Album
Helga Pollak-Kinsky: Bez názvu (Letní tábor), 1943–44, Terezín. Obraz na výstavě Das Herz so schwer wie Blei, Volkskundemuseum ve Vídni, 7. 11.–16. 12. 2018.
Šidovské muzeum v Praze, inv. č.: 133.161., foto ORF.
Jednou z posledních přeivších holokaustu z Rakouska byla Helga Pollak-Kinsky, která tento svět opustila 14. listopadu ve věku 90 let. Narodila se 28. května 1930 ve Vídni, kde její otec Otto Pollak, rodák z Kyjova, provozoval slavnou koncertní kavárnu Palmhof. Snad také proto měla ke kultuře tak blízký vztah. Jak později řekla, byl to právě intenzivní, ale tajný kulturní ivot v terezínském ghettu, jen jí dodával sílu do ivota. Na základě anšlusu Rakouska a s ním spojeného pronásledování idovského obyvatelstva se sedmiletá Helga v létě 1938 ocitla u své české rodiny v Kyjově. Na jaře následujícího roku se měla připojit k matce, které se podařilo před nacistickým terorem utéct do Velké Británie. K tomu ji ale nedošlo.
Do Terezína byla Helga deportována se svým otcem v lednu 1943. Poslána byla do českého dětského domova L 410 vedle terezínského kostela, dřívější komandatury. Umění představovalo pro dospívající Helgu záchrannou loď na rozbouřeném moři ghetta. Část děvčat z jejího pokoje zpívala v opeře Brundibár, ona tíhla k výtvarným hodinám s vídeňskou malířkou Friedl Dicker-Brandeis: Friedl nechtěla nikdy, abychom malovaly to, co vidíme. Vdy chtěla, abychom malovaly sny, přání nebo pěkné momenty z minulosti, vzpomínala Helga Pollak-Kinsky.
A do svého transportu v říjnu 1944 do Osvětimi si vedla deník, který pod názvem Můj Terezínský deník 1943–1944 vyšel loni v češtině v nakladatelství XYZ. Nacistickou vraednou mašinérii nepřeilo 59 členů její rodiny, Helga se však se svým otcem jako zázrakem znovu shledala.
Vzkaz Helgy Pollak-Kinsky mladším generacím: Měly by stále podporovat demokracii, mít zájem, a ne si myslet, e vše zůstane, jak je. Za demokracii se musí také bojovat, nemyslím teď se zbraněmi, ale aby se udrela. Není darem navdy.
Citace H. Pollak-Kinsky pocházejí z rozhovoru s P. Rašnerovou/ORF Volksgruppen ze dne 6. 11. 2018
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.