Tomáš Tichák

Cestopis železniční

Éra epidemických cyklů mne přiměla pořídit si kytarový looper-smyčkovač, který mi umožňuje obejít se bez spoluhráčů a hrát sám se sebou. Ale je to jako s jinými náhražkami mezilidských setkávání, chybí souznění. A tak místo abych využil klidu a povznesl se nad vzruchy tiskovek a proměnlivých protiepidemických opatření, nedokážu se na nic soustředit a těkám od tématu k tématu. Ani při psaní fejetonu nejsem schopen nutné koncentrace, natož dobrat se pointy. A tak splétám jakoby se smyčkovačem textovým několik odstavců. Nesouznějících, i když...?

„Žijeme v divné době,“ planě jsem onehdy mudroval, ale pak mě napadlo, že divnými se mi nějak jevily všechny časy, jen jsem na to v nostalgickém zamlžení mysli zapomínal. Tak když jsem teď zaslechl – a s epidemií to nesouvisí –, že ve valašskomeziříčské chemičce, jednom z mnoha podniků rozhodně nevlastněných českým předsedou vlády, rozhodně nedošlo k žádné havárii, nýbrž pouze k provozní události, vybavil se mi přesně čtyřicet let starý film Kalamita Věry Chytilové. V něm průvodčí lokálky zavalené v horách uklidňuje cestující: „Prosím vás, jakápak lavina? To se jenom sesunulo větší množství sněhu.“

A tím se mohu volně dostat k minule slíbeným příhodám z cest po železnici. Jednoho zimního večera jsem se vracel z Prahy domů na Hanou a vlak prudce zastavil kdesi u Žichlínku. Vše utichlo, zhasla světla. Průvodčí, opravuji, stevardka procházela uličkou se zlověstným oznámením: „Narazili jsme do neznámého velkého zvířete, strojvůdce se snaží rozjet lokomotivu. Omlouváme se, ale nefunguje topení ani naše služby.“ Chtěl jsem být vtipný a zeptal se té slečny, zda by cestujícím nemohl být poskytnut místo občerstvení alikvotní díl onoho sraženého zvířete. V kupé však převážil diskurs jiný: „A nebyl to třeba nejvyšší pan železničář?“ řekl potutelně starší pán sedící u okna, a pak spiklenecky ztišil hlas: „Anebo že by dokonce sám...“ Smích Źrázem ustal, muž nechal větu nedopovězenou.

Hned po nočním návratu – strojvůdce mašinu uvedl do pohybu jen velmi pomalého – jsem pátral na internetu a ráno pak v novinách, co bylo ono velké zvíře, ticho však po pěšině.

Cestování vlakem za epidemie přináší tajuplné příhody také proto, že lidem nevidíme do tváře a my s brýlemi ještě k tomu máme svět zamlžený. Mou další cestu domů provázely opět záhadné okolnosti. V Praze-Libni vlak vyjel opačným směrem a vyslechli jsme hlášení o poruše troleje a o tom, že pojedeme jinou trasou. Ve sluchátkách jsem měl puštěné rádio, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Vysílali rozhovor s Milanem Uhdem o prvním českém překladu francouzsky psaného románu Milana Kundery. Bylo to úlevné v době humbuku kolem nactiutrhačné biografie od Jana Nováka. Protože věcné. Protřel jsem si brýle a zjistil, že jedeme neznámou krajinou a míjíme stanici s poněkud literárním názvem Zeleneč. Neznepokojilo mne to, důvěra v dopravce převážila. Rozhovor se stočil na překladatele z francouzštiny a Milan Uhde zmínil jméno brněnské romanistky: Božena Ostrá. Zvedl jsem oči a užasl, nad námi název stanice: Ostrá. Mé racionálně skeptické přesvědčení to nenahlodalo, jen jsem zapochyboval, mám-li kvůli roušce dostatek kyslíku. Po další chvilce, když v rozhlase přišla řeč na knižní trh a z mlhy se vynořila zastávka Kamenné Zboží, jsem raději otevřel mapu. Ukázalo se, že ta trasa opravdu existuje a smyslů zbavený nejsem. Jen smysl mi unikal.

Postupně jsem osaměl s dvojicí studentů. Povídali si o cestování, o tom, kde všude už byli a kam by ještě chtěli, až to bude možné. „Mongolsko, Nepál už znám, chtěl jsem Kordillery, ale napřed asi Sumatra. Co ty?“ řekl on. Odpověděla: „Galapágy.“ On na to: „Ale proč? Vždyť tam nic není.“ Upřela na něj oči, chvíli mlčela a pak řekla: „Tam je všechno.“ Jak se přitom tvářili, bylo nutno si domyslet.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Cestopis železniční

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu