávat volby! Ano i tak vznikaly kraje. Bylo to nejen věcné, ale i politické a stranické rozhodování. Třeba Kraj Vysočina byl „připraven“ pro KDU-ČSL, která tam měla silnou pozici.

Zásadní je, že se věci rozhodují v místě. Kraje vykonávají samosprávu a také státní správu v území v tzv. přenesené působnosti. Samospráva znamená, že volení představitelé mají povinnost zajišťovat, aby se v daném místě, v kraji, prostě dobře žilo, aby fungovala doprava, školství, sociální služby, zdravotnictví, kultura. Kvůli tomu si krajské zastupitele volíme. Navíc bylo rozhodnuto, že se zrušením okresních úřadů k 31. 12. 2002 a přenesením jejich činnosti na kraje a obce vznikne v ČR tzv. spojený model výkonu veřejné správy – pod jednou střechou krajů (a také obcí) se bude vykonávat jak samospráva prostřednictvím voleným zastupitelů, tak i státní správa – rozhodování o konkrétních právech a povinnostech podle zvláštních zákonů. Podle mého názoru správné rozhodnutí. Přestože se po celou dobu existence tohoto modelu objevovaly nejrůznější pokusy z pera ministerských úředníků tento stav narušit: tu na ministerstvu dopravy vymýšleli jakýsi „dopravní úřad“, tu kdysi na ministerstvu vnitra cosi jako malý „okresní úřad“, jindy zase na MPSV „sociální úřad“, pozadu nechce zůstat ani ministerstvo průmyslu... tedy jakési „výsadky“ státu a posilování jeho vlivu na území obcí a krajů přímo řízené rezortním ministerstvem. Všechny tyto pokusy o rozbití spojeného modelu neuspěly, především pro odpor obcí a krajů. Doufám, že stejný osud potká i současný nápad na „zestátnění“ stavebních úřadů a vytvoření zvláštní soustavy státních stavebních úřadů mimo spojený model veřejné správy. Zjednodušení a urychlení stavebního řízení přece nepomůže vznik nového státního úřadu, ale správné nastavení procesních postupů.

Leckdy v průběhu oněch dvaceti let a většinou v souvislosti s krajskými volbami se objevovaly názory, že kraje jsou vlastně zbytečné a měly by se zrušit. Většinou zaznívaly od politiků, kteří ve volbách zrovna neuspěli, což lidsky chápu, ale to je tak všechno, čemu rozumím. Samosprávné kraje byly ustaveny vůbec první novelou české ústavy – ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. v počtu 13 + Praha po dlouhé politické diskusi a v praxi osvědčily oprávněnost své existence. Pokud jde o budoucnost krajů jako vyšších územně samosprávných celků, jsem naopak příznivec úplného a co do pravomocí i komplexního zemského modelu, kdy by nejlépe veškeré činnosti v oblasti veřejné správy (nejen silnice, střední školy, sociální agenda atd.), byly vykonávány v jejich gesci, koneckonců klidně i agenda úřadů práce. Kraje by prostě podle mě měly (a čím dříve tím lépe) získat úplné rozhodovací pravomoci v otázkách veřejné správy v daném regionu. A krajům bych přál, aby dosáhly téhož, co spolkové země v Německu – když se německého turisty někde na Mallorce zeptají, odkud je, odpoví, že z Hessenska, nikoli že ze SRN.

V souvislosti s 20. výročím vzniku krajů a loňskými již šestými volbami do krajských zastupitelstev by bylo vhodné dále diskutovat o budoucnosti krajů, o rozšíření jejich kompetencí a větším podílu na rozpočtovém určení daní. Kromě jiného i proto, že kraje a jejich hejtmani se při krizovém řízení ve složité pandemicko-covidové době velmi osvědčili.

Jiří Němec (1955) je právník a publicista. Žije v Liberci.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Kraje mají dvacet let, osvědčily se

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu