Hynek Skořepa

Co jsem? Snílek z dlouhé chvíle

Před jedním a čtvrt stoletím, 3. října 1895, se na vesnici poblíž Rjazaně narodil a před devadesáti pěti lety tragicky zemřel Sergej Jesenin. Básník, o němž překladatel Jan Zábrana napsal, že žádný ruský básník první poloviny dvacátého věku nebyl tak spontánně čten a milován... Prošel několika složitými etapami básnického vývoje, ale ve všech zůstával konstantou jeho jedinečný talent... Díky své moci nad jazykem – jaké se dostává jen těm největším básníkům, jakou měl u nás například Nezval – vytvořil skvosty ruské poezie...

Jesenin patřil k nejpřekládanějším sovětským autorům u nás (ve 30. letech mu byla věnována ze všech sovětských spisovatelů největší pozornost). Přitom byl u nás Jesenin přijímán zcela opačně než v třicátých letech v Sovětském svazu – totiž jako básník sovětský... Později, když protijeseninovské nálady rostly, dostal kult Jesenina, který u nás nesporně existoval, určitý nádech protestu (Mathesius, Franěk). Výbory jeho básní vycházejí, jako jednoho z mála ruských básníků, i po sametové revoluci, v 90. letech vznikly dokonce nové překlady Jeseninových poém.

Platí o něm to, co o každém velkém básníkovi, vymyká se z jakéhokoliv skupinového zařazení, z jakékoli školy a předem připravené teorie, charakterizovali Jesenina před lety Bohumil Mathesius a Jiří F. Franěk ve vysokoškolských skriptech (Přehled sovětské literatury. 1. část, 1971, Franěk přepracoval a doplnil text po Mathesiově smrti). Milan Hrala (Ruská moderní literatura 1890–2000, 2007) zdůrazňuje, že obraz tohoto básníka se poněkud mění spolu s tím, jak jsou v Rusku i v zahraničí publikovány nové materiály a jak se informace o jeho životě a analýzy jeho díla prohlubují.

Dětství

Dětství prožil malý Sergej na ruské vesnici, což výrazně ovlivnilo jeho názory i tvorbu. Po rozchodu rodičů navíc pobýval u dědečka s babičkou z otcovy strany, nábožensky silně založených (patrně starověrců), později u babičky z matčiny strany. Také v dospělosti žil střídavě v Petrohradě, Moskvě i na vsi. Budoucí básník byl velmi citlivý, tomu napomáhal i jeho dívčí vzhled. Těžce snášel hrubost a tíhu civilizace, liboval si v přírodních projevech bytí, chápaných jako dílo a dar boží. Navíc byl snílek a nechával se unést krásou okamžiku (M. Hrala). Nezajímaly ho praktické stránky venkovského života (polní práce), nýbrž krásné chvíle (písně, modlitby, staré obyčeje).

Školní vzdělání nesl těžce jako nemilou povinnost, po prvním milostném vzplanutí se pokuŹsil o sebevraždu. V r. 1912 odešel do Moskvy, kde vypomáhal otci, kupeckému příručímu. V l. 1913 až 1914 studoval na Lidové univerzitě A. L. Šaňavského, kde získal solidní základy vzdělání. Na této soukromé škole vyučovali např. básník V. Brjusov, botanik Timirjazev, literární vědec Sakulin atd. Během studia pracoval jako korektor v tiskárně, kde se sblížil se členy sociálně demokratického kroužku. Tam se také seznámil s dívkou pokrokových názorů Annou Izrjadnovovou, se kterou se oženil (jejich syn byl r. 1937 zastřelen během stalinských čistek). Manželské štěstí se však brzy rozplynulo a v r. 1915 Jesenin odjel do Petrohradu, neboť jasně cítil, že nejen chce, ale že má na to stát se slavným básníkem, a tehdejší Petrohrad se mu jevil jako jediná brána do velkého uměleckého světa. Pravdou je, že teprve příchod do Petrohradu pro něj znamenal skutečný vstup do literatury, přestože již v dětství a mládí psal básničky a také upravoval do veršované podoby pohádky, které mu vyprávěla babička. Do uměleckého prostředí uvedl Sergeje Jesenina Alexandr Blok, který ihned vycítil, že v útlém mladíkovi s ženskými rysy tváře dřímá obrovské nadání (M. Hrala). V Petrohradě se dostává se svou venkovskou poezií rázem do módy, stal se jakousi protiváhou překultivovaného již symbolismu (Mathesius, Franěk).

Petrohrad a revoluce

Zvlášť v raném období měl Jesenin hodně společného s tzv. selskými básníky (Nikolaj Kljujev, Sergej Klyčkov), s nimiž jej vázalo i osobní přátelství. Ti přijali nejprve pozitivně politické změny roku 1917, protože v nich viděli šanci na obrození ruského venkova. Brzy se však dostali do rozporu s realitou. Konkrétně Kljujev viděl jedinou možnost záchrany světa v jeho christianizaci, měl zásadní odpor k urbanizaci a rozvoji techniky, obojí podle něj ničí pravoslavnou Rus. Také Klyčkov brzy prohlédl a naznačil budoucí tragický osud ruské vesnice. Oba zmínění literáti byli popraveni během stalinských čistek.

Jesenin, jak sám říkal, únorovou revoluci i říjnový bolševický převrat přijal s „rolnickou úchylkou“ (s kresťjanskim uklonom), tedy s výhradami. V těch časech se dokonce krátce hlásil k tzv. skytismu (podle Skytů, dávných asijských kočovníků), což je myšlenkový proud, spojující Rusko s Asií a vymezující se proti přetechnizované a civilizačně zjemnělé Evropě.

V posledním období svého života a tvorby, kdy u něj vrcholil vnitřní svár mezi bohémským gestem a přitakáním revoluci, mezi láskou k starosvětské vesnici a obavou z vpádu nové technické epochy (T. Korjakinová), završil svou trilogii Rus uchodjaščaja (Mizející Rus, 1924) a Rus besprizornaja (Rus bezpřístřešná, 1924) Rusí sovětskou (1925). Do ní zahrnul Poému o 36 (o politických vězních, účastnících revoluce 1905), Píseň o velikém pochodu a další básně, včetně tzv. malých poém (např. Návrat do rodného kraje). Ve sbírce dominuje téma střetu dvou historických epoch, starého patriarchálního Ruska s novým, porevolučním, optimistická víra v budoucnost s nostalgií po minulosti, po světě základních lidských hodnot a po věky jakoby neměnných citových modelů, s nimiž splýval i snový obraz uplynulého dětství (Taťjana Korjakinová ve Slovníku světových literárních děl, 1988). Nejobsáhlejší Píseň o velikém pochodu se skládá ze dvou částí. První popisuje rozporuplnou dobu a osobnost cara Petra I., druhá revoluci a občanskou válku. Obě pak spojuje obraz Petrohradu a jeho revoluční tradice.

V roce své smrti napsal Jesenin své vrcholné dílo, Annu Sněginovou, kterou Jan Zábrana (v doslovu k vydání r. 1972 v Horově překladu) označil za básnickou povídku o lásce a revoluci. Tentýž Zábrana, zřejmě nejvýznamnější překladatel Jeseninových veršů do češtiny, si však v mládí (18. 12. 1948) do deníku poznamenal: Jesenin nemůže být vypuzen ze zamilovaného keře a neumí zpívat v sovětském povětří. Zpívá-li přece, je to stesk, marná touha po návratu starých časů.

V Anně Sněginové Jesenin částečně zachyŹcuje vlastní život. Děj časově umístil do doby po únorové revoluci. Hrdina dezertuje z armády a uchýlí se ke svému známému, vesnickému mlynáři. Ve svých šestnácti letech se zde kdysi zamiloval do statkářské dcerky Anny, byl jí odmítnut, odešel do světa a stal se básníkem. Anna se provdala za bělogvardějského důstojníka. Na vesnici básník onemocní zimnicí, Anna jej přichází navštívit a ošetřovat. Tak se po letech znovu shledají. Po říjnové revoluci statkáři přicházejí o svoji půdu, lid si ji rozděluje, statek Sněginových je ztracen a Anna odjíždí z Ruska do emigrace, když se dozvídá o smrti svého manžela. Také Jesenin odjíždí do Petrohradu a teprve po letech se znovu dostává na vesnici ke známému mlynáři, kde jej čeká Annin dopis z vyhnanství. Tím básnická povídka končí. Jednotlivé čistě epicky komponované obrazy jsou mistrovsky a jemně spojeny lyrickými sponami a vložkami... (Mathesius, Franěk).

Také Anna Sněginová se vyznačuje typickým specifikem ruského eposu od Puškina až po Pasternaka – nedopovězeností. Tím, že autor jednotlivé zápletky neodkryje naplno, vytváří zvláštní napětí, dílo se dotváří až v čtenáři. Tehdejší situace, zmatek a převratnost doby revoluční i válečné, je nepřímo ve zkratce zachycena již v expozici díla, připomínající začátek Evžena Oněgina (příjezd do vesnice).

Bohém

R. 1919 ve čtyřiadvaceti letech spolu s básníkem Anatolijem Marijengofem (1897–1962) založili skupinu imažinistů (z lat. imago = obraz), Jesenin však k nim patřil jen částí svého díla. Imažinisté chtěli odhalit život za pomoci obrazů, v jejich dílech měli čtenáři slyšet volný verš obrazů. Slovo mělo být chápáno v obrazném smyslu.

O rok později se Jesenin setkal v Moskvě s více než čtyřicetiletou tanečnicí Isadorou Duncanovou, která přišla do Ruska reformovat tanec. Vzali se, jezdili po Evropě i Americe. Básník pil, skandalizoval po evropských velkoměstech. Zbaven iluzí, rozchází se s Duncanovou, když si mezitím horlivě přivlastnil náhodné přízvisko a titul „chuligán“, jejž mu dal jakýsi literární kritik... (Mathesius, Franěk).

Po návratu domů se s osobní krizí spojily všední obtíže – básník neměl kde bydlet. Jelikož nepatřil k žádné skupině, bylo prosazování vydání jeho sbírek obtížné. Tehdy došlo k překvapivému sňatku Jesenina s vnučkou L. N. Tolstého, dle svědectví jejich přátel vyvolanému potřebou zázemí a záštity slavným jménem. Po básníkově smrti bylo manželství soudně označeno za neplatné.

Ke konci tvorby vedl Jesenin svůj verš, osvěžený metodou imažinistů, k prostotě téměř klasické, že jeho píseň tak jako Puškinova jednou „bronzem zazvoní“... Ale cítí se – on individualista a romantik – odstrčen a cizí v strohé době materialismu...

Jeho pozici lidskou i uměleckou formují dva důležité fakty, dvě velké srážky Jesenina se světem: srážka venkovského idylika a selankáře s městskou civilizací a srážka lyrika s tvrdou, nelyrickou dobou Revoluce. Oba tyto konflikty prohrál. Sám sebe charakterizuje jako „posledního básníka ruské vesnice, prostého jako dřevěný můstek“... (Mathesius, Franěk).

R. 1924 se básník pokusil o cestu do Persie, projel však pouze jih SSSR, nostalgie se v jeho poezii změnila v jasnější tóny (Perské motivy, 1925). Šlo o nejplodnější dobu umělcovy tvorby, inspirovanou Kavkazem (jako kdysi v případě Puškina a Lermontova). Několik měsíců před smrtí načrtl svoji vlastní biografii. Vzal si život v noci z 27. na 28. 12. 1925 v leningradském hotelu Angleterre. Nervově vyčerpán, na pokraji šílenství. Jeho tělo bylo převezeno do Moskvy, kde nad ním literární a divadelní Moskva sloužila panychidu, četli nad ním jeho verše.

Jeseninovu sebevraždu již ve 20. letech minulého století zpochybnil A. Marijengof, mezi ruskými emigranty přetrvávala nedůvěra k oficiální verzi básníkova úmrtí neustále. Nověji také v Rusku pochybnosti o sebevraždě přecházejí do úvah o vraždě, ovšem bez přesvědčivých důkazů. Sebevražda vyvolala všeobecný rozruch, reagoval na ni i Majakovskij, konkrétně básní Sergeji Jeseninovi. Vladimir Majakovskij (1893–1930) svou báseň napsal na poslední verše, které krátce před smrtí Jesenin zaznamenal na tělese ústředního topení:

Umřít – na tom nic nového není,
ani žít však není novější...
Majakovskij oponoval, že tento život skutečně stojí za to, aby byl žit:
K veselí málo je naše planeta zpracována,
z budoucích dní je třeba radost rvát.
V tomhletom žití zemřít těžké není,
mnohem je těžší život udělat.

(překlad Bohumil Mathesius)

Pět let po těchto verších všechny šokovala zpráva, že se Majakovskij ve svých šestatřiceti letech zastřelil.

Jesenin a Československo

První překlady, ať již svoje či Mathesiovy, uveřejňoval redaktor a básník Josef Hora v Rudém právu. Úplně první zprávu o Jeseninovi ovšem v těchto komunistických novinách přinesl v dubnu 1921 spisovatel a v té době největší znalec literárních poměrů v Sovětském Rusku Jiří Weil. Po básníkově sebevraždě, o které informovala většina československého tisku (Lidové noviny, Národní osvobození, Právo lidu atd.), překladů výrazně přibylo. Jinak se Jesenin pravidelně objevoval kromě levicového také v tisku legionářském. První knižní výbor O Rusku a revoluci vyšel r. 1926, další (Jiná země) o pouhý rok později. R. 1931 vyšly pod názvem Básně překlady Marie Marčanové. Souborné vydání těchto tří knížek se objevilo v r. 1940 jako Modravá Rus (rozšířené vydání 1947). Za Protektorátu Jeseninovy básně přinášely čtenářům posilu. Modravou Rus doprovázela nejslavnější esej Bohumila Mathesia (1888–1952) Sergej Jesenin, člověk a maska, počínající slovy Je cosi divadelního v životě Sergeje Jesenina... (napsaná již r. 1931 ke zmíněné knize Básně). Napsal v ní mj.:

Jako by zabloudil některý velký romantik z počátku 19. století do krvavého a pochmurného chaosu první čtvrti století tohoto... Jesenin není naivní primitiv, ani rozervanec, ani revolucionář – je to, ne-li poslední, tedy jistě velký básník ruské vesnice...

Po osvobození, v l. 1945 až 1947, byl Jesenin hojně tištěn spolu s dalšími oblíbenými sovětskými básníky (Majakovskij, Achmatovová, Pasternak). Po komunistickém puči byl ovšem záhy označen za „úpadkového“ či „kulackého“ autora. K obratu došlo teprve ve 2. polovině 50. let, kdy začal být opět vydáván (až dodnes nejrozsáhlejší výbor jeho básní vyšel r. 1955). Překlady se znovu objevovaly také v časopisech (např. Černý muž ve Světové literatuře č. 2/1957 v překladu J. Taufra).

U nás se zaujatý čtenářský vztah k Jeseninovu dílu vytvořil záhy po otištění prvních českých překladů, vznikajících velmi časně – ještě v posledních měsících básníkova života. V polovině dvacátých let a později byl u nás Jesenin přijímán jako představitel nové básnické kultury, sovětského revolučního umění... (J. Zábrana v doslovu k výboru Slaměný měsíc, 1981). V roce 1972 dokonce vznikla jako neprodejný studijní tisk Státní knihovny ČSR – Slovanské knihovny v Praze brožurka Sergej Jesenin v české literatuře, zahrnující kromě úvodní studie Jana Jíši (napsané ovšem již r. 1966) básníkovu bibliografii, kterou sestavila Božena Florianová za redakce Otona Berkopce. Mezi překladateli byli uváděni i tací, kteří se mezitím ocitli na indexu – proto knížka nesměla opustit studovny knihoven.

Sergej Alexandrovič Jesenin byl jednou z oněch šesti sedmi hvězd první velikosti, které zazářily na sovětském básnickém nebi prvních porevolučních let. Avšak ani Blok, ani Achmatovová, ani Mandelštam, ani Pasternak, Chlebnikov nebo Cvetajevová nedosáhli tak obrovské popularity jako on. Jedině Majakovskij, a ovšem Děmjan Bědnyj a proletkultovec Kirillov s ním ve své době soupeřili. Obliba básníků však s léty kolísala, někteří upadali téměř v čtenářské zapomenutí, jiní se navraceli, avšak jediný Jesenin poutal a poutá čtenáře všech generací, domácích i cizích, i když mu vnější okolnosti často velmi nepřály... (J. Jíša).

V posledních letech se objevily nové výbory Jeseninových děl, např. Nebudu si lhát (1995, Z. Bergrová) či Nářek harmoniky (2002, J. Zábrana).

Být básníkem v Rusku

Jak jsem již naznačil ve svých dřívějších textech věnovaných Jevtušenkovi (Listy č. 3/2017) či Mandelštamovi (Listy č. 6/2018), být v Rusku básníkem mnohdy znamenalo mít nezanedbatelný vliv na veřejné mínění, na společnost. A to nejen ve 20. století. M. Hrala dovozuje, že důvodem úcty ke slovu byla možná situace v zemi, kde většina obyvatelstva, žijící na venkově, byla negramotná (ještě v polovině 19. století více než 85 %). „Slovo“ pro ně představovalo cosi neznámého, přímým způsobem neuchopitelného...

Když byl roku 1958 odhalen v Moskvě pomník Majakovského, začali se u něho scházet mladí lidé a recitovat verše. Nejprve samotného Majakovského, pak Jesenina, Cvetajevové, Pasternaka... Na to reagovali mnozí básníci, kteří tam začali přednášet své texty. Brzy se poezii začaly věnovat kulturní instituce, pořádaly se různé večery poezie a podobně. Básnické mítinky na náměstích žily dál a dostávaly stále více ráz protestních akcí, což vedlo v roce 1965 až k jejich úřednímu zákazu (M. Hrala).

Poezie tedy hrála důležitou roli, vztahy mezi básníky však zdaleka nebyly jen idylické. Jesenin třeba žárlil na Majakovského. Ilja Erenburg vzpomínal, jak celý večer v Polytechnickém muzeu poslouchal, jak si Majakovskij a Jesenin navzájem nadávali. Na přímý dotaz, proč ho Majakovskij tak dráždí, mu Jesenin odpověděl:

On je básník pro něco a já z něčeho. Sám Źnevím z čeho... On bude živ do osmdesáti a postaví mu pomník... (Jesenin vždycky vášnivě prahl po slávě a pomníky pro něj nebyly kusem bronzu, ale zhmotnělou nesmrtelností.) A já chcípnu pod ohradou, na kterou vylepují jeho básně. Ale přesto bych s ním neměnil... Deklamoval Puškina a řekl: „Napsat jediné takové čtyřverší – nebylo by hrozné umřít... A já umřu určitě brzy...“ (Lidé, roky, život, překlad Z. Krejčová a J. Hulák).

Kdo vlastně byl Sergej Jesenin?

Kdo jsem? Co jsem? Snílek z dlouhé chvíle,
blankyt očí v mlhách ztracený.
Prožil jsem ten život ledabyle
jako všichni druzí na zemi...,

napsal Jesenin v básni z r. 1925 (překlad Emanuel Frynta). Hodnocení básníka a jeho poezie bylo rozporné. Pro jedny selský buřič a rouhavý komunista, pro jiné alkoholik a sexuální neurotik, ba dokonce vyvrhel v lidské podobě. Za stalinismu byl Jesenin kritizován za údajné vyzdvihování kulaků, nostalgii po minulosti nenávratně ztracené. Přesto významně ovlivnil soudobé básníky, včetně některých tzv. proletářských, nečekaně silně zapůsobil na řadu „oficiálních“ básníků třicátých let. K negativnímu vnímání básníka přispěla také jistá tendence mezi ruskou mládeží, spojená dokonce s vlnou sebevražd, později označovaná jako „jesenština“.

Pro mne zůstává Sergej Jesenin především citlivým člověkem, který vnímal tragický rozpor mezi přírodou a bující civilizací. Básníkem, který dokázal upozornit na krutost světa. Báseň o feně, které utopili štěňata, napsal v těch letech války, kdy lidé už začali přivykat lhostejnosti..., vyjádřil se I. Erenburg. Právě tato báseň mi z Jeseninova díla nejvíc utkvěla:

Píseň o psu

Tam, kde visí plachta tenká,
za rohoží u vrátek,
sedm štěňat vrhla fenka,
sedm ruských štěňátek.

Do večera lízala je,
zahřívala, laskala,
až pod teplým tělem zkraje
závěj sněhu roztála.
Ale večer, po setmění
– slípky už šly na hřad spát –
přišel sedlák zamračený,
do pytle všech sedm dát.

Běžela – a strach ji bodal –
za ním, co jí stačil dech.
Dlouho nezamrzlá voda
točila se ve vírech.

Když se vlekla s hlavou tupou
od rybníka nazpátek,
byl snad měsíc nad chalupou
jedním z jejích štěňátek.

V modré noci čenich zvedla,
táhle vyla do nebes.
Vytepaná luna zbledlá
svezla se za černý les.

Chtěla sousto, neví, proč jí
přilét kámen, proč zní smích.
Utonuly dvě psí oči
jak dvě hvězdy v závějích.

(přeložil Jan Zábrana)

Jeseninova tvorba zahrnovala ve značně zjitřené podobě velmi závažný konflikt moderní doby – konflikt mezi závratně se rozvíjející urbanistickou civilizací a závratně se tratícím přirozeným prostředím člověka jakožto živého tvora... (J. Jíša). Jde o konflikt, který neslábne, nýbrž spíše sílí, prožíváme ho i my. Přejme tedy této poezii, aby nadále nacházela a oslovovala své čtenáře nejen v básníkově domovině, nýbrž i u nás. Jesenin je jedním z klíčů k Rusku, k pochopení toho, co se tam dělo, děje a bude dít v duších lidí. A to potřebujeme vnímat i tady ve střední Evropě.

Hynek Skořepa (1975) je geograf, pracuje v Muzeu regionu Boskovicka.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Co jsem? Snílek z dlouhé chvíle

Dětství

Petrohrad a revoluce

Bohém

Jesenin a Československo

Být básníkem v Rusku

Píseň o psu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu