Pavel Uherek

Československo pohledem teorie nedemokratických režimů

Autoři Jan Rychlík a Karel Hrubý v minulém čísle rozvinuli debatu na téma povahy komunistického režimu v Československu. Tento článek by k diskusi chtěl přispět nikoliv pohledem převážně historickým, ale politickovědním, a to prostřednictvím teorie nedemokratických režimů. Je tak doplněním dosavadní debaty, nikoliv alternativním stanoviskem ani polemikou.

Jako teoretický koncept bude v článku použita klasická definice totalitních režimů od Carla J. Friedricha a Zbigniewa K. Brzezinskeho. Dle ní je totalitní režim charakteristický vládou jedné strany, prosazováním výlučné ideologie, monopolem jak na informace, tak zbrojení a konečně masivní politickou perzekucí obyvatelstva. Později k tomuto výčtu přibyl ještě další znak, a sice centrálně řízené hospodářství, které však bylo v praxi (méně již v hlásané ideologii) typické většinou jen pro nedemokracie komunistického typu.

Dalším klasikem teorie nedemokratických režimů, jehož metoda bude v článku použita, je španělský politolog Juan José Linz. Ten ve své knize Totalitní a autoritativní režimy při obecném zkoumání nedemokracie pracuje s následujícími osami a vlastnostmi příslušného režimu:

– osa monismus – pluralismus,
– osa ideologie – mentalita,
– osa mobilizace – depolitizace,
– mezinárodní postavení,
– typ vůdcovství.

Linz na první pohled ponechává stranou otázku politického teroru, která přitom dle zmíněné definice Brzezinského a Friedricha, ale také například dle pojetí totalitarismu od Hannah Arendtové patří ke stěžejním znakům každé nedemokracie. Tuto vlastnost však Linz implicitně podřazuje spíše pod osu mobilizace – depolitizace, kdy pronásledování a trestání odlišných názorů považuje za jeden z nástrojů, jak zbývající (většinové) obyvatelstvo mobilizovat k podpoře režimu.

Linz podobně jako řada dalších politologů pracuje i se standardním rozlišením na režimy totalitní a autoritativní, kdy se právě autoritativní režimy vyznačují menší intenzitou totalitních znaků. Monopol na vládnutí, prosazování vládnoucí ideologie nebo perzekuce v jejich rámci nedosahují takové extrémní míry jako právě v režimech totalitních. Řečeno velkou zkratkou a zjednodušeně, za co v totalitě skončí odpůrce na popravišti nebo v krutém pracovním táboře, v autoritarismu dostane „jen“ vězení, popřípadě práci v kotelně.

Pokusme se nyní především Linzovy charakteristiky aplikovat na komunistické Československo v letech 1945–1989. Na některých místech bude československý komunistický režim, a to pro lepší pochopení užívané terminologie, porovnán s jinými diktaturami. Publicistický charakter článku ani jeho rozsah nedovolují provést dokonalou případovou či komparativní studii, nicméně cílem je alespoň nastínit schéma a pojmy, kterými politická věda fungování nedemokratických režimů popisuje.

Osa monismus – pluralismus

V rámci této osy Linz zkoumá, do jaké míry je v rámci politického zřízení umožněna svobodná soutěž politických subjektů, vyjadřování jejich zájmů či vůbec samotná existence. Obě strany této osy jsou obecnými a mezními kategoriemi, tzn., pluralismus, tedy otevřená stranická a názorová soutěž, je znakem fungující demokracie. Druhý pól, monismus, je pak typický pro totalitní režimy, kdy formálně i prakticky existuje pouze jediná strana a žádný mocenský konkurent ve státě nepůsobí.

Jednotlivé nedemokratické režimy však ve své konkrétní praxi politickou opozici často nechávají působit, avšak bez faktického vlivu na vládu, popř. ji nerespektují či různě šikanují nebo jí svěřují méně významné posty ve veřejné správě. Různý přístup bývá i k alternativám v oblasti kultury, vědy, tisku nebo ekonomiky. Odlišné názorové proudy jsou v kulturní či mediální oblasti buď oficiálně zcela zakázány anebo opětovně různými způsoby omezovány (např. větší či menší míra cenzury). Avšak některé autoritativní režimy, zejména vojenské diktatury, naopak v těchto nepolitických sférách ponechávají jednotlivým aktérům zcela volný prostor, a pokud se v nich neobjevují prvky zjevně aspirující narušit politický monopol, mohou se nerušeně rozvíjet.

Co se týče Československa v letech 1945–1948, tedy slovy Linzovými v pretotalitní etapě, byl v tomto krátkém období tzv. třetí republiky ponechán v Čechách a na Moravě prostor pro zcela legální působení čtyř politických stran: komunistů, lidovců, národních socialistů a sociálních demokratů. Počátek poválečné nedemokratické etapy v Československu tedy záměrně není v tomto článku kladen až k roku 1948, ale právě k roku 1945, kdy režim již nabral autoritativní směr. Více stran v něm sice působilo, nicméně již v roce 1945 došlo k oficiálnímu zákazu působení pravicových subjektů. Dále bylo provedeno poměrně rozsáhlé znárodnění a nové sociální, hospodářské i zahraničně politické postavení státu nesmělo být otevřeně zpochybňováno.

V roce 1946 proběhla mezi čtyřmi povolenými politickými stranami více méně regulérní volební soutěž, byť již co do projevu omezená tím, že strany před volbami uzavřely dohodu o slušném vedení kampaně. Dle ní v rámci předvolebního boje nesměly být zpochybňovány nová socialistická orientace státu ani spojenectví v rámci Národní fronty. Je zjevné, že propagace vlastního politického programu byla v důsledku takto uzavřené dohody výrazně komplikována, resp. skoro znemožněna. Můžeme-li si dovolit aktuální poznámku, je v tomto kontextu smutné, že někteří regionální politici se podobné úmluvy o „slušnosti“ předvolebního boje pokoušeli zavádět před krajskými volbami v roce 2020.

Po únoru 1948 sice zůstaly v rámci Národní fronty zachovány strana lidová a strana socialistická, nicméně na chod státu neměly vliv, neboť veškeré orgány veřejné moci byly již zcela ovládány komunistickou stranou. Její dokonale fungující aparát sahal od nejvyšších struktur až po buňky v jednotlivých ulicích, továrnách, úřadech, nemocnicích, školách, armádě a sdělovacích prostředcích.

Československo se tedy od únorového převratu v roce 1948 až do roku 1989 po praktické stránce fungování režimu pohybovalo v ryze monistické rovině, kdy veškeré rozhodovací pravomoci měla v rukou KSČ. Role ostatních politických subjektů, v tomto směru socialistické strany a lidovců, byla nicotná. Politická opozice působit nesměla a její aktivity byly ilegální, což se projevovalo i vězněním disidentů, případně jinou formou postihů, kterými byly např. vyhazovy z práce, omezení studovat či po určitý čas donucování k opuštění republiky nebo naopak úřední ústrky při vycestování do zahraničí.

Monistický charakter dané éry výmluvně dokumentují průběhy voleb, které byly po dobu existence komunistického režimu v Československu pravidelně pořádány. Jednalo se pouze o volby fasádní, skoro divadelní. Všechny kandidáty v nich schvalovala Národní fronta, a „volič“ tedy neměl možnost výběru. Místo toho jen potvrdil příslušnou osobu na volebním lístku, když lístek, a to zpravidla jen s jedním jménem, hodil do urny. Režim (až na epizodní a nevýznamnou výjimku voleb na jaře v roce 1989 v některých poslaneckých obvodech) tedy žádnou volební soutěž neumožnil. V praxi přitom nebyla připuštěna ani minimální konkurence, např. mezi kandidáty komunistické strany. Jak zmíněno, na volebním lístku byla uváděna jen jedna osoba.

Stejné platilo i v kulturní či vědecké sféře, kdy ani zde oficiální postoje nesměly mít alternativu. Pokud se v kultuře objevil politicky odlišný názor, docházelo opět buď ke zjevné perzekuci, anebo „pouze“ k zákazům činnosti v případech, kdy se veřejně působící osobnosti dostaly s režimem do konfliktu. Rovněž snahy o nonkonformní životní styl vyjadřovaný zejména prostřednictvím hudby inspirované některými západními vzory byly režimem omezovány, v lepším případě trpěny nebo jim bylo vyčleněno jen velmi úzké pole veřejné působnosti.

Veřejně byli vyznavači neoficiální či antisocialistické kultury také zesměšňováni a znevažováni, například označováním za máničky, chuligány nebo kriminální živly. Velmi mírně a nesměle se kritika připouštěla až ke sklonku režimu, kdy se objevovaly některé dvojsmyslné narážky například v zábavě či filmech, resp. v některých časopisech. I v rámci tzv. glasnosti ale oponentura musela být vždy uměřená a jakoby „konstruktivní“.

Také v rámci hospodářství panovalo po celou dobu úplné zestátnění (v zemědělství pak združstevnění) a ekonomika se jednotně řídila plánem. Soukromé podnikání bylo okrajově povoleno až ke konci režimu, a to navíc spíše pod nátlakem gorbačovské perestrojky. Alternativou vůči státnímu hospodářství byl v jistém smyslu jen černý trh a systém korupčních úsluh, který se pak negativně přelil i do porevolučních privatizačních procesů.

Osa ideologie – mentalita

Ideologie se v kontextu nedemokratických režimů vyznačuje tím, že oficiálně, často v knize či jiném uceleném politickém textu, deklaraci, manifestu, dává podrobný návod, jak „správně“ uspořádat mezilidské vztahy a jak dospět k dobře fungující společnosti. Klíčovým prvkem každé nedemokratické ideologie je definice nepřítele, který údajně onomu dokonalému světu brání a kterého je třeba odstranit. Ideologie přitom lidem dává nejenom instrukce, jak se rozhodovat ve vztazích společenských a v záležitostech veřejných, ale má ambici zasahovat i do zcela privátní, intimní sféry. Ideologie tak předepisuje, jak má vypadat manželství, jak přistupovat k sexualitě a jakou roli ve společnosti hrají muž a žena. Kompaktní ideologie nedemokratického režimu tak definuje zcela nový typ člověka vyhovujícího požadavkům nově budovaných poměrů.

Naopak mentalita se nevyznačuje uceleným přístupem k řešení společenských a mezilidských vztahů, ale spíše jen prosazováním či zdůrazňováním určité atmosféry ve společnosti a veřejným vyzdvihováním některých politických priorit. Nejčastější typy mentalit se mohou uplatňovat upřednostňováním náboženské stránky života nebo nacionalismem. Může však existovat i mentalita zaměřená proti dosavadnímu systému vlády či mentalita prosazující silnou roli vůdčího politika.

Z krátkého popisu rozdílů mezi ideologií a mentalitou je zřejmé, že klasickými příklady ideologií, kterými byly nedemokraticky ovládány celé společnosti, jsou ideologie komunistická, fašistická nebo nacistická. Oficiální státní ideologie, která velmi tvrdě potírá veškeré ostatní postoje, je tak spojena spíše se státy, které se blíží totalitnímu zřízení.

Autoritativní režimy se naopak spojují spíše s mentalitami – například pro Francovo Španělsko byla typická právě mentalita prosazující katolicismus. Za aktuálnější příklady mentalit lze považovat třeba Chorvatsko v devadesátých letech 20. století v době vlády premiéra Franjo Tudjmana s nacionalistickou mentalitou. Také současné Rusko se vyznačuje prvky mentality nostalgicky se vracející k éře sovětského impéria. Pomalu se k mentalitě blíží Orbánovo Maďarsko či současné Polsko, v nichž se opět prolíná důraz na nacionalismus nebo roli církve ve společnosti, popřípadě přezíravost k dosavadnímu spojenectví v Evropské unii.

Československo v období 1945–1989 bylo ovládáno nikoliv mentalitou, ale právě ideologií, která byla nejsilněji prosazována v padesátých letech, kdy komunistická propaganda byla všudypřítomná. Ideologickými postuláty zejména při perzekuci disidentů se řídila i justice, o její nezávislosti tedy nelze hovořit. Dominantní roli ideologie hrála ve vzdělávacím systému na všech stupních škol.

Nevýznamným, avšak velmi ilustrativním příkladem, jak komunistická ideologie chtěla změnit a zpolitizovat většinu aspektů dosavadního života, byl známý proslov Antonína Zápotockého o Vánocích roku 1952. V něm Zápotocký tvrdil, že Vánoce budou nové, neboť Ježíšek zestaral a je nahrazen Dědou Mrázem, kterému nebude na cestu svítit hvězda jediná betlémská, ale mnoho hvězd rudých, symbolizujících zdařilé plnění úkolů pětiletky.

Postupně však dokola omílaná marxistická hesla o hájení zájmů pracujících a třídním boji, specificky v československém případě o jednotě v rámci Národní fronty, bratrství Čechů a Slováků a spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy, byla stále více vyčpělá a na obyvatelstvo přestávala působit. Počáteční spontánní i většinově upřímný optimismus postupně nahradila apatie a odstup.

Přes narůstající ideologickou vyprázdněnost se však v politickém systému žádný konkurenční výklad historie či současnosti nepřipouštěl. Ideologická výbava režimu ke konci jeho éry proto byla zkornatělá jen fakticky, nešlo však hovořit o tom, že by v Československu existovala pouhá mentalita. Společnost se tak až do roku 1989 ve všech sférách oficiálně i prakticky řídila komunistickou ideologií, která nesměla být zpochybňována.

Osa mobilizace – depolitizace

Tato osa vyjadřuje míru, v jakém nedemokracie vyžaduje podporu obyvatelstva a jeho konkrétní politickou aktivitu ve prospěch režimu. Je-li mobilizace hnána do krajnosti, režim vyžaduje nejen podřízení a souhlas, ale i aktivní vyjadřování podpory, a to zejména častou a pravidelnou účastí na schůzích, sjezdech, brigádách, branných cvičeních či jiných režimem pořádaných akcí. Masově bývá vyžadováno i členství ve vládnoucí straně a jejích přidružených organizacích, zejména mládežnických. Právě apel na školáky a studenty každý, zejména nedemokratický režim zdůrazňuje, neboť v mládí vidí budoucnost i snadný terč propagandy. Z historických zkušeností navíc plyne, že právě mladší občané nástup nedemokratického režimu, resp. spíše jeho „novost“ obvykle podporují.

Pokud tedy režim vykazuje značnou míru mobilizace, uplatňuje zásadu kdo není s námi, je proti nám a vůči odpůrcům používá tvrdé, nepřiměřené a často i plošné postihy. Depolitizační rovina naopak znamená, že režim se spokojuje s pasivitou obyvatelstva ve stylu kdo není proti nám, je s námi. Účast na režimních akcích je při depolitizaci už pouze symbolická nebo je realizována jen z povinnosti. Postupně postačí, pokud občan proti režimu aktivně neprotestuje. S obyvateli tak vládnoucí struktury uzavírají jakousi nepsanou smlouvu o tom, že lid nebude mluvit do vlády a v ostatním bude mít relativní volnost.

Pro Československo je i v této oblasti znovu zřejmé, že masivní mobilizace se projevovala především na počátku režimu, tedy v první polovině padesátých let, kdy obyvatelstvo s čerstvou zkušeností z protektorátu i předchozí hospodářské krize v mnoha případech ochotně mobilizační aktivity a snahu o budování nové socialistické společnosti podporovalo.

Ostatně i soudní procesy padesátých let s domnělými odpůrci, resp. zrádci režimu a jejich až rituální průběh byly ryze mobilizačním, propagandistickým nástrojem. Režim jejich prostřednictvím zdůrazňoval, že proti (vykonstruovanému) nepříteli je nutné aktivně bojovat. Jako další symbolické a očividné příklady mobilizace lze uvést stavbu obřího Stalinova pomníku na vltavském nábřeží nebo přehnaně oslavované narozeniny komunistických vůdců.

Až v šedesátých letech se začala projevovat jistá nespokojenost s režimem vrcholící Pražským jarem. Po jeho potlačení následuje období normalizace, kdy se režim na dané ose posunuje spíše k depolitizaci. Tzv. mobilizační vehikly (nositelé mobilizace), např. pravidelně konané spartakiády ukazující roli kolektivu, v němž je jedinec pouhým kolečkem vytvářejícím dokonalý, velký obraz, jsou chápány spíše jako zdroj zábavy, nikoliv jako prvek, jehož prostřednictvím je projevována podpora režimu.

Stranické vedení se tak v 70. a 80. letech již více méně spokojuje s pasivitou obyvatelstva. Zpravidla postačuje, pokud jednotlivec nevystupuje z řady, popř. si své povinnosti odbude účastí na schůzi nebo podporu projevuje zcela symbolicky a s minimální aktivitou (například květnové vyvěšování československých a sovětských vlaječek v oknech). Rovněž získání stranické legitimace už neznamená ideologickou sounáležitost s režimem, ale je spíše vstupenkou k úspěšné pracovní kariéře. Vzorem přestává být dělník, neboť také rodiny komunistických prominentů volí pro své děti jiné životní projekty, tedy zejména studium na vysoké škole, uplatnění ve vedoucích funkcích, ve sportu aj.

Mezinárodní postavení

V případě některých diktatur má geopolitická poloha i mezinárodní role daného státu pro vznik a udržení nedemokratického režimu zásadní vliv. Nacismus by se těžko mohl rozvíjet a zásadně ovlivnit politický vývoj ve světě, pokud by se dostal k moci v národě, který nemá osmdesát milionů obyvatel a není regionální velmocí.

Pozdější latinskoamerické vojenské diktatury (například Pinochetův režim v Chile, Ortegův v Nikaragui či Castrův na Kubě) pro své udržení požívaly podporu od Spojených států nebo Sovětského svazu. Konečně současné autoritativní režimy, např. v Číně nebo Rusku, stojí a padají s velikostí příslušné země a jejím velmocenským postavením.

Z komunistických zemí je v tomto ohledu zajímavým příkladem Jugoslávie. Byla chápána jako stát, který dokázal říci „ne“ Stalinovi a po druhé světové válce stanul v čele tzv. hnutí nezúčastněných, tedy zemí stojících mimo dva soupeřící ideologické a vojenské bloky. Právě ekonomická podpora Západu, který Jugoslávii považoval za klín v sovětském táboře, znamenala i podporu místnímu režimu a možnost provádět v zemi řadu ekonomických experimentů. Své do jisté míry výlučné postavení Jugoslávie po roce 1989 ztratila, což byla (byť nikoliv dominující) příčina jejího rozpadu.

Specifické postavení mělo v rámci komunistických zemí i Rumunsko, a to zejména pro svoji částečně autonomistickou zahraniční politiku. Nepřipojilo se třeba k okupaci Československa nebo odmítlo vpád SSSR do Afghánistánu. Symbolicky se odlišné postavení Rumunska projevilo i při olympijských hrách v roce 1984 v Los Angeles a „hýčkáním“ rumunských sportovců, kteří se jako jediní ze zemí sovětského bloku této akce zúčastnili.

Československo bylo na rozdíl od výše uvedených případů chápáno jako jedna ze zemí, která jednoznačně spadá pod sovětskou sféru vlivu. Mezinárodní postavení tedy ovlivňovalo existenci československého režimu podstatným způsobem, byť je nutné přiznat, že k definitivní instalaci komunismu v roce 1948 Sovětský svaz až tolik pomáhat nemusel. Jde o hru na „kdyby“ a jakýsi pokus o alternativní historii, nicméně je možné spekulovat, že pokud by režim na svém počátku necítil podporu občanů, nemuselo dojít k takovým krutostem v jeho počáteční etapě, ani k tak masovému znárodnění a třeba ani k okupaci v roce 1968.

V roce 1968 se mezinárodní postavení Československa projevilo jako faktor, který ukončil probíhající demokratizační proces. Svůj význam sehrála i geopolitická poloha státu, kdy by jeho eventuální „vypadnutí“ ze sovětského bloku znamenalo rozlomení nárazníkového pásma, které země střední a východní Evropy tvořily, a chránily tak SSSR před dalším možným útokem Západu. Otázky, zda okupace v r. 1968 měla zachránit komunismus, nebo prvotní roli sehrála právě vojenská strategická ochrana Sovětského svazu, však již přesahují účel tohoto textu.

Na konci osmdesátých let působení Západu a evropských integračních struktur, katolické církve pod vedením papeže narozeného v Polsku a zejména dominový efekt přispěly k pádu komunismu. Ostatně i na velmi kosmetické reformy československý režim ve své poslední fázi přistupoval jen v důsledku změn v samotném Sovětském svazu. Politolog S. P. Huntington však připomíná, že vedle těchto zahraničních faktorů měly rozhodný význam pro kolaps komunistických režimů právě vyčpělost politických ideologií a ekonomické zaostávání.

Typ vůdcovství

V tomto smyslu lze rozlišovat diktatury stranické a diktatury, které jsou životně spojeny s osobností svého vůdce. Jeho moc je založena především na umění práce s davem a weberovském pojetí charizmatu. Zřejmými příklady nedemokracií vůdcovského typu jsou Hitlerovo Německo nebo Mussoliniho Itálie. Oba režimy se vyznačovaly velmi vysokou mírou teatrálnosti, ke které jak Hitler, tak Mussolini svým politickým stylem přispívali. Projevovalo se to jejich častým nošením uniforem či divokou gestikulací při projevech. Hitlerova i Mussoliniho dovednost vystupovat v roli pouličních řečníků byla jedním z hlavních faktorů, pomocí kterých se oba dostali k moci. Zejména pro nacismus bylo typické, že se spoléhal především na autoritu Hitlera a budování vnitřních a stranických struktur spíše opomíjel.

V rámci socialistických zemí opětovně zmiňme specifické Rumunsko a Jugoslávii. Ostatně vůdci obou států, Nicolae Ceau?escu a Josip Broz Tito, byli oficiálně jmenováni k doživotnímu výkonu svých funkcí. V Rumunsku byla Ceau?escova moc založena na kultu jeho osobnosti, výrazně se zejména v 80. letech projevoval nepotismus, kdy rumunský vládce rozdával funkce členům své rodiny. Rumunsko tak bylo personální, Linzovými slovy „sultanistickou“ diktaturou, kde vůdcovo rozhodování fakticky postrádalo právní mez. Ostatně konec Ceau?esca a jeho ženy byl obdobný jako osud Mussoliniho.

V Jugoslávii byl režim od konce druhé světové války jednoznačně spojen s Titovým jménem. Jeho neotřesitelná a přirozená autorita vítěze nad nacisty tlumila latentně existující rozpory a pomáhala udržet křehkou rovnováhu mezi jednotlivými jihoslovanskými národy. Sám Tito si rád užíval své funkce zejména při zahraničních cestách, které byly často plné výpravných ceremonií. Na rozdíl od jiných autoritářských vládců však Tito měl v zemi i cizině skutečný respekt, a to jak u občanů, tak případně i politických konkurentů. A právě od Titovy smrti v roce 1980 již země, jejíž systém vybudoval, více méně směřovala k rozpadu, neboť Tito jako nenahraditelný jednotící prvek chyběl.

Na základě zmíněných příkladů je na první pohled zřejmé, že Československo k vůdcovským diktaturám přiřadit nemůžeme. Bylo naopak režimem byrokraticko-stranického typu, kdy vládnoucí „starci“ jakékoliv mocenské charizma téměř úplně postrádali. Byli spíše příklady nevýrazných, úředně vyhlížejících funkcionářů. V tomto směru se Československo spíše podobalo NDR, Maďarsku nebo Polsku. Změny na nejvyšších postech, tj. na pozici prezidenta republiky nebo generálního tajemníka komunistické strany (ve srovnání s jinými diktaturami relativně časté), sice určitý vliv na politickou linii režimu měly, avšak nikoliv rozhodnou.

Kult osobnosti byl pouze částečně spojen s osobou Klementa Gottwalda. Avšak i Gottwald, stejně jako po něm všichni ostatní vůdčí představitelé režimu na veřejnosti vystupovali relativně uměřeně a působili civilním až nudným dojmem. Také Alexander Dubček jako symbol reformního procesu v roce 1968 sice byl mezi lidmi oblíbený pro své bezprostřední a přirozené vystupování, nicméně nebyl vnímán jako nezpochybnitelná tvář, kolem které by byl celý národ bez výhrad sjednocen.

Závěr

Komunistické Československo bylo nedemokratickým státem, který zejména v letech 1948–1953, tj. od únorového převratu do Stalinovy smrti, vykazoval znaky totalitního režimu. Intenzita jednotlivých atributů totality však postupně slábla a od šedesátých let lze režim označit za autoritativní. Ohledně politické moci byl přesto až do roku 1989 československý režim výrazně monistický s vyloučením jakékoliv činnosti opozice. Ta ostatně organizovaně nepůsobila ani ilegálně.

Rovněž výlučná ideologie byla uplatňována až do konce režimu, její postupná vyprázdněnost a ztráta přitažlivosti pro obyvatelstvo však vedly od nejprve velmi silné politické mobilizace obyvatelstva ke stále větší depolitizaci, kdy režimu postačovalo, že lidé proti němu aktivně neprotestovali. Přesto se v případě Československa co do monistické i ideologické osy jednalo o režim až do samého konce poměrně tvrdý a velmi neochotný k jakýmkoliv reformám (Linz v této souvislosti pro režim obdobného typu užívá přívlastek „zamrzlý“).

Jednotliví čs. komunističtí vůdcové přitom neměli primární vliv na podobu režimu, moc naopak vykonával dobře organizovaný stranický aparát. Jak u instalace režimu, jeho udržení, tak i zániku sehrály významnou roli faktory zahraniční, nicméně zejména počáteční podpora obyvatelstva bezesporu vtiskla režimu právě zmíněnou tvrdší tvář.

Závěrem může čtenář, dočetl-li až sem, položit otázku, k čemu vlastně všechno to teoretické škatulkování slouží a zda se jím nezastírá a nerelativizuje vážnost zločinů, kterých se nedemokratické režimy dopouštějí. Nicméně rozbor faktického fungování režimu, byť výše jen rámcový, pomáhá lépe objasnit, proč se příslušná diktatura (ne)udržela tak dlouho, proč byla obyvatelstvem podporovaná a proč a jakým způsobem zanikla. Zdůrazňuje také hlavní rysy každé diktatury, a to výlučné držení politické moci a nepřipuštění žádného konkurenta, a to i za cenu výrazné perzekuce vlastních občanů. V neposlední řadě správná analýza odstraňovaného režimu napomáhá lépe nastavit mechanismy přechodu k demokracii a může přispět i k tomu, aby se nedemokracie, ať již v podobě méně či více intenzivní, nevrátila.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Československo pohledem teorie nedemokratických režimů

Osa monismus – pluralismus

Osa ideologie – mentalita

Osa mobilizace – depolitizace

Mezinárodní postavení

Typ vůdcovství

Závěr

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu