Olga Hostovská

Jiný Julius Fučík

Patřím ke generaci, která začala chodit do školy za války. Od roku 1945 většinu z nás vychovávaly organizace Sokol a Junák, takže zatímco ti o něco starší, kteří po osvobození houfně vstupovali do KSČ, zcela propadli kultu Julia Fučíka, my jsme byli mnohem rezervovanější. Mně osobně vadilo, že Julius Fučík nám byl servírován jako příkladný komunista, novinář, občan i manžel, který za vlast položil svůj život, zatímco sokolský odboj, v němž položil život můj dědeček, byl cudně zamlčován. Ono se asi nic nemá přehánět, a komunisté ještě ke všemu neměli smysl pro humor: místo aby tohoto mnohostranně nadaného člověka, obdařeného i mnoha slabostmi, přiblížili lidem, udělali z něho novodobého svatého. Já jsem ovšem už od dětství věděla, že Fučík byl „na ženský“. Taky jsem dost nechápala jeho proměnu v prof. Horáka. Za války u nás mužští chodili většinou hladce oholení. Fousy pod nosem se moc nenosily už kvůli Hitlerovi, ale někteří příslušníci starší generace (mnohdy z řad legionářů) si pěstovali masarykovskou bradku. Ale plnovous? Vždyť už jen tím svým vzezřením musel Fučík vzbuzovat pozornost!

Když jsme začali studovat na gymnáziu, kromě dobrovolně povinného členství v ČSM jsme také samozřejmě plnili Fučíkův odznak ze znalosti pokrokové literatury. Fadějevův román Mladá garda, který jsem znala už z filmové podoby, jsem měla zapůjčený od prof. Václava Černého, s nímž se moji rodiče znali už z předválečných časů. Kniha byla hojně opoznámkovaná. Také jsem znala Černého názor na Fučíka. Byl přesvědčen o tom, že jestliže nějaký gestapák mohl vozit po Praze politického vězně, tak to musel být jedině konfident, kterého chtěli použít jako volavku. Rovněž se domníval, že to nebyl kamarád „Mirek“, kdo mluvil, ale Fučík. Černého názor byl pro mě přesvědčivý. Vždyť byl taky vězněn na Pankráci a před rozsudkem ho zachránil konec války.

Po listopadu 89 jsem si k červenému vydání Reportáže pořídila i bílé, kritické, ale přiznám se, že jsem si dosud nenašla čas, abych ho podrobně prostudovala. Proto mne zaujalo, když jsem si přečetla v Metru ze 7. října pt. Fučíkův kult, že se následujícího dne v Národním památníku na Vítkově koná vernisáž výstavy nazvané ReporTvář Julia Fučíka. Tak jsem se tam vypravila. Bylo nás pět. Výstavou nás provázeli dva její autoři. Domnívala jsem se, že půjde o jakési srovnání Fučíka snů a skutečnosti, ale byla to spíš prezentace nejpřekládanějšího českého spisovatele. Nedozvěděla jsem se ani, jestli vůbec byl Fučík dobrý novinář, když na rozdíl od Karla Havlíčka nebo Jiřího Weila nebyl schopen pravdivě vypovídat o zemi, „kde zítra již znamená včera“. Mezi vystavenými dokumenty mě zaujalo, že zatímco se zachovaly všechny zápisy z výslechů spoluzatčeného přítele Jelínka, zápisy z výslechů Julia Fučíka jsou k dispozici až z doby 2 měsíce po jeho zatčení. Když komentovaná prohlídka skončila, dovolila jsem si – patrně neuctivou – poznámku: „Mně tady chybí pohled z druhé strany,“ a zmínila jsem Václava Černého. Kurátorka Markéta Kabůrková na to odpověděla: „No jo – Černý a Hostovský. Když nám se sem všechno nevešlo.“

Václav Černý se zabýval Fučíkovou účastí v odboji ve své knize Pláč koruny české (68 Publishers, 1977), Hostovský už v roce 1953 napsal pro rádio Svobodná Evropa pamflet pt. Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace. Snažil se zde mj. dokázat, jak tolerantní byla první republika. (Text je uveden v publikaci Vladimíra Papouška Trojí samota ve velké zemi, H+H, 2001.) Pro organizátory Fučíkovy výstavy to byli zřejmě jen političtí odpůrci; asi si neuvědomovali, že Fučíka oba osobně znali, a to nejenom z pražských kaváren. S věčným studentem Fučíkem, který byl jen o dva roky starší než Černý a o pět let než Hostovský, se také potkávali na filozofické fakultě, kde všichni studovali. Na přelomu 20. a 30. let dokonce Hostovský i Fučík jezdili za děvčaty do Opočna. Hostovský za mou matkou a Fučík za dcerou místního starosty (jinak majitele pánského krejčovství) Marií Vaníčkovou zvanou Vánička. Byla totiž členkou KSČ a v Praze měla jakousi agenturu na půjčování sovětských filmů. Tady ovšem musím připomenout, že se svou ženou Gustou se Julek seznámil v roce 1923, když jim bylo oběma dvacet, ale oženil se s ní až v roce 1938.V témž roce se Marie Vaníčková provdala za akademického malíře Aloise Fišárka a válku spolu strávili bez problémů v opočenském zátiší. Krátce po narození třetího dítěte v roce 1946 Marie Vaníčková zemřela na celkem banální onemocnění. (Antibiotika ještě nebyla běžně dostupná.) Jak jsem se později dozvěděla od její nejstarší dcery Zuzanky, Gusta Fučíková si k nim přišla pro Vániččinu korespondenci s Fučíkem a Fišárek se jí tak bál, že jí dopisy bez protestu vydal.

Co se mne týče, v Opočně jsem žila za války a pak jsem zde léta trávila prázdniny, takže ač rodilá Pražačka, jsem k tomu městu vázána silným poutem a pravidelně se účastním schůzek Opočeňáků v Praze. Tak se stalo, že jsem se dozvěděla historku související s Fučíkovou opočenskou známostí.

Brzy po listopadu 1989 se na schůzce Opočeňáků objevila moje někdejší starší spolužačka Pavla, tč. učitelka hudby v Novém Městě nad Metují. Pavlina maminka Růžena byla kamarádka Marie Vaníčkové od dětských let a stejně jako ona pocházela z takzvané buržoazní rodiny: Pavlin dědeček František Dušek měl v Opočně továrnu na sportovní zbraně. Po znárodnění byla celá rodina z Opočna vystěhována. Někdejší Duškovi zaměstnanci pak jezdili navštěvovat svého „vykořisťovatele“ do Olešnice v Orlických horách, kde bydlel v jedné chalupě po Němcích.

Na té schůzce Opočeňáků se najednou Pavla na mě obrátila a povídá: „Někdo by měl napsat o tom Fučíkovi, jak to s ním bylo doopravdy.“ Já jsem jí na to řekla, že se připravuje kritické vydání Reportáže, ale ona mi odsekla, že má na mysli něco úplně jiného. A pak mi vyprávěla, jak její maminka (ještě za svobodna) jela (nebo spíš letěla) s Marií Vaníčkovou a s jejím přítelem Fučíkem do Paříže (patrně v roli „křena“). V každém případě bydlely každá někde jinde. Jednoho večera měly jít spolu do divadla a Pavlina maminka se stavila pro Váničku. Ta prý měla na sobě nějaké plátěné šaty a Růžena jí povídá: „Mášo, pročpak sis nevzala ty pěkné hedvábné šaty, co ti tolik sluší?“ A Marie Vaníčková odvětila: „Když von Fučík chtěl včera večeřet šampaňský a kaviár, tak jsem je dala do frcu.“ Stejně jí to nebylo nic platné – když se vrátili do Prahy, Gusta si vyzvedla Fučíka rovnou na letišti.

Domnívám se, že organizátoři výstavy se dopustili zásadní chyby, když se pokusili postavit Julia Fučíka opět na piedestal, místo aby se na něj podívali jako na jednoho z těch, kteří pro nás položili život. Vzhledem k tomu, že byl členem ilegálního ÚV KSČ, mohl být představen spolu s popravenými komunistickými funkcionáři. Jakožto nejpřekládanější autor by patřil nejspíš mezi povražděné literáty, kde by rozhodně nebyl ve špatné společnosti (Vladislav Vančura, Karel Poláček, Josef Čapek, Jaroslav Kratochvíl, Bedřich Václavek), ale Václav Černý ve svém proslovu Pozdrav mrtvým, proneseném na tryzně konané na paměť padlých v Národním divadle 17. června 1945, ho v této společnosti neuvádí. Takže zbývají novináři. Tady by ovšem Fučík nevyčníval, protože z celkového počtu asi 600 členů Svazu českých novinářů bylo popraveno, umučeno nebo zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech 90 novinářů. Většina jmen nám dnes samozřejmě nic neříká, ale k Fučíkovým spolustraníkům patřili např. Kurt Konrad, Václav Křen, František Křížek nebo Vratislav Šantroch, z těch ostatních, rovněž zapojených v odboji, např. Václav König, Jaroslav Kladiva, Antonín Pešl nebo Vladimír Hruban (o všech se lze dočíst v Černého zmíněné knize Pláč Koruny české).

Prezentovat v dnešní době Julia Fučíka jako autora nejpřekládanější české knihy mi trochu připadá jako obhajovat na přelomu 19. a 20. století pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Máme to zapotřebí?

Foto: Julius Fučík s Marií Vaníčkovou v roce 1928 ve Vysokých Tatrách. Snímek ze soukromé sbírky skladatele Luboše Sluky

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Jiný Julius Fučík

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu