Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Ondřej Vaculík: Magda a Marie

Ondřej Vaculík

Magda a Marie

Scelit sošku, původní keramickou spodní část s jím nově vyřezanou částí horní, se mu docela podařilo, a výsledkem byl mile překvapen: Materiálem, technikou i výtvarným pojetím oba tak rozdílné, kontrastující díly vytvořily podivuhodný celek, ba artefakt, jako by to nebylo východisko z nouze, ale úmysl – spojit lesklý glazovaný střep s ořechovým dřevem opracovaným jen dlátkem. Až v tomto spojení teprve vyniklo, že keramická spodní část, znázorňující pouze ruce a draperii šatů, je kvalitním výtvarným dílem pojatým jako rokaj. To může být ještě starší než z dob olomučanské keramiky, jejíž fajáns se proslavila až na konci 19. století a později její dekorativnost byla spíše secesní. Tento fragment bude asi starší, ale jeho jasně barevná a nepopraskaná glazura vypadá, jako by ji včera vytáhli z pece. Tím, že sošku sice neuměle, poněkud neotesaně doplnil, poskytl keramice další život, vytvořil jí jenom doprovod, pozadí, na němž keramika dominuje. Byl s tím spokojen a moc se těšil, co tomu Magda řekne.

V neděli už nemohl dospat, znovu si přežehlil čistou bílou košili a v Bibli přečetl pašijovou část z Matoušova Evangelia. Co řezboval, čtení Bible zanedbával, a předtím vlastně také, protože to zase dělal něco jiného a vždycky se mu večer více chtělo už spát než číst. Číst Bibli ráno, kdy byl čerstvý, se mu kupodivu ale vůbec nechtělo, a vždy to nechal na večer, kdy si sám sebe představoval moudřejšího. Hned mu padl zrak na Ježíšova slova určená Petrovi: „Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. – Petr mu však tvrdil: I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě.“ Vždycky, když tuto pasáž četl nebo slyšel, znovu a znovu ho to mrzelo, jak Petr, takový nadaný a vlivný učedník, Ježíše vskutku třikrát zapřel. Vždyť později, podle Skutků apoštolů, měl i neobyčejné schopnosti. Lidé dokonce vynášeli nemocné na lůžkách a nosítkách a pokládali je na ulici, „aby na některého z nich alespoň padl Petrův stín, až půjde kolem“. Statečnost možná chodí jinými cestami.

Vložil sošku do tašky a odŹpoledne se vydal do kavárny Na Staré prachárně. Marii vyčnívala z tašky hlava a divila se, co se to s ní děje a kam se jde. Přišel dříve než Magda, ta, jindy tak přesná, tentokrát měla nějaké zdržení. Přišouravší se číšník pozdvihl obočí: S objednávkou počkáme na paní? – A zase se odšoural. Magda ale nešla a nešla. Když nepřišla ani za půl hodiny, číšník šklebě se znovu otravoval: něco se vám asi podělalo. Přeci mi tu nebudete tak nasucho sedět. Přistrčil k němu obvyklé dvě deci červeného. Upíjel je další půlhodinu, a bylo to nejhnusnější víno, jaké kdy pil, pak zaplatil a odešel. Snad se Magdě nic nestalo, ale měl velikou starost. Třeba ji může jenom hrozně bolet hlava, nebo musela něco neodkladného řešit ve své rodině.

Zbytek dne byl hrozný a dlouho nemohl usnout, přestože Rour vycítil jeho neklid a úzkost, přitiskl se k němu a předl mu, jak nejlépe uměl. Usnul až nad ránem, ale zdálo se mu, že nespal vůbec.

Ráno ještě za šera vzal tašku s Marií a letěl do železářství. Musel ještě chvíli počkat, než otevřou, připadal si jako důchodce, který se nemůže dočkat nějaké zlevněného zboží. Vešel jako první a viděl, že tam Magda není. Zaujatě si jako prohlížel zboží a rozvažoval. „Přejete si?“ otázala se mladší prodavačka. „Prosím vás, mohl bych mluvit s Magdou?“ Prodavačka udiveně zírala: „S kým?“ „S Magdou.“ „Tady žádná Magda není.“ Nyní udiveně na ni zíral on, „myslím vaši kolegyni, co mě tu vždycky obsluhovala“. „Aha,“ ušklíbla se prodavačka, „Květuš, pojď sem a zavolej taky Helču. Tak ona vám řekla, že se jmenuje Magda.“ „Ano,“ odpověděl. „No to je kráva,“ téměř zajásala prodavačka. „Ona se jmenuje Marie a náš vedoucí ji musel na hodinu vyhodit, protože kradla a podváděla. A vám řekla, že je Magda.“ „Ona mi asi neřekla, že je Magda, možná jsem si ji tak sám pojmenoval.“ „Ano, vy jste náš stálý zákazník a vás vlastně okrádala také.“ „Jak to,“ divil se. „Svévolně dávala na zboží slevy, sama jako určovala, co budeme prodávat se slevou, ale vám to prodávala za plnou cenu. Máme to sepsané, například kladkostroj, ruční vrtačku, vozík, kamna…,“ a k jeho údivu jmenovala všechno, co tu se slevou nakupoval. „Máte schované paragony?“ udeřila prodavačka, jako by věděla, že právě to nakoupil on. „Ne, nemám, a ona mě nijak neokradla.“ – „Vás možná ne, ale nás ano.“ „Mně nějaké zboží už rovnou prodávala s oficiální slevou, nebýt toho, možná bych si kladkostroj ani nekoupil.“ vykoktal. Jejich rozhovor sledovaly řečené Květuš a Helča. A ta Helča se na něj chvíli dívala a pak řekla: „Pán může být Mariin komplic. U nás levně nakoupil, a pak to s Marií někde prodávali za plnou cenu.“ „Nejsem komplic vaší kolegyně Marie.“ „Bývalé, bývalé,“ zakřičela ta druhá, tedy Květuš. „Já jsem vás slyšela, jak si s Marií dáváte schůzku v neděli ve tři,“ pokračovala Helča. „Nedával jsem si s Marií schůzku,“ bránil se. „Já toho pána poznávám také. Viděla jsem ho jednou v neděli v kavárně Na Staré prachárně s Marií u jednoho stolu,“ usvědčovala ho Květuš. „Nikdy jsem s Marií v žádné kavárně nebyl, natož abychom seděli u jednoho stolu,“ bránil se, a tu nehoráznou lež mu zmírňovala okolnost, že on se přeci nescházel s nějakou jejich Marií, ale se svou Magdou. „Pane vedoucí, pane vedoucí, pojďte sem,“ volala Helča a mu bylo jasné, že musí pryč. Vždyť nemá ani občanský průkaz a oni tu na něj budou čtyři. „Podívejte se, já jsem tady nakupoval za oficiální ceny, vždy dostal paragony, a neměl důvod si je schovávat, a že vy tu máte nějaký nepořádek, do toho mě netahejte.“ A práskl za sebou dveřmi, nad nimiž zběsile zařinčel zvonek. Zapomněl ale v obchodě tašku s Marií. Rázně do obchodu znovu vkročil, „kvůli vám jsem si tu zapomněl tašku,“ zahalasil, a Marie se na to z tašky docela pokojně dívala a dále se mírně usmívala.

Zoufale se vlekl periferií do boudy. Přeci není ani možné, aby se něco tak náhle strašně zřítilo. To může být jedině zlý sen, a on se probudí, a bude se moci těšit na Magdu.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.