Alena Wagnerová

Slovo o slovech

Je to stará zkušenost, že slova vytržená ze souvislosti se ve svém působení stávají často daleko účinnějšími a do lidského vědomí i povědomí se prosadí lépe než celá věta, v jejímž kontextu byla použita nebo vyslovena.

Jako jeden z příkladů takového dlouholetého působení slova vytrženého ze souvislosti nám tu může posloužit slovo vylikvidovat. Použil je prezident Beneš v projevu 12. května 1945 na Dominikánském náměstí v Brně, a ono pak, uloženo v podvědomí a opentleno dalšími významy, desetiletí mobilizovalo sudetoněmecký landsmanšaft k odmítání tzv. Benešových dekretů a v letech studené války bylo často využíváno k politické argumentaci, jako by tu mělo jít o likvidaci sudetských Němců. Část věty, v níž bylo sloveso vylikvidovat použito, zněla ale v existujícím záznamu řeči poněkud jinak, a to, že „otázku německou musíme v republice vylikvidovat...“ Nešlo v ní tedy o „vylikvidování“ Němců, ale německé otázky v republice, což je určitý rozdíl. A to slovo, které v češtině neexistuje, tu spíš signalizuje zádrhel v řeči prezidenta unaveného dlouhou cestou z Moskvy. Pokud jde o samotné slovo likvidace, šlo původně o pojem z obchodního práva; likvidovaly se účty nebo insolventní podniky, ne lidé. Pro masové zabíjení nebo vyvražďování – například Židů – začali používat slovo likvidovat teprve nacisté.

Příznačné pro využívání slov vytržených z kontextu je, že jimi operuje vždy jen jedna strana sporu, obvykle ta, u níž převažují pocity, ale chybí jí dostatek věcných argumentů. A čím méně vhodné slovo vytržené ze souvislosti je, tím lépe se jím odsuzuje.

Takovým ze souvislosti vytrženým slovem opentlovaným dalšími odsudky se v současném rozpoutávajícím se sporu o české dějiny, v němž spolu zápasí dva zcela různé výklady čtyřiceti let státního socialismu, stalo slovo podporovat.

Zatímco strana zastoupená mladou generací českých historiků usiluje o diferencovaný, ne paušálně odsuzující pohled na oněch čtyřicet let, jako by v nich existoval jen útlak a násilí, a ne také obyčejný život, trvá druhá strana na tom, že „režim byl držen u moci silou StB a represivního aparátu“ (Michal Klíma), jako kdyby poměrně krátké období stalinského teroru a politických procesů trvalo celých čtyřicet let. Nárokuje tím i právo na hegemonii tohoto výkladu, v němž ovšem jde o politickou moc, ne o hledání pravdy.

A tu v lehce bouřlivé televizní diskusi mezi ním a jeho kritiky řekl z relativizace hrůz minulého režimu osočovaný Michal Pullmann, že lidé tento režim podporovali.

Jako kdyby tím vystřelil ze startovní pistole, stalo se toto slovo povelem pro na startu už netrpělivě čekající skupiny tzv. konzervativců vyrazit vpřed se svým pobouřením a názory, přičemž se tento běh podobal spíš než běhu na dlouhou trať honičce na autora a jeho pozici děkana Filozofické fakulty Karlovy univerzity a mladé historiky vůbec. A v této honičce jim, stejně jako kdysi sudetoněmeckému landsmanšaftu slovo vylikvidovat, prospěla jistá nepřesnost slova podpora pro vyjádření vztahu české společnosti k socialistické diktatuře, které Pullman v diskusi použil a která znamená víc než prostou akceptanci toho, co je, ale aktivní činnost pro daný společenský pořádek a spíš až bezvýhradný souhlas s ním. Pro potřebu honičky ale žádný z nich nevzal do ruky Pullmanovy texty, například knihu Co byla normalizace, kde slovo podporovat používá jen jednou spolu se slovem kritizovat, tedy že lidé režim podporovali, ale zároveň i kritizovali, a předkládá velmi diferencovaný pohled na normalizaci, o kterém lze jistě v demokratické společnosti diskutovat i s ním polemizovat. Ale než aby jej vzali vážně, raději ti nejdogmatičtější z nich píší a říkají, že tito kritizovaní historici mlží jen podstatu komunismu argumenty a fakty. K tomu snad lze říci jen to, že se tu zahnívající antikomunismus přidružuje k tomu, čemu jsme za našeho mládí říkali zahnívající bolševismus.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Slovo o slovech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu