Petr Drulák

Ústavní soud proti veřejnému zájmu

K Listům č. 6/2020

Předseda Ústavního soudu (ÚS) Pavel Rychetský v minulém čísle Listů (Lidská práva a svobody ve vzájemné konfrontaci, s. 17 a nn.) vysvětlil, jak jeho instituce chrání individuální práva občanů zaručená ústavou i nadústavní principy, z nichž je odvozena naše demokracie. Ačkoliv není pochyb o významu silné a nezávislé justice pro svobodnou a spravedlivou společnost, je potřeba si rovněž položit otázku, zda náš ÚS nepřekračuje roli, kterou by demokratická justice měla mít, a zda neohrožuje uskutečňování veřejného zájmu vládou a Parlamentem. Nehrozí rozhodování ÚS soudcokracií?

Nabízí se analogie se soukromým vlastnictvím. Jeho potlačení před rokem 1989 bylo jedním z nástrojů totální kontroly vládnoucí strany nad společností. Ale jeho rozšíření do všech oblastí veřejného života cestou masivní privatizace omezilo, či dokonce potlačilo možnost státu prosazovat veřejný zájem v dopravě, energetice, bydlení, zdravotnictví a všude jinde, kde získali převahu soukromí vlastníci.

Analogie mezi privatizací a soudcokracií není náhodná. Obě jsou výrazem liberálního pojetí minimální vlády vytlačované byznysem a soudy, obvykle proto jdou ruku v ruce. Kromě krátkého období té nejdivočejší akumulace, která se odehrávala v hospodářsko-právním vzduchoprázdnu, to platí i u nás. ÚS dal následně řadou důležitých rozhodnutí najevo svoji preferenci individuálního vlastnictví a individuálních práv před veřejným zájmem. Především však vstoupil do oblastí náležejících vládě a Parlamentu.

***

K některým soudcokratickým rozhodnutím se Rychetský ve svém textu hlásí. Obhajuje například rozhodnutí, jímž ÚS vyzval obecné soudy, aby umožnily majitelům bytů jednostranně zvyšovat nájemné a samy posuzovaly oprávněnost zvýšení, i když k tomu chyběl právní základ v podobě předpokládaného zákona. Tímto rozhodnutím chtěl chránit majetek vlastníků před degradací v důsledku nečinnosti zákonodárce. Je ale soud skutečně schopen při absenci příslušných norem a metodik něco takového posuzovat? Má nahrazovat zákonodárce? Absence zákona mohla být výsledkem zanedbání, ale také politického přetahování mezi pronajímateli a nájemníky. ÚS se svým rozhodnutím postavil v tomto politickém boji na stranu vlastníků.

Podobně se ÚS zastal vysokopříjmových vrstev v roce 2010, když zrušil ustanovení důchodového zákona, které stropovalo výši důchodů. Přijal argument, že vysokopříjmoví přispěvatelé do systému důchodového zabezpečení dostávají příliš nízké důchody (měřeno poměrem důchodu k předchozímu příjmu). S odvoláním na lobbisty investičních fondů z Bezděkovy komise přistoupil na zcestnou logiku, že důchody mají důsledněji odrážet příjmové rozdíly podle principu zásluhovosti.

Rychetský toto rozhodnutí ve svém textu nezmiňuje, ale na ÚS ho tehdy podpořil. Na rozdíl od Jana Musila, který ve svém disentním stanovisku jasně vyložil, proč se ÚS do podobných záležitostí nemá vměšovat. Vysvětlil, že soud tím porušuje princip zdrženlivosti a vědomého sebeomezení, který odrazuje od politického aktivismu, tedy od vstupu do prostoru vyhrazeného vládě a Parlamentu. Rovněž poukázal na specifika sociálních práv, na nedostatek odborné kompetence ÚS a na rozpočtové dopady podobného rozhodnutí. Upřesněme jen, že za předpokladu fixní částky věnované na důchody by toto rozhodnutí znamenalo zvýšení důchodů nejbohatším na účet těch průměrných či nižších.

Soudce Musil hájil disentní stanovisko i v případu, který Rychetský považuje za vrcholný akt obrany demokratického právního státu. V roce 2009 ÚS zrušil ústavní zákon, jímž se Sněmovna rozpustila a vyhlásila předčasné volby. Vyhověl stížnosti poslance Melčáka, který se zkrácením svého mandátu cítil zkrácen ve svých ústavních právech. Namísto na podzim 2009 se volilo na jaře 2010, a země tak zažila nejdelší období úřednické vlády. Rychetský rozhodnutí hájí tím, že pokud je ÚS přesvědčen, že jsou ohroženy obecné principy právního státu, může rušit i ústavní zákony. Jelikož zákon o předčasných volbách byl problematický tím, že jednorázově řešil konkrétní politickou situaci, ÚS ho zrušil, čímž posílil právní stát.

Musil toto rozhodnutí nepodpořil z mnoha důvodů. Uveďme jen některé. Upozornil na výjimečnost rušení ústavního zákona, které musí být zdůvodněno mimořádnými okolnostmi, ty nenastaly; sám Rychetský uvádí jako příklad nacistické rasové zákony. Dále odmítl pokus ÚS vytvářet vlastní právní normy, poukázal na svrchovanost Parlamentu a varoval, že škody způsobené zrušením ústavního zákona převáží nad údajnými škodami z jeho přijetí. Nelze než souhlasit. Parlament našel jediné politicky možné východisko z obtížné situace, toto východisko mělo jasnou demokratickou legitimitu a ničí práva nepoškozovalo (o nárocích poslance Melčáka raději pomlčme). ÚS využil nedokonalosti přijatého zákona k demonstraci síly, jíž přebil demokratickou vůli Parlamentu a prodloužil demokraticky pochybný mandát Fischerovy úřednické vlády.

***

Některá rozhodnutí ÚS jsou však příliš i na samotného Rychetského. V roce 2019 rozhodl senát ÚS vedený soudcem Šimíčkem ve prospěch ostravského hotelu, který po ruské anexi Krymu podmiňoval ubytování ruských občanů tím, že podepíší prohlášení odsuzující okupaci Krymu. Česká obchodní inspekce uložila provozovateli pokutu pro diskriminaci spotřebitelů, kterou nakonec potvrdil i Nejvyšší správní soud. Nicméně ÚS jeho rozhodnutí zrušil s tím, že provoz hotelu je cestou hodnotové seberealizace vlastníka, že vlastnictví hotelu je nedotknutelné a Rusko porušilo mezinárodní právo. Rychetský veřejně prohlásil, že se za svoji instituci stydí a Nejvyššímu správnímu soudu doporučil odvolání k Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku.

Rychetského rozhořčení bylo zároveň pochopitelné i nemístné. Jistě je nepřijatelné, aby poskytovatel veřejné služby vynucoval na určité skupině zákazníků souhlas se svým politickým stanoviskem, a to navíc tím, že je bude nutit, aby ze zahraničí kritizovali vlastní vládu. Ale rozhodnutí Šimíčkova senátu je plně v souladu se soudcokratickou tendencí ÚS, kterou Rychetský jinak obhajuje. Ukazuje totiž důsledky i slepá místa pojetí ÚS, které se u nás prosadilo a za které se jeho předseda zasazuje. Shrňme je do tří sloganů: hodnotová zaujatost, obrana vlastnictví a chybějící hlídač hlídače.

***

ÚS odmítá hodnotovou neutralitu, aniž by však své hodnoty omezoval samotnou ústavou. Podle Rychetského jsou částečně „vypreparovány“ z textu ústavy a částečně dovozovány „z obecně uznávaných hodnot demokratické společnosti“. Už samotné slovo „vypreparování“ naznačuje, že nejde o prostou četbu, nýbrž o náročný proces, na jehož konci patrně budou z ústavy vyčteny věci, které tam bez příslušných preparátorských nástrojů neuvidíme.

Například Rychetský přivítal rozhodnutí svých francouzských kolegů, kteří s odkazem k ústavní zmínce o bratrství došli k závěru, že pomoc nelegálním migrantům nesmí být kriminalizována. Z humanistického hlediska vlády a parlamenty patrně stále ještě mohou zkoušet chránit hranice a bránit nežádoucí migraci. Nemohou však nic podnikat proti jednotlivcům a skupinám, které budou činit opak, často v koordinaci s novodobými otrokáři, kteří na nelegální migraci vydělávají.

Žádné jemné nástroje však nejsou potřeba u „obecně uznávaných hodnot demokratické společnosti“, tam už je interpretační pole zcela volné. Například Šimíčkův senát odůvodnil své rozhodnutí „humanistickým odkazem, ztělesněným v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci“. Bude zajímavé sledovat, zda se ÚS i dalšími nálezy podaří formulovat obecnější humanistický princip, který by v Galénově duchu z lékařské péče vylučoval ty, kteří odmítají demokratické hodnoty tak, jak je pojímá ÚS.

Oblíbeným zdrojem obecně uznávaných hodnot brněnských soudců jsou Karl Popper a Friedrich Hayek. S odkazem na Hayeka ruší ústavní zákon o volbách a Popper je nepostradatelnou studnicí moudrosti jak v nálezech ÚS, tak esejích jeho členů. Tento brilantní filozof vědy si jistě zaslouží uznání za formulaci principu falzifikace, kterým změnil náš pohled na vědecké poznání, méně už však za svůj politický pamflet o otevřené společnosti, z něhož naši soudci tak rádi citují. Tento odborně pochybný spis, který by si zasloužil podtitul „Proč nemám rád Platóna a jak jsem nepochopil Hegela“, plnil důležitou roli v ideologických přestřelkách studené války. V postkomunistické střední Evropě se mu dostalo mimořádné publicity úsilím investora a filantropa George Sorose, do jehož pohledu na společnost skvěle zapadá.

Dnes se výborně hodí spolu s Hayekem jako ideologická zbraň při obraně soukromého vlastnictví proti veřejnému zájmu, která se táhne jako červená linie rozhodnutími našeho ÚS. U nás i v zahraničí se stalo pravidlem, že nejvyšší a ústavní soudy, obvykle obsazované těmi nejprivilegovanějšími z privilegovaných, brání ve jménu obrany základních práv úsilí o sociální spravedlnost; nikdo k tomu nedodá lepší ideovou munici než Hayek. Na dvou zmíněných rozhodnutích to pocítili dokonce i čeští politici, které by přitom ani nenapadlo zpochybňovat soukromé vlastnictví a tržní síly.

Pokud se někdo pokusí o skutečnou regulaci trhu či razantní progresi v příjmových a majetkových daní, může se spolehnout, že ÚS podobný pokus zhatí. I kdyby reformátoři dokázali najít potřebnou většinu a vepsali své reformy do ústavy, mohou očekávat, že soudci na základě četby Poppera, Hayeka a kdo ví koho ještě naznají, že ústavní změny jsou v rozporu s obecnými demokratickými zásadami, a bez možnosti odvolání je zruší.

Je přijatelné, aby jedinou skutečně svrchovanou mocí ve státě byla ta nejméně demokratická? Pokud Rychetský souhlasně cituje Popperova slova, že by „neměla v demokracii existovat žádná nekontrolovaná politická moc“, je třeba toto kritérium aplikovat i na jeho instituci. Kdo kontroluje náš ÚS? Z Rychetského reakce na nález Šimíčkova senátu je zřejmé, že nikdo. Úvaha, že v Lucemburku by se to dalo napravit, může mít reálný základ, ale je nesystémová; takové věci si musíme řešit doma.

Naši ústavu je třeba osvobodit z post-totalitní křeče. Její autoři se tehdy tak obávali selhání demokracie, že zadělali na soudcokratického Golema, který se vymkl jakékoliv kontrole a hrozí, že demokracii zadupe. Je proto na místě zavést demokratickou kontrolu nad činností ÚS včetně možnosti odvolání jeho členů. Nelze vyloučit, že se Golem jen tak nedá. ÚS může takovou ústavní změnu prohlásit za neústavní. Ale také si může uvědomit, co všechno by následná konfrontace mohla přinést. Snad se raději dohodne s vládou a Parlamentem na tom, kdo bude hlídat šém.

Petr Drulák (1972) je politolog, v letech 2014–2016 byl náměstkem a politickým tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a následně velvyslancem ČR ve Francii, akademicky působí na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a v pražském Ústavu Źmezinárodních vztahů, kde byl v letech 2004–2013 ředitelem.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Drulák

Ústavní soud proti veřejnému zájmu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu