Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Zpráva o divadle v době covidové

Doba covidová umění příliš nepřeje. Zejména tomu živému, které vyžaduje sdílený okamžik „tady a teď“. Vládní opatření v první i druhé vlně razantně stopla veškeré kulturní produkŹce, z nichž především ty divadelní a hudební stojí na přímém kontaktu s divákem. Ona nezbytná vzájemná interakce jim totiž obvykle dodává svébytnou jedinečnost a naplňuje je neopakovatelností. To vše je ale momentálně zapovězeno.

Většina divadelníků tak „najela“ na neobvyklý režim. Až na drobné výjimky se tvůrčí týmy jednotlivých souborů kupodivu rozhodly nerezignovat na původní dramaturgické plány a připravují inscenace s vědomím nutného odkladu premiér do neurčité budoucnosti. Případně – a není to kolikrát zrovna ta nejlepší a nejvhodnější volba – plánované tituly tak trochu naslepo odpremiérují před vyprázdněným hledištěm jen pod dohledem kamer, které jejich snažení přenášejí – zdarma či za symbolický poplatek – do domácností věrných diváků. Bez vzájemné vazby se tak divadelní zážitek – i přes obrovské nasazení herců – mechanicky transformuje do virtuálního světa jedniček a nul živého přenosu, ne nepodobnému tomu, který si pamětníci vybaví z dob prvopočátků televizního vysílání. Nepřítomná odezva diváků každopádně výsledný divadelní artefakt zplošťuje a zbavuje ho jakékoli šťavnatosti.

I s vědomím absence oboustranné vazby se pak divadelníci pouštějí do hledání rozmanitých způsobů, jak tvorbu dostat k Źpubliku a navázat s ním alespoň částečný kontakt. Ne vždy jsou to ale opět pokusy zcela zdařilé. Největším problémem je tu neŹdostačující technika, která ne vždy umožňuje zprostředkovat hotové dílo v co nejlepší kvalitě zamýšleného inscenačního záměru. Tak třeba listopadový stream inscenovaného čtení Čapkovy Bílé nemoci v podání činohry plzeňského Divadla J. K. se v umělém prostředí programu Zoom proměnilo ve víceméně odlidštěnou formu videokonference. ŹPrezentace se tak i přes značné snahy všech zúčastněŹných, sedících izoloŹvaně ve svých domácnostech před svými počítači, kvůli Źdrobným výpadkům pro přenos tak nezbytného signálu a rozbitému temporytmu zcela nevydařila.

Technicky dokonalejší a předem důkladněji připravené přenosy uskutečňované přímo ze samotných divadel dopadají samozřejmě mnohem lépe, ovšem vyžadují nepříliš vítanou přítomnost herců přímo na jevišti. Tento model fungoval při streamování celých představení, ale i v rámci různých doprovodných programů, kterými divadla během karantény udržovala kontakt se svými diváky a mezi něž patřila např. oblíbená inscenovaná čtení. V říjnu a listopadu se tak několik souborů – mezi kterými nechybělo Městské divadlo Zlín nebo ostravská Komorní scéna Aréna – připojilo k mezinárodnímu divadelnímu projektu Insulted. Belarus(sia). Worldwide Readings, pojmenovanému podle divadelní hry významného běloruského dramatika Andreje Kurejčika Uražení. Bělo(R)usko. Ta popisuje události prvního měsíce tamní revoluce, kdy se nadějný sen o svobodě velmi záhy promění v noční můru plnou násilí a nečekaně tvrdých represí. DivaŹdelní aktivity i v tomto nepříznivém čase dokázaly mj. zprostředŹkovat též silný politický postoj, když apelovaly na vyjádření podpory a sounáležitosti s BěŹloruskem a Bělorusy. Divadlo tak symbolicky připomnělo jednu ze svých důležitých rolí.

Formálně nejoriginálnějším způsobem se s covidovými omezeními dokázal vypořádat projekt producenta Jakuba Vedrala a dramaturga Karla Kratochvíla, kteří zorganizovali multižánrový festival Art Parking. S důrazem na bezpečné setkání diváka s živým uměním akce znovuobjevili a funkčně využili princip drive-in amerického autokina, kdy návštěvníci ze svých automobilů sledují nejen filmy, ale především živá divadelní představení a koncerty. Na parkovišti Pražské tržnice a Nákladového nádraží Žižkov se od dubna do června – tedy v době, kdy většina divadel nehrála – uskutečnily desítky žánrově rozmanitých produkcí. Akce tak v první koronavirové vlně nabídla nejen zajímavý divácký zážitek, ale zároveň po delší pauze umožnila návrat účinkujících na improvizované jeviště.

Ač většina zmíněných projektů vznikala ve značném spěchu a často tzv. na koleně, takže trpěla technickými nedostatky, ukázalo se, že daná omezení mohou v mnoha případech fungovat i jako pozitivní inspirace, kterou talentovaní tvůrci dokázali využít ve svůj prospěch. A to je na celé situaci asi nejcennější!

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Zpráva o divadle v době covidové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu