Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

O mytí rukou a velké revoluci

Roušky, ruce, rozestupy. Mantru současných ministrů zdravotnictví část společnosti už nemůže ani slyšet a doopravdy se těší, až bude „svět zase normální“. Najdou se i tací, kteří proti hygienickým doporučením protestují a tvrdí, že toho v boji s pandemií mnoho nezmohou. Historicky nejsou sami. Samotné mytí rukou kdysi mezi lékaři budilo výsměch a pohrdání. Příběh této sanitární rutiny přitom ukazuje, jak ošidný může být náš „zdravý rozum“.

Ignác Semmelweis stojí na dvoře vídeňské nemocnice a přemítá o bezmoci. Hlavou se mu honí čísla, statistiky úmrtnosti na horečku omladnic v posledních pěti letech, zná je zpaměti, sám dával evidenci dohromady. Čísla jsou na jeho straně: jasně prokazují, že zákeřná nemoc zabíjí rodičky na prvním oddělení až pětkrát častěji než na druhé části kliniky. Ignác Semmelweis je vzdělanec, lékař, několik let strávil na univerzitě osvojováním si znalostí a zákonitostí lidského těla i jeho neduhů. Proto věří, že v těch číslech musí být skrytá nějaká vyšší moc. Jsou přece jasným důkazem pro jeho hypotézu: že se horečka omladnic šíří mezi maminkami lidským kontaktem, jmenovitě na rukou lékařů.

Rozdíl mezi oběma klinikami je totiž v tom, že na druhé klinice pracují porodní báby, od rána do večera mají ruce ponořené ve škopcích s horkou vodou a bez mýdla neudělají krok. Zatímco první klinika je pánská záležitost, sbor vzdělaných lékařů řídí uznávaní profesoři svých oborů a často sem docházejí i studenti nahlížet starším kolegům pod ruce při operaci či pitvě. Ignác Semmelweis si je jistý, že podstatou problému s horečkou omladnic je to zatracené mýdlo. Data mu dávají plně za pravdu. A přesto je se svými čísly bezmocně sám.

Píše se rok 1846 a Ignác Semmelweis toho spoustu neví. Neví, že za dva roky Evropou projde revoluce, která dá lidem ústavou zaručená občanská práva a v jeho rodném Rakousku nastartuje nezadržitelnou zkázu monarchie. V tomhle konfliktu budou jeho profesoři, u kterých na univerzitě studoval, zpravidla hájit barvy mocnářství, zatímco z jeho spolužáků, sourozenců a studentů se budou rekrutovat zastánci nových pořádků. Ignáce Semmelweise politika až tak nezajímá. Přesto ho za dva roky připraví o slibnou kariéru. Zůstanou mu jen ta čísla a vzpomínka na rozsáhlý nemocniční dvůr – tak prostorný, že o více než 150 let později pojme jeden z nejkrásnějších vídeňských vánočních trhů.

Ruce gentlemanů jsou čisté

Existuje jev, který se odborně nazývá Semmelweisův reflex. Psychologie jím popisuje stav, kdy lidský mozek odmítá přijmout vědecký poznatek či fakt, protože odporuje zažitému přesvědčení, normám či paradigmatu. Není způsobený nedostatkem vzdělání, intelektu nebo rozhledu. Za svůj název vděčí reakci odborníků, lékařů, před kterými se Semmelweis snažil svou hypotézu obhájit. Svědomí a hodnotová východiska tehdejší medicínské elitě totiž nedovolovaly přijmout bez dalšího ideu, že by „ruce gentlemana“ mohly být hnízdištěm mikroskopických organismů, které v lidském těle způsobují nemoc. Nepřijala tedy ani důsledek této hypotézy, představu, že by si lékaři měli před kontaktem s pacientem umýt ruce. Přišla jim banální, nevědecká, ano, „mimo paradigma“. Něco tak triviálního přece nemůže být odpovědí na nemoc, která připravuje rodičky o život.

O pár let později obhájí hypotézu mikroorganismů, které způsobují lidskému tělu nemoc, francouzský biolog Louis Pasteur. S přijetím jeho průlomových nálezů přijme vědecká komunita i myšlenku, že mýdlo je pro bezrizikový kontakt s potenciálně nemocným člověkem nezbytné. V roce, kdy světlo světa spatří proces pasterizace, Ignác Semmelweis umírá. Dodnes se neví, jestli ho dohnala syfilis, nebo se zkrátka ze své nevyslyšené marné snahy zbláznil. V posledních letech svého života nemluvil prakticky o ničem jiném než o horečce omladnic, začal pít a zanedbávat rodinu, zjevně se trápil.

Příběh rakousko-maďarského lékaře, který věřil datům, zemřel jako šílenec a teprve posmrtně byl uznán jako průkopník moderního přístupu k léčení, s odstupem času vypovídá nejen o společnosti té doby, ale i o té dnešní. Tak třeba: většina lidí se dnes ošije při představě, že si lékař odskočí z pitvy na porodní sál a neumyje si mezi tím ruce. A leckdo by si mohl myslet, že takový hygienický návyk nepotřebuje žádné vědecké zdůvodnění, že ho prostě máme díky zdravému, selskému rozumu, který nám od nepaměti říká, že se nemá sahat na mrtvého a hned potom na nezhojené břicho novorodičky. Ale ono to tak není. Před 170 lety bylo důležitější, že jde o ruce vzdělaného, kultivovaného muže, lhostejno, na co sahaly předtím. Tak zněl „zdravý, selský rozum“ té doby.

Dá se to brát i jako důkaz, že důvěra ve vědu a institucionalizované vědění úzce souvisí s širšími společenskými procesy. Vědecký názor podložený daty mohl být i před 170 lety „zarámován“ celkovým pohybem, kterým v té době společnost procházela, třeba tak, že se jedná o nějakou neuváženou mladickou provokaci proti starým pořádkům, které by ve vypjaté době měl každý spořádaný konzervativec hájit. To se dělo bez internetu, fake news, konspiračních teorií šířených na sociálních sítích. Zato v době, kterou zpětně vidíme jako údobí nebývale rychlých a rozsáhlých změn, revolucí, které ovlivnily pojetí vědy, ochrany lidského života a celkového společenského uspořádání na stovky let dopředu.

Není problém si zvyknout, ale přijmout

Z příběhu prostředního „R“ z aktuální mantry „roušky – ruce – rozestupy“ můžeme dovozovat, že si za řádově desítky let dokážeme bezproblémově osvojit i ta zbývající dvě. Pokud se sociální distancování a ochrana dýchacích cest ukážou jako účinné, je docela dobře možné, že nošení roušek a udržování rozestupů v době, kdy se šíří nakažlivá respirační nemoc, budou naše vnoučata považovat za projev „selského rozumu“, ne za vynucenou regulaci, kterou je třeba dodržovat jen a pouze tak, jak se z oficiálních míst vyžaduje.

Závažnější otázky ale plynou z relativní bezmocnosti dat a vědeckého poznání. Společnost na ně svým způsobem musí být připravená. Mohou existovat průkazná data o globální změně klimatu, neškodnosti očkování, neudržitelnosti výrobních a spotřebních řetězců. Mohou existovat i validní studie, které říkají, co s tím. Jejich relevance a uvedení do praxe ale záleží na společenské akceptaci, na schopnosti je přijmout a pracovat s nimi. Není to tedy tak, že pokud je problém skutečný a vyžaduje řešení, sám si o naši pozornost řekne. Je to přesně naopak: do naší pozornosti přijímáme jen ty otázky a odpovědi, které jsou v něčem podobné tomu, co už známe. Tím vzniká jednak nevědomá ignorance, jednak ztráta nadhledu a tím i kontroly nad správností našeho rozhodování – a, co je možná nejhorší, vzniká tím přetlak na periferii, v šedé zóně znepokojivého poznání, o kterém víme, ale odmítáme ho přijmout.

Je to vlastně oboustranná bezmoc. Poznání volá po přijetí a je nedočkavé projevit svou sílu v praxi. Naráží ale na nevůli, neochotu přistoupit na myšlenku, že by některé věci mohly být jinak, než jsme si dosud mysleli. Necháváme ležet ladem referenci k objektivní, společné realitě, jejíž hodnota na rozdíl od názoru spočívá v tom, že nám říká, jak by se v praxi dala udělat změna. Odsuzujeme se tak k pouhým názorovým výměnám, k verbální obraně hodnot bez praktických dopadů, zatímco potenciální nástroj zlepšení reálného stavu ponecháváme jiným. Historie pak ukazuje, že co do skutečné obrany jakýchkoliv hodnot jde v případě popírání faktů o postup dlouhodobě zcela bezzubý.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

O mytí rukou a velké revoluci

Ruce gentlemanů jsou čisté

Není problém si zvyknout, ale přijmout

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu