Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Lukáš Jelínek: Je libo rodinnou diktaturu, či boxerský klub?

Lukáš Jelínek

Je libo rodinnou diktaturu, či boxerský klub?

Politika se podobá adrenalinovým pouťovým atrakcím, jen je možná o fous nebezpečnější. Takový supermoderní kolotoč s vámi vyjede vysoko, roztočí se ostošest, ale vy přesto pevně a spolehlivě sedíte. Něco se urve jen tu a tam. V politice se mnozí rovněž vyvezou nahoru bleskově a točí se jako o život, ale k haváriím v ní dochází stále častěji. Žádný div: na vině jsou chatrné konstrukce, jež se stávají součástí politických poutí.

Tu situaci známe. Pan XY má buď peníze, nebo prořízlá ústa. Rozhodne se to zúročit při dobývání politické moci. Na to, aby vstoupil do nějaké zavedené strany, je málo pokorný a příliš excentrický. Chce, aby věci šly po jeho. Založí si stranu či hnutí. Čím víc kaček na to obětuje, tím má větší šanci, že si jej všimnou. V další fázi přichází nabalování členů, potažmo voličů. Ono těch členů tolik nepotřebujete, musíte jen budit zdání síly, takže stačí pár aktivních nebo ukřičených jedinců. Pro nalákání voličů se pak musíte tvářit hodně nespokojeně. S vládou, republikou, světem, vesmírem. Upoutává kritika a tmelí společný nepřítel. Menšiny, migranti, příliš bohatí, příliš chudí, zkrátka všichni, kteří vadí dost početné skupině lidí. Váš protest musí vypadat autenticky. Neobejde se bez vzletných slov, velkých gest, rozruchu na ulicích a třeba i nějaké té facky – podle toho, jakou cílovou skupinu máte v merku.

Když usilujete o městské liberální voliče a střední vrstvy, chováte se distingovaně. Pasujete se do role bojovníka s korupcí a klientelismem. Chrlíte čísla. Slíbíte manažerské vládnutí, dejme tomu po firemním vzoru.

Když naopak stojíte o radikální elektorát, vsadíte na emoce. Ty se nejlépe vážou na vlasteneckou rétoriku, národní zájmy, zapouzdření se před cizáky. Nepotřebujete evropskou spolupráci, netrápí vás změny klimatu ani lidská práva. Soustředíte se, abyste lidem nabídli chléb, hry a šťastné dožití bez zatěžování nadčasovými problémy.

Ví se už o vás i vaší družině. V novinách píšou, že integrujete nespokojené občany, v horším případě prudké povahy nakloněné extremismu. Potřebujete ale nastoupit do voleb a pokusit se utrhnout místa ve Sněmovně nebo krajském či obecním zastupitelstvu.

Sluší se mít program, i když podmínkou to není. Na á čtyřku hodíte pár bodů, ty nejlepší vpustíte do internetového prostoru a na plakáty. Není nutné je detailně rozvádět, musí ale umožnit, aby si každý čtenář do nich sám vložil své sny a plány. Poselství musí být jasné: Ti, kteří vládli dosud, to dělali špatně, my věci uvedeme do pořádku.

Kandidovat nelze bez kandidátů. Nejsnazší je zaangažovat rodinu a přátele. Na Slovensku s tím má dobré zkušenosti Boris Kollár. Jádro Věci veřejných v Česku se také zrodilo z osobních známostí, zbytek doplnila jakási výběrová řízení. Jste-li majitelem holdingu, na němž je ekonomika země závislá, nabídnete politickou dráhu svým manažerům.

Andrej Babiš zná jen nemnoho členů ANO. Vesměs jsou to ti, se kterými dělal byznys, oni jej zaujali, a tak jim svěřil odpovědnost. Dostali za úkol obstarat členy, leč většina z nich byla podobně limitována jako šéf. Přesto se členská základna poslepovala – mimo jiné z bývalých členů ODS a ČSSD, jádro však vytvořili lidé dosud politikou netčení. Dříve se vesměs neznali, měli odlišné životní příběhy, ale i ideové kořeny. Spojovala je vůle vyhrát. Jakmile to přišlo, začali se na spoustě míst hádat. Stranu s třicetiprocentní voličskou oporou však nějaký ten spor nepoloží. Může si dovolit i různé Švachuly se žalobci na krku.

Strany na okraji spektra to mají těžší. Po moci sahají, ale hned tak se jí nedotknou. Ostatně v tom okamžiku by se mohli stát establishmentem a ztratit antisystémový nátěr. Něčím podobným procházejí komunisté. Stačí být „skromný“ – usilovat o mandáty a peníze ze státního rozpočtu, které umožní vést permanentní kampaň. Jejím hlavním hrdinou je charismatický lídr objíždějící zemi a předvádějící, že na rozdíl od těch u vesla má na „obyčejné lidi“ čas.

Jeho zázemí je ale přirozeně vratké. Čím radikálnější strana, tím větší pravděpodobnost, že se k ní budou hlásit spíš majitelé tvrdých pěstí než nadupaných mozkových závitů. Sotva tudíž očekávat jiskrnou programovou diskusi nebo šprtání parlamentních procedur. Otci zakladateli či matce zakladatelce ve skutečnosti stačí loajální kompars.

Háček se objeví, když komparsisté zaujmou vlivné pozice, například parlamentní křesla. Pak může začít bobtnat jejich ego. Když jsem se dostal až sem, musím být fakt dobrej!

Ruku v ruce s tím jde snaha uplatnit svůj vliv při řízení stranické kocábky. Začnete si zčistajasna všímat i chyb svého stvořitele. V lednu se začalo trhat předsednictvo Lidové strany Naše Slovensko – Kotleba. Předním členům se začalo zajídat autokratické vůdcovství Mariana Kotleby, který jim kdysi hodil lano. Zvlášť když mu momentálně hrozí ztráta mandátu a trest.

V české Trikolóře se bouří krajští náčelníci, poněvadž se cítí být na vedlejší koleji při skládání kandidátních listin. Václav Klaus ml. si prý bez konzultací se stranickými orgány vybírá programová témata a vydává prohlášení, pro něž nehledá v Trikolóře podporu. Dokonce se začal vyskytovat na antirouškařských demonstracích zpochybňujících zápas s vážnou infekcí.

Už nespokojence nebaví být pouhým křovím? Nebo si jen štěk, který dosud hráli, neuvědomovali? Každopádně je jejich prozření opožděné a asi i zbytečné. Náčelník se jich raz dva zbaví a najde si jiné ovce. Vždyť veřejnost stejně zná jen jeho jméno a tvář.

Podobným vývojem si v minulém volebním období prošel i Okamurův Úsvit. Jen výsledek byl výjimečný – vyobcován byl autor projektu. Jeho někdejší kolegové to vysvětlili financováním hnutí, jež evokovalo soukromou firmu. Tomio Okamura však nelenil, založil SPD a navázal na dřívější úspěchy. Udělal i pokrok: stal se vítaným náhradním spojencem premiéra Babiše.

Přesto se i tentokrát našli vzbouřenci. Po letech prohlédli a zaplakali si nad absencí vnitrostranické demokracie. Jim byly vyčítány lokální aféry i nedostatek loajality. Čtyři výtečníci už nyní fungují ve Sněmovně jako nezařazení poslanci. Patří k nim i Lubomír Volný, který se na lednovém plénu dolní komory proslavil odmítáním nasadit si roušku a v jednom okamžiku po ohňostroji urážek završil svoji agresivitu napadením předsedajícího schůze, jenž mu vypnul mikrofon.

Volného „flákanec“ překonal urážky a vulgarity spojované s Andrejem Babišem, Davidem Rathem, Miroslavem Kalouskem či Mirkem Topolánkem i demolování lavic druhdy slavným republikánem Miroslavem Sládkem. Distancoval se od něj i jeho objevitel Okamura, jemuž je bližší balancování na hraně mezi demokratickou politikou a extremismem.

Buď jak buď, u Volného se nejednalo o reakci v afektu nebo o cholerický výbuch. Zjevně si vybral vlastní parketu – vědomé provokace a porušování vládních restrikcí. Tím by mohl stoupnout v ceně u dalších popíračů roušek a proticovidových opatření. Řada z nich také odmítá vysmívanou korektnost a rukavice uznává jen boxerské.

Volný zatím působí jako výstřelek. Pro někoho trapný, pro jiného zábavný. Těžko mu věštit delší politickou kariéru. Jenže i Adolf Hitler byl nejprve jen křikloun na okraji, jehož věrní ukazovali druhým svaly. Ovšem komplikovaná éra jej vynesla nahoru. Kolaborovala s ním i část demokratů. Ve finále samotné demokracii zakroutil krkem.

Není radno se konejšit, že česká společnost ani politika nefandí drsným extremistům. Složitá doba může s voliči dělat divy, zejména když se potáhne a slabší nátury propadnou depresím. Tím, kdo má šanci včas zasáhnout, je demokratická část politického spektra. Je na etablovaných stranách, aby vytáhly trumfy, k nimž patří ideová ukotvenost, předvídatelnost a mechanismy, které ve většině případů dokáží zabránit tomu, aby se v klíčových pozicích objevovali jedinci s patologickými tendencemi.

Jízda na chatrném kolotoči s rychlokvašenými populisty a extremisty může špatně skončit i pro všechny kolem. Lék na churavění České republiky nehledejme ani v rodinných diktaturách, ani v boxerských klubech. Nejspíš jich bude přibývat. Ale mohou dál jen příštipkařit. Záleží na odpovědnosti seriózních politiků i vnímavosti občanů.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.