Jan Matys

Jak tátu vyléčil stranický rozkaz

V roce 1948, kdy převzali vládu komunisté, stál otec JUDr. Vladimír Matys, který nastoupil na legislativní odbor ministerstva v květnu 1945, před obtížným rozhodnutím. Na pracovním stole našel jednoho rána přihlášku do strany a jeho nadřízený mu sdělil, že ji musí vyplnit a podepsat, aby mohl na Ministerstvu financí zůstat. Táta se vypravil na Právnickou fakultu za svým strýcem prof. Emilem Svobodou, uznávaným filozofem a morální autoritou. Byl žákem a stoupencem T. G. Masaryka, avšak po válce se přiklonil k marxismu; snad to bylo z obdivu k vítězství Sovětského svazu ve válce. Na otcův dotaz strýc odpověděl: „Ládíčku, já už ve straně jsem!“ Prof. Svoboda velebil ve své knize Svět socialismu současně Beneše i Stalina. Zemřel v následujícím roce. Patrně neunesl politické změny.

Táta svůj vstup do strany zdůvodňoval svým přesvědčením, že „když budou ve straně samí slušní lidé, nemůže se nic špatného stát“. Problém byl ovšem v tom, že KSČ nebyla nezávislou organizací, ale byla řízena z Moskvy. V rámci teorie o „zostřování třídního boje“ pak proběhly zinscenované soudní procesy s Rudolfem Slánským a spol., s Gustávem Husákem a jiné. Otec si nebral žádné stranické funkce a dělal jenom to, co musel. Ministrem financí byl krátce po osvobození slovenský politik Vavro Šrobár a potom nastoupil despotický Július Ďuriš. Pracovníci byli neustále „kádrováni“. Táta přicházel často z práce rozčilen a dělal „rámus“. Já jsem si v té době s otcem příliš nerozuměl. Naštěstí ta doba netrvala dlouho. Po Stalinově smrti v roce 1953 došlo postupně k „tání“ a uvolnění mezinárodního napětí. Političtí vězni byli v šedesátém roce amnestií prezidenta Novotného propuštěni. V Československu probíhala postupná liberalizace, která vyvrcholila pražským jarem. Byli jsme plni optimismu; po lednu 1968 se mohla z Anglie vrátit moje sestra Olga, která byla v Londýně sledována naší tajnou policií.

Když byla zrušena cenzura a začínaly vznikat organizace mimo Národní frontu, sovětské vedení dostalo strach, že u nás dojde ke změně režimu a vystoupíme z Varšavské smlouvy; po bezvýsledných jednáních s Dubčekovým vedením došlo k invazi armád pěti zemí a čelní představitelé byli uneseni do Moskvy. Tam byli donuceni podepsat „smlouvu o pobytu vojsk“. V dubnu 1970 byl ale do čela dosazen Gustáv Husák, který dokázal komunikovat s veřejností a uvolil se „normalizovat“ společnost podle požadavků Moskvy.

Strana prošla jakousi „očistou“: kdo nesouhlasil s intervencí, musel ven (a nést další následky). Otec měl dva roky do důchodu. Jeho nadřízený mu řekl: „měl bys zůstat, jinak tam budou samí blbci“, a tátu ve straně nechali, aniž o to žádal. Jednou byl na jednání u náměstka a svěřil se mu, že není zcela zdráv, může jíst jen suché rohlíky. Náměstek zavolal závodní doktorku a řekl jí: „Soudružko, tamhle je doktor Matys a může jíst jen rohlíky. Za měsíc se tu s doktorem Matysem budeš hlásit a on bude zdráv.“ Stranický úkol zafungoval: lékařka sehnala specialistu, který tátu prohlédl a zjistil, že je zdráv, jen má zduřená játra vlivem léků. Táta přestal na jeho pokyn léky užívat. Bylo mu nejprve zle, ale pak se uzdravil. Stranický příkaz zabral.

Když jsem přepisoval tátovy vzpomínky, uvědomil jsem si, jak statečně se za války zachoval: poslouchal cizí rozhlas, uchovával zbraně a pomohl ukrýt svou švagrovou, která měla židovský původ. Jednou se mi svěřil, že by se mohl ucházet o izraelský řád Spravedlivý mezi národy. Ve své skromnosti tak neučinil. Když odešel do důchodu, začal se věnovat koníčkům z mládí – sázel v lese stromky, krmil jeleny a věnoval se vnukům. Sledoval ale i dění ve světě. Najednou z něho byl docela jiný člověk; důchodu si užíval celých 36 let. Měl jsem tu čest strávit s ním poslední čtyři roky jeho života. Byly to snad neužitečnější roky, které jsem zažil.

Ing. Jan Matys, Davle

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Matys

Jak tátu vyléčil stranický rozkaz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu