Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Knihy

Knihy 6/2020

Svobodná v Evropě

– Vzpomínky Źnovinářky Lídy Rakušanové (nar. 1947) nechávají čtenáře nahlédnout do autorčina života, nesnaží se ho ale ani uchopit v celku, ani podat zevšeŹobecňující výklad o období od 60. let. Přesto kniha s bohatým fotografickým doprovodem přináší jak svěží portréty některých lidí a vztahů, tak příklady autorčina přístupu ke světu a vlastní práci. „S přízviskem ‚zlatá šedesátá‘ pro druhé desetiletí komunistického režimu v Československu by asi řada pamětníků nesouhlasila. (…) Pro mne, která jsem v šedesátých letech rozum brala, to ale v každém případě bylo Źobdobí, kdy se do dusivé atmosféry padesátých let začal drát liberálnější duch. Měla jsem to štěstí, že jsem chodila do školy, která před ním nezabouchla dveře,“ píše RakušaŹnová v pasáži o svých středoškolských studiích, a potvrzuje tak, že vzpomínky různých lidí na různá historická období a události se přirozeně liší. Vlastní zkušenost pak dobře doplňuje vzpomínku na otce, který se při nějaké příležitosti zastal spolupracovníků okrádaných o prémie. Rakušanová se ptá, zda nešlo v jeho případě spíše o neznalost než odvahu, protože od roku 1949 byl ve vězení s politickými vězni a ti „byli mezi sebou, ve své ‚sociální bublině‘, bez konfrontace s tím, co se děje venku. (…) Jako by žili ve zmrazeném čase. Běh dějin je míjel.“ A svou svobodomyslnost si díky tomu zmražení času uchovali, zatímco lidé venku se naučili před problémy uhýbat a „držet pusu a krok“. Takto formulované vědomí, že lidé se díky zkušenostem a kontextu vlastního života mění, stojí v kontrastu třeba s jejím popisem některých postav poúnorového exilu. Ty „zacházejí tak daleko, že kromě bývalých komunistů nedůvěřují nikomu, kdo si s komunistickým režimem – podle nich – nějak ‚zadal‘. Málem i jen tím, že se pozdě narodil a chodil v komunistickém Československu do školy“. Vliv poúnorového exilu se projevoval nejen v politicky motivovaných zásazích do práce Lídy Rakušanové ve Svobodné Evropě, ale nepřímo i v nedostatku reflexe česko-slovenských vztahů v čase předcházejícím rozdělení společného státu. Své vyprávění vede Rakušanová chronologicky, od dětství a středoškolských let, přes emigraci a práci ve Svobodné Evropě, i novinářskou práci v regionálních Denících a podíl na česko-německých debatách od 90. let. Píše o lidech, se kterými se stýkala blízko, a o konfliktech, které pro ni byly palčivé. Obraz, který tak získáváme o autorce, je cenný.

Lída Rakušanová: Svobodná v Evropě,

Vytěženej kraj

– Vytěženej kraj je text čtivý, psaný svěžím jazykem, nebránící se ironii. Díky tomu získala novela umístěná do severních Čech svou nominaci na letošní Magnesii literu zcela oprávněně. Rámec příběhu je jednoduchý: Hugo a Irena – dva dávní partneři – se společně vydávají do Krušnohoří hledat místa pro natáčení nového filmu. Jedna zápletka se tak týká soutěžení s dalšími filmovými štáby, jedna vztahu mezi hlavními hrdiny, třetí samotného kraje poškozeného těžbou uhlí, ale třeba i bývalými komunistickými lágry. Příjemné čtení na chalupu nebo do vlaku má v dnešní literatuře své nepochybné místo. Autorka v textu s vtipem glosuje třeba i hesla jednotlivých politických stran v regionu a jejich reálnou práci. Limity Vytěženého kraje vyvstanou ve srovnání. Cesta Huga a Ireny je lemovaná řadou zručně zachycených příhod, je ale zároveň zjevné, že v kraji ani v příběhu hlavních hrdinů se neodehrává nic zásadního či osudového. Když hlavní hrdinka spadne do jámy, ve které leží kostra – nejde z té scény strach. Je to ale dobrá příležitost, aby Hugo mohl o Irenu pečovat a dotýkat se jí: „Do auta ji pro jistotu donesl v náručí. Neprotestovala, s posykáváním tiše brečela do jeho promaštěné, patnáct let staré bundy.“ Oproti tomu scéna vlečení rakve z kostela do hrobu v Durychově Boží duze je zachycením mariánského zjevení. A když v Jedličkově Kde život náš je v půli… spatříme kost francouzského válečného zajatce na litvínovském sídlišti, je to obraz doprovázející budování nového zítřka pracujících. Tam, kde Durych s Jedličkou píší o dějinách, píše Bendová o hledání nového vztahu mezi dvěma lidmi, kteří se před lety z nějakých důvodů rozešli. Vytěžení kraje se snad pozná i tak, že na další velkou severočeskou prózu budeme ještě čekat. Jako diváci na film, pro který původně do severních Čech jeli Hugo s Irenou hledat ty správné „lokace“.

Veronika Bendová: Vytěženej kraj,

Meze darwinismu

– Jak píše autor, emeritní profesor Masarykovy univerzity, lékař a biolog, je hlavním proudem dnešní evoluční teorie neodarwiŹnismus považující za hlavní příčinu evoluce přírodní výběr. Jen tato příčina je podle neodarwinistů skutečně tvůrčí. Že fakt evoluce a závažná úloha přírodního výběru jsou nepopíratelné, nevylučuje ovšem řadu dalších příčin, a ne všichni evoluční biologové jsou proto se současnou podobou darwinismu, tzv. Moderní syntézou, spokojeni. Od druhé do osmé kapitoly svého díla se autor zabývá historií darwinismu a různorodých výhrad a alternativ k jeho hlavnímu proudu. Čtenář zde najde kvalifikované, srozumitelné a poutavě podané poučení o širokém spektru problémů spojených s evolucí. Kniha si však klade ještě další, odvážnější cíl. Jak čteme v první kapitole, jde o polemiku s osudovým trendem, který zahájilo 17. století, když si zaměnilo matematizovaný svět za svět přirozený, a zapřelo tak podíl nitra (snad nejen lidského) na vědecky zkoumané realitě. To sice dopomohlo vědě ke grandiózním úspěchům, ale za tu cenu, že dodnes zkoumá idealizovaný svět vlastních konstrukcí ve víře, že je to svět skutečný. Problematičnost takového počínání je zvláště patrná v teoriích evoluce. Opravdu chceme tvrdit, že svět stále intenzivnějších prožitků aktérů evoluce a posléze i samo lidské myšlení je pouze „epifenomenon“, který nezasahuje do kauzálních vazeb? Od deváté do dvanácté kapitoly a v závěru vstupuje autor do říše filozofie. Jeho východiskem je fenomenologie, jak ji vytvořil Edmund Husserl a rozvinul Hans Jonas. Autor poukazuje na nepřekročitelnou bariéru, kterou si mezi „objektivním“ a prožívaným světem staví samotnou svou metodou věda. Toto je hlavní mez darwinismu, k níž autor čtenáře dovádí, aby mu naznačil, že dále se dostane jen po strmých stezkách metafyziky. Sám vidí jistou naději ke sblížení přírodní vědy a filozofie v kvantové teorii, která netrvá na striktním determinismu, a mohla by tak přinejmenším připustit vstup vědomí a jím ovládané svobodné vůle do světa objektů, který věda dosud rezervuje pro fyziku.

Jak autor uznává, hlavní závěry jeho knihy jsou negativní: „Úplné vysvětlení evoluce předpokládá rozřešení psychofyzického problému, které není na obzoru.“ Ale i negativní, avšak přesně formulované závěry mají podle jeho mínění pro budoucí diskusi cenu.

Každá kapitola je ukončena hutně formulovaným souhrnem, který pomůže čtenáři v orientaci. Dílo obsahuje slovníček pojmů a mnohastránkový soupis literatury, z něhož je patrno, jak se v různých ohniscích probouzí zájem o problém, který se s pokrokem poznání a jeho aplikací v životě společnosti stává stále naléhavějším a nedá se již „zametat pod koberec“. V obsahu je uvedeno ještě pět apendixů, které doporučuji čtenáři najít si na internetu. Autorovo průkopnické dílo je důstojným příspěvkem k otevírající se diskusi mezi přírodovědci a filozofy a zaslouží si mnohem větší pozornost, než mu bylo možno věnovat v této informaci.

Jiří Vácha: Meze darwinismu,

Strukturální demokracie. Politická filosofie na principu respektu k Řádu skutečnosti

– Jako motto k dílu byl zvolen Hamletův výrok: Vymknuta ze svých kloubů doba šílí. Platí podle autora i o dnešní době, v níž je sice v módě slovo demokracie, ale málokterý politik, který je (u nás i jinde na Západě) používá, by dovedl vysvětlit, co jím míní. Kniha začíná rozvahou, čím se vyznačuje aténská demokracie a co v ní oproti dnešnímu chápání demokracie chybí. Připomíná podíl naší země v meziválečném období na snahách o hlubší podložení demokracie, jichž se účastnili politikové, kulturní tvůrci, filozofové a myslitelé jako E. Beneš, K. Čapek, F. X. Šalda, F. Peroutka, E. Rádl, F. Krejčí či K. Vorovka. Hlavními protagonisty zápasu o podobu demokracie byli ovšem T. G. Masaryk a J. L. Fischer. Po předmluvě proto následuje masarykovská ouvertura, převážná většina rozsáhlého díla je však věnována Fischerově pojetí, které zakládá demokracii na principu respektu k Řádu skutečnosti. Tento řád Źprostupuje Fischerovu strukturální (skladebnou) filozofii, stavějící nejen na zákonech fungování společnosti, ale i na zákonech přírody. Jednou z podstatných podmínek uplatnění skladebné filozofie v budoucí organizaci společnosti vidí proto Fischer – i dnes velmi aktuálně – ve změně přístupu k přírodě. Fischerovu vizi budoucího směřování lidstva Źvyjadřuje Pauza slovy: „Politicky bude tomuto Źnovému vesmíru vládnout duch strukturální Źdemokracie. Cesta k tomu bude ještě dlouhá a obtížná, neboť je zapotřebí zbavit se stínů, zátěží a model minulosti, či dokonce změnit smýšlení. Filosofie – královna vědění – zde může ukázat směr.“ Nicméně, jak dodává Pauza, na počátku cesty musí být čin.

Přírodovědecky orientovaného čtenáře zaujme, že mezi jmény a myšlenkami řady velkých filozofů, kteří Fischera inspirovali, se jako s jednou z klíčových postav setkáváme s Galileim, který nově orientoval výzkum přírody. Dalšími přírodovědci, kterých se Fischer dovolával a jejich přínos poznání Řádu využíval, byli Newton, Laplace, Darwin, Boltzmann, Planck či Einstein. V knize najdeme i řadu detailů týkajících se Fischerovy účasti v dobových polemikách a jeho zájmu o ná­rodní kulturu. Zvláště zajímavé je zamyšlení nad Fischerovou kritikou Benešova postoje v době mnichovské krize a jeho snahou vyrovnat se s děním po roce 1945. Dílo obsahuje soupis knižních prací J. L. Fischera a přehled obsahu třídílného výboru z jeho publicistiky, který vydala Palackého univerzita.

Ve větší části knihy se autor snaží o co nejobjektivnější postoj a kritiku si nechává na závěr. Je založena hlavně na srovnání Fischera s Masarykem. Masaryk se mu jeví jako mnohem realističtější myslitel, Fischer jako ušlechtilý utopista. Pauza naznačuje, že utopická mu připadá i jeho vlastní snaha zapůsobit svou knihou na aktivní postoje lidí k politice. Vskutku si těžko dovedu představit současného politika, který by si našel čas tak rozsáhlé dílo, byť nabité myšlenkami, prostudovat. Zájemci o historii českého politického myšlení však může dát mnoho. Snad si jej povšimnou alespoň odborníci.

Miroslav Pauza: Strukturální demokracie. Politická filosofie na principu respektu k Řádu skutečnosti, Filosofia, Praha 2019, 847 s.

– Odtržení od přírody, Źspotřeba psychofarmak, strach o práci kvůli postupující robotizaci a digitalizaci, obavy o život kvůli -postupujícím změnám klimatu symbolizovaným strašlivým Źvedrem jsou Źcharakteristiky současné třicátnické Źgenerace. Anebo nám je tak přinejmenším popisuje Klára Vlasáková ve svém románovém debutu ŹPraskliny. Co jsme mohli v podobě roztříštěné mozaiky zahlédnout v pokusu o generační sborník Budoucnost (2020), tomu dává Klára Vlasáková literární kvalitu a schopnost oslovit větší publikum. Příběh Prasklin je sice postaven na pojmenovaných členech rodiny a rodinných přátelích, ti jsou ale především ovládáni vnějšími vlivy – ať jde o horko, nedostatek léků anebo skutečné hlavní postavy knihy – Kazatele. Jsou to oni, kdo utvářejí dění, budí pozornost, nabádají ostatní k pohybu a v dílčích momentech nabízejí i styk se životem – ať už má podobu jinak mizející práce (třeba na opravě školy) anebo řezání do vlastní kůže. „Všichni to přece víme už dlouho. Zvyšující se teploty. Vyčerpanost. Přepracovanost. Všechny ty nesmyslné úkoly, které máme na starosti. Chybějí nám momenty, co by mohly zažehnout něco nového, opravdového,“ dává Kazatelka strukturu pocitům zaplněného náměstí. Podvod je však tam, kde Kazatelé sice nabízejí jinou zkušenost. Jeden z hrdinů tak v pracovní skupině „na zahradě sbírá kameny, kypří půdu a tahá plevel“. Nevedou ale člověka ke svobodě v podobě schopnosti přijímat vlastní rozhodnutí. „Dostáváme zadání, ale sami ho nevytváříme, nepřemýšlíme o něm. Jsou to jiný podmínky, jenže to jádro situace je pořád stejný,“ uvědomuje si jeden z dalších členů pracovní skupiny. Že důvodem rozjitření v životech hrdinů je levitující koule, která se náhle snesla nad „Farskou louku středně velkého města“, už půl roku po vydání knihy není třeba více popisovat. Uvědomovat si problémy generace uchopující dnes odpovědnost za vlastní svět a formulovat rozdíly mezi Proroky a Spasitelem lze nad stránkami Prasklin opakovaně.

Klára Vlasáková: Praskliny, Euromedia Group, a. s., v edici Listen, Praha 2020, 232 s.