Antonín Rašek

Odešli v roce 2020

Loni jsme ztratili mnoho vzácných licí, zmiňuji jen tři. I když by si zasloužili pozornost mnozí další, které jsem poznal – Zdeněk Jičínský, Erazim Kohák, Dana Zátopková, A. J. Liehm, Radovan Procházka...

Luboš Dobrovský

Začátkem roku zemřel ve věku 87 let jeden z disidentů, polistopadový ministr obrany, kancléř prezidenta republiky a velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský. V jeho životě se odrazily dějiny druhé poloviny 20. století. V roce 2002 ho prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. V jednom z rozhovorů řekl: „Když jsem kývl na Havlovu nabídku, tak jsme si plácli s tím, že když jeden nebo druhý budeme mít pocit, že si už jdeme na nervy, tak si to řekneme a rozejdeme se. A to jsme dodrželi.“

Luboše Dobrovského jsem poznal v roce v roce 1950 ve vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. V letech 1990–1992 jsem byl na ministerstvu obrany jeho náměstkem pro sociální a humanitární věci.

Řídit tak složitý rezort, jako je ministerstvo obrany, nebyl pro Dobrovského jednoduchou záležitostí. Měl jen časově krátké řídicí zkušenosti z vykonávání funkce náměstka ministra zahraničních věcí. Přesto za dobu dvou let podstatně přispěl k demokratické transformaci československé armády i k jejímu zapojení do zahraničních misí.

Bylo tomu tak i proto, že měl jako disident přátelské vztahy s předními polistopadovými politiky a s prezidentem jako vrchním velitelem. Dobré vztahy si rychle vytvořil i s náčelníkem generálního štábu Antonem Slimákem. Po něm nastoupil do funkce rehabilitovaný důstojník Karel Pezl, kterého si Dobrovský sám vybral. Byla to dobrá volba, protože se jako ministr věnoval především vojenským záležitostem a zahraničním vztahům.

Dobrovského životní pouť i jeho politická kariéra byly a jsou známy, bylo o něm při různých příležitostech i hodně napsáno. A protože jsme byli přátelé a e-mailová korespondence mezi námi by vydala na knihu, rád bych se zmínil o třech epizodách, které ho jako otevřeného člověka charakterizují.

Ministr mě často bral s sebou na státní návštěvy, jednou i do Nizozemí. Když jsme přiletěli, oba ministři obrany jako obvykle přehlíželi čestnou jednotku. Dobrovský to nevydržel a řekl svému nizozemskému protějšku: – Pane ministře, proč dovolíte, aby vojáci nosili tak dlouhé vlasy?! Nizozemský ministr se k němu naklonil a tiše řekl: – Pane ministře, to jsou holky!

Když jsem byl jednou v létě na dovolené na chalupě, hned v pondělí volal ministr mému zástupci Petrovi Paduchovi: – Pane doktore, už jste četl ten Tondův článek? – Který myslíte, pane ministře, on jich napsal víc. – No ten v Obraně lidu! – Ten jsem nečetl, pane ministře! získával můj zástupce spíše čas. – Tak si ho přečtěte! Za čtvrt hodiny volal ministr znovu: – Už jste, pane doktore, ten Tondův článek četl? – Ano, pane ministře! – A co mu říkáte? Co asi můj zástupce mohl říct, když jsme společně pracovali čtvrt století, byli jsme kamarádi a měli většinou stejné názory? – Kdy budete s Tondou mluvit? – V pátek, pane ministře, máme chalupy poblíž a povezu mu tam noviny a poštu! – Tak mu řekněte, ať podá demisi. – Dobře, pane ministře! V úterý volal Dobrovský mému zástupci znovu: – Už jste, pane doktore, mluvil s tím Tondou? – Ne, pane ministře, říkal jsem vám, že s ním budu mluvit v pátek. – Tak mu nic neříkejte!

Jednou jsem se s Lubošem Dobrovským sešel na jakémsi jednání v Senátu, kde se do mě o přestávce pustil kvůli mým liberálně levicovým názorům. Stál tam s námi náš společný přítel Jan Urban a okamžitě se mne zastal: – Luboši, jako u každého levicového intelektuála to jsou názory naprosto legitimní! Za několik měsíců jsme se s Lubošem Dobrovským potkali na jakési konferenci Institutu CEVRO. Po chvíli se u nás zastavil Ivan Langer: – Á, náš ideový nepřítel! přivítal se mne bývalý ministr vnitra a podával mi ruku. – Jakýpak ideový nepřítel, ozval se okamžitě Dobrovský, je to jenom náš liberálně levicový oponent!

Politik, jakého bychom si přáli

Jestli nás někdo svým náhlým odchodem z tohoto světa zaskočil, byl to předseda Senátu Jaroslav Kubera. Ještě pár dní před smrtí jsme ho mohli vidět na kongresu ODS plného života. A jestli jsme někoho vnímali jako sympatického veřejného činitele, byl jím právě on. Vůbec jsme nebrali v úvahu, z jaké politické strany je.

Legendární rakouský spisovatel a novinář Joseph Roth, autor vynikajících románů Pochod Radeckého a Kapucínská krypta, v třicátých letech minulého století s nostalgií vzpomínal na Rakousko-Uhersko. Tam, když někdo zemřel, dlouho po něm s pietou zůstávalo prázdné místo, byl nenahraditelný. Kdežto na sklonku Rothova života se o kandidátech na místa významných osobností často mluvilo ještě za jejich života. Rychle mizel v zapomnění i skvělý spisovatel Roth.

Ještě jsme i u nás nedočetli zprávu o senátorově úmrtí a už televize zpovídala prvního místopředsedu Senátu Jiřího Růžičku, kdy a jak proběhne volba nového předsedy. Ústavní právníci byli zpovídáni, jak je to podle naší ústavy. A hned také jsme mohli slyšet úvahy, kdo po Kuberovi. Trochu té rakousko-uherské piety a nostalgie v nás přece jen mohlo zůstat. Senátoři se naštěstí té dobové nedočkavosti dokázali vyhnout.

Kuberova čeština poklepem a poslechem

Na co člověk těžko může zapomenout, byl Kuberův nevšední jazyk. Jeho neotřelost, vtip, trefnost, byl vzdálený od řeči většiny jeho polických souputníků. Televize nám jeho krásu připomněla mnoha záběry z nejrůznějších událostí. Bylo jen málo politiků, které je možné si v této souvislosti připomenout.

Rozhodně nelze vynechat poválečného ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Pamatuji ho jako jedenáctiletý kluk, když přijel v roce 1946 na návštěvu Kralup nad Vltavou. Tehdy město vytopil Zákolanský potok, když se protrhla hráz rybníka v Okoři. K návštěvě asi přispělo i to, že pár roků předtím se totéž podařilo řece Vltavě. A hlavně v pětačtyřicátém bylo město vzhledem k svému rozsahu nejvybombardovanějším naším sídlištěm. Masaryk nemohl nenavštívit moderní most nazvaný po jeho otci. Přišel se mu na něm představit i strážník: Pane ministře, městský stržník Josef Slabý! představil se. – Já jsem ňákej Honza Masaryk! zaznělo hodně neformálně.

Z umělců nelze vynechat Jiřího Voskovce. „Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy,“ bylo možné se dočíst v jednom z posledních dopisů Janu Werichovi. I když Voskovec miloval poprvy, pro které si vymyslel i toto nové slovo, tedy okamžiky, kdy se stalo něco poprvé, na co není možné zapomenout po celý život.

Profesor František Jílek-Oberpfalcer, kterého měl štěstí mít na mateřštinu náš ročník na vysoké, by si jistě našel něco z Kuberových výroků do své nesmrtelné knížky Čeština je jazyk vtipný.

Do titulku kapitoly jsem si vypůjčil název jedné knihy Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem, ten by si určitě něco z Kubery našel nejen do této publikace, ale i do své nejvzácnější knihy Chrám i tvrz. Hodil by se možná výrok z roku 2011, kdy Senát projednával zpřísnění postihů přestupků za volantem. Kubera po smršti nápadů chtěl ještě doplnit: „Pak ještě sex – to je velká móda, sex v automobilu, to je úplně konec, to tam musí být výslovně v zákoně zapsáno, že sex se zakazuje, protože to velmi, velmi vyrušuje.“

Anton Slimák

Na konci listopadu zemřel ve věku nedožitých 79 let generálporučík Anton Slimák, první polistopadový náčelník Generálního štábu a zároveň první důstojník slovenské národnosti v dějinách GŠ.

Anton Slimák se narodil 29. prosince 1941. V roce 1959 maturoval na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové. Na začátku své vojenské kariéry sloužil u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. V šedesátých letech působil u tankového pluku v Táboře a u průzkumného praporu v Písku.

Po studiích na Vojenské akademii v Brně pracoval u zpravodajské správy Západního vojenského okruhu (ZVO) v Táboře a poté jako zpravodajský náčelník 9. tankové divize v Táboře. Po studiích na Vojenské akademii v Moskvě byl ve funkci náčelníka štábu 20. motostřelecké divize v Karlových Varech.

V osmdesátých letech se stal náčelníkem zpravodajské správy – zástupce náčelníka ZVO v Táboře a od října 1986 náčelníkem zpravodajské správy GŠ ČSLA, od září 1988 současně zástupcem náčelníka Generálního štábu.

Náčelníkem Generálního štábu – 1. zástupcem ministra národní obrany byl od 27. 12. 1989 do 1. 5. 1991. Nahradil ho generál Karel Pezl.

Anton Slimák se ve funkci náčelníka GŠ podílel na vzniku Koncepce výstavby Československé armády. Zahájil rovnoměrné rozmisťování jednotek Československé armády po celém území ČSFR. Za jeho působení se do operace Pouštní bouře zapojila československá protichemická jednotka.

Anton Slimák v roce 1993 odešel do Armády Slovenské republiky a v březnu 1995 byl přeložen do zálohy.

S Antonem Slimákem jsem měl možnost spolupracovat půldruhého roku ve vedení rezortu obrany. Brzy jsme se spřátelili, byl jako já absolventem vojenského gymnázia. Velmi jsem si ho vážil. Potkal jsem ho náhodně před několika lety na ulici. Postěžoval si mi, že se nikdo o něho nezajímá, nikam ho nezve. Škoda. S Lubošem Dobrovským jako ministrem obrany udělali kus záslužné práce.

Antonín Rašek (1935) je sociolog a publicista. V letech 1990–1992 byl náměstkem ministra obrany pro sociální a humanitární věci.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Odešli v roce 2020

Luboš Dobrovský

Politik, jakého bychom si přáli

Kuberova čeština poklepem a poslechem

Anton Slimák

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu