David Voda

Za Petrem Spielmannem

V neděli 29. listopadu 2020 zemřel v Brně český historik umění, intelektuál evropského významu, kurátor, sběratel a dlouholetý ředitel západoněmeckého Musea Bochum v Porúří, legendární postava československého a východoevropského exilu, přítel německých prezidentů (Weizsäcker, Rau) a dlouholetý člen německé SPD, autor více než 350 výstav, mnohdy náročných mezinárodních výstavních projektů (kubismus a hudba, španělská občanská válka, francouzská revoluce, neoficiální tendence za Železnou oponou, Komenský a evropská dimenze kultury), tvůrce největší západoevropské veřejné sbírky československého a východoevropského umění 20. století (nakoupil či propašoval 2182 děl od 519 autorů, z nich 138 Čechů, za více než 3 miliony DM), pedagog a děkan Fakulty výtvarných umění při VUT v Brně, laureát německého Spolkového kříže za zásluhy, Ceny města Brna a čestný doktor Masarykovy univerzity, doc. PhDr. Petr Spielmann, Dr. h. c. (*11. 10. 1932).

Anebo jinak: uprchlík ze Sudet, položid o vlásek uniknuvší smrti, celoživotní mnohonásobný Außenseiter, posrpnový emigrant, jehož druhý život po návratu do vlasti v roce 1997 provázelo nepochopení a ponížení; „vysmívaný, urážený, vyobcovaný do neznáma, Nikdo v zemi Nikoho,“ Don Quijote českého dějepisu umění.

Jeho dílo zůstalo torzem, jakkoli monumentálním. K základním axiómům jeho práce patřilo „vědomí souvislostí“, „kontinuita“ a „překračování veškerých možných hranic“. V době vyostřené studené války propojil Východ se Západem, nesl tradice exilu (od Komenského až po 20. století), hledal zpřetrhané vazby české, německé a židovské kultury, bez nichž by česká kultura dle něj nikdy nedosáhla své jedinečnosti. Rozbíjel všemožná ghetta a reintegroval lidské a umělecké osudy na půdoryse humanismu a židokřesťanské tradice, na nichž jako „dinosaurius“ sveřepě trval. Proti „Evropě ghett“ stavěl Evropu regionů. Ve svých výstavách inspirován Musée Imaginaire André Malrauxe překračoval konvence, výstavní i historické, meze politické, národnostní, konfesní, hranice oboru i času. JasnozřiŹvě předvídal dezinformační věk s jeho „Fake-Kultur“, když varoval před „nebezpečím ztráty hodnot“, kdy se „místo pravé reality předkládají její náhražky (…). A člověk vlivem masmédií a jiných manipulací znejistěn těmto náhražkám věří“.

Šťastné okolnosti mu v roce 1983 umožnily rozšířit bochumské muzeum přístavbou od dánských architektů Bo a Wolherta, autorů slavného Musea Lousiana, jíž postavil na koncepci „humánního muzea“, muzea-dílny, založeného na variabilitě a na spolupůsobení různých uměleckých oborů, muzea setkávání umění a lidí, muzea integrujícího cizince, děti, postižené i okolní město a přírodu. Muzea bojujícího proti zapomnění a konzumu.

V Bochumi založil mezinárodní folkloristický festival Kemnade International, festival pro gastarbeitery i pro všechny v Německu žijící cizince, což se neobešlo bez skandálu, když jej otevřel i Kurdům a Arménům. Spolková vláda jej pověřila uspořádáním výstavy Das andere Land z děl cizinců žijících ve Spolkové republice, kterou zahájil Richard von Weizsäcker a jež poté zahájila turné po republice. Německý stát jej také navrhl jako přísedícího procesu, který v Paříži chystal Arthur London proti ČSSR. Willy Brandt, jehož Ostpolitik Spielmann sdílel, s ním spolupracoval na výstavě věnované Španělské občanské válce…

Dnes jen marginální menšina z nás tuší, že jeho odchodem ztrácí česká kultura mnohem méně, než ztratit mohla. Petra Spielmanna jsme totiž ztratili už roku 1969. Lépe řečeno jsme jej po roce 1997 „vyignorovali“, abychom užili prefix z dob odsunu. Toužil pokračovat ve velkých výstavních projektech, vydávat knihy, snil o pobočce Documenty na brněnském Výstavišti. Spielmann mohl a měl být ministrem kultury nebo ředitelem Národní galerie. Zůstal typicky trpký osud českého emigranta (podobně jako v případě nedávno zesnulého A. J. Liehma) a zmařené šance.

Je příznačné, že Spielmannově pozůstalosti v Bochumi a v Brně dnes hrozí zánik, ačkoli on sám bojoval za institucionální záchranu pozůstalostí (Toyen, Mary Duras, André Breton), ačkoli celý život vedl sisyfovský boj proti politice „kulturní indolence“ v SRN, ČSSR, ČSFR i ČR.

Spielmannův „pokus reintegrovat východo- a středoevropskou kulturu do evropských souvislostí“ skončil jako zaprášené torzo v zapomenutém depozitáři, jež čeká na znovuobjevení. On sám se však až do konce života (spolu s Ernstem Blochem) nepřestal ptát a doufat: „Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Co očekáváme? Co se očekává nás? Jde o to naučit se doufat. Naděje se nezříká práce, je zamilovaná do zdaru místo do ztroskotání.“

David Voda

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

David Voda

Za Petrem Spielmannem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu