Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Krakovské divadlo světa

V Krakově mi napřed zmenšili počet míst v hledištích divadel, takže hrací dny byly zcela zaplněny stávajícími abonenty, rozdělenými do více dnů, a pak, když jsem si už koupila lístek do zajímavého divadla Lania Nowa na legendárním sídlišti Nowa Huta, zavřela divadla definitivně. A tak mi jako společníci po krakovském divadle světa zůstali dva velcí mistři: Stanisłav Wyšpiański a Tadeusz Kantor.

K Wyšpiańskému jsem ještě stačila zhlédnout pozůstatky výstavy v Národním muzeu. Nebyly už k vidění všechny obrazy, zapůjčené z různých míst, ale zůstal kaleidoskop souvislostí jeho života, zpracovaný vynikajícím a nevšedním způsobem, tak, jako ostatně expozice ve všech krakovských muzeích, které jsem stihla navštívit. Kolem Wyšpiańského se při té příležitosti skutečně otáčí svět, připomínají se nejnovější objevy v technice, přírodních vědách i psychologii, ale také průnik východních filozofií do „světa včerejška“. Před časem jsem viděla v olomouckém Muzeu umění krásnou výstavu Rozlomená doba, věnovanou středoevropským avantgardám. Stálo by za to vytvořit i velkorysou výstavu o středoevropské moderně, jejíž byl Krakov svébytným centrem s vlastními tématy. Jedním z nich byl ideál sbližování intelektuálních vrstev s lidem, s poetickým kouzlem i ironií vyjádřený ve slavné Wyšpiańského Veselce. Místo, kde se událost, jíž byl básník a malíř přítomen, odehrála, tedy usedlost Rydlówka, kde svatbu slavili básník Lucjan Rydlo se selskou dívkou Jadwigou Milołajczykównou, se zachovalo ve čtvrti Bronowice, kam z centra jezdí tramvaj a je to daleko asi tak jako z Náměstí republiky na Palmovku. Sídlí tam jedno z oddělení Muzea Města Krakova a každý rok o výročí oné svatby 23. listopadu tam pořádají rituální ovázání růžového keře slaměným snopem, chochołem, který ve filmu Andrzeje Wajdy zpívá hlasem Czesława Niemena. Letos bez zpěvu.

Tadeuszi Kantorovi je věnována Cricoteca na pravém břehu Visly. Nad starou elektrárnou se tyčí stavba tvaru obrovského Źstolu, kde je instalována stálá Źexpozice Kantorova díla a kavárna (v době mé návštěvy zavřená). Filmové záznamy Kantorových inscenací je možno si pustit v dokumentačním středisku, které sídlí v budově elektrárny, v době protiepidemických opatření ovšem nikoli. K mému překvapení se ale velmi obohatila možnost zhlédnout záznamy jeho inscenací na internetu, kde je publikována i vynikající polská Divadelní encyklopedie.

Navštívit poslední byt Tadeusze Kantora jsem ještě stihla. Je v nejvyšším patře domu v Sienné ulici, kousek od Rynku Głównego, a tvoří ho jen jedna místnost. Je to prostě zařízený pokoj, jak člověk, znalý Kantorova díla, i očekává. Na nočním stolku leží dvě knihy, poslední umělcova četba, obě ve francouzštině: Jean Genet a Milan Kundera: Život je jinde. Tadeusz Kantor zemřel 8. prosince roku 1990.

Můj krakovský život s Tadeuszem Kantorem měl ale ještě pokračování, hodné jeho poslední umělecké fáze, Divadla Smrti. Když po Dušičkách, kdy polská vláda z důvodů protiepidemických zavřela hřbitovy, se znovu otevřely brány Rakowického hřbitova, širokého a dalekého hrobového pole téměř v centru města, vypravila jsem se tam navštívit Kantorův hrob. A nemohla ho najít, i když je na informačních tabulích označen. Příslušný sektor jsem prošla několikrát křížem krážem, pozorně sledujíc jeden každý nápis, a teprve až když už se valem začalo stmívat, podívala jsem se v mobilu na internet. A uviděla, jak hrob vypadá, že je na něm bronzová plastika školní lavice a v ní sedícího dítěte s knížkami a křížkem, typické postavy Mrtvé třídy, kterou nechal odlít v roce 1987 ještě sám Tadeusz Kantor jako hold matce, která už je na místě pohřbená. Nic takového ale v příslušné hřbitovní sekci není, jen jakýsi rám a na něm mnoho věnců, kvůli nimž není vidět jméno.

Doma se pak dočtu, že bronŹzová postava byla z náhrobku ukradena v roce 2013 a na jaře 2020 že zemřela Kantorova vdova, výtvarnice a herečka jeho divadla Cricot 2 Maria Stangret-Kantorová. Když jsem pátrala po tom, co se s hrobem stalo, dočetla jsem se, že hrob je v posledních letech devastován soustavně, pravděpodobně sběrači kovů, a několikrát už byl zničen, plastika rozřezána, ale vždy jako zázrakem ve výkupně kovů nalezeŹna a péčí Kantorových spolupracovníků opravena. I tentokrát se figura našla (zloděj ji prostě neunesl) a je bezpečně uložena v prostorách hřbitovní správy, ale instalovat zpět by ji musela rodina, protože hrob není veřejným pomníkem. Zvláštní příběh a marná práce.

Při hledání informací o Kantorově náhrobku uviděla jsem i fotografie z jeho pohřbu. Černý kočár, tažený koňmi, a rakev, Źnesená herci jeho divadla (vepředu dva sobě nerozeznatelně podobní bratři Lesław a Wacław Janičtí) krakovským Starým městem, působily opět jako obraz „světa včerejška“, diva-delně vystiženého v inscenacích, v nichž Kantor s fenoménem umírání a pohřbu zacházel ironicky, polští staromilci by jistě řekli že rouhavě. Ano, krakovští divadelní reformátoři zpochybňovali „svaté“ hodnoty, do nichž byli současně hluboko vrostlí.

Za normálních okolností se ve výroční den Kantorovy smrti koná v ulicích Starého města happening. Letos tudy, navzdory covidovým zákazům, procházejí demonstrace.

Text byl napsán s podporou Visegrádského literárního fondu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Krakovské divadlo světa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu