Adam Szostkiewicz

Neklidný polský podzim

Pátý rok vlády Jarosławem Kaczyńskim vedené „sjednocené pravice“ zažíváme tři krize. Pandemickou, politickou a společenskou. Všechny se navzájem překrývají a posilují, snižují důvěru k vládě a zvyšují napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Můžeme mluvit o varu, chaosu a nespokojenosti.

Pandemii vláda nezvládá. Nepřipravila se na druhou, podzimní vlnu, protože její prioritou byly prezidentské volby. Ty na konec podruhé (a ve druhém kole) vyhrál pravicový populista Andrzej Duda. Jeho hlavním soupeřem byl stávající varšavský primátor Rafał Trzaskowski, jeden z lídrů středopravicové, prodemokratické a proevropské hlavní opoziční strany – Občanské platformy. Po těžkém boji nakonec Trzaskowski prohrál s výsledkem 48,97 procenta proti 51,03 procenta Andrzeje Dudy. Volby proběhly formálně správně, ale podmínky kandidátů nebyly rovné. Veřejná média, která jsou dnes pod kontrolou vládního tábora, nectila pravidla neutrality. Vystupovala ve prospěch Andrzeje Dudy. Trzaskowskému dalo ve druhém kole hlas mírně přes deset milionů voličů, Dudovi o 440 tisíc více, a to při rekordní účasti 68,18 procenta.

Průběh kampaně potvrdil hlubokou polarizaci polské společnosti a Trzaskowského výsledek si pro sebe opozice vyložila jako dobrou zprávu. Zda byl její optimismus oprávněný, o tom lze diskutovat, protože další události neumožňují situaci vykládat jednoznačně.

Teprve v posledních týdnech Občanská koalice – opoziční blok Občanské platformy a několika menších politických formací – v průzkumech významně dotáhla odstup od vládnoucí koalice Práva a spravedlnosti (PiS) předsedy Kaczyńského, premiéra Morawieckého a prezidenta Dudy s formacemi současného ministra rozvoje, práce a technologií Jarosława Gowina a ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobry.

Lepší výsledky opozice mohou mít spojitost s politickou a společenskou krizí. Obě způsobila vládní politika. Po vítězství Andrzeje Dudy vládní tábor nezačal obrušovat hrany konfliktů s opozicí i k vládě „sjednocené pravice“ kriticky nastavenou částí společnosti. Naopak, pokračoval v dikreditační politice vůči opozici, propagandě zaměřené na vlastní úspěchy a tvrdému prosazování systémových změn bez konzultace s dalšími politickými silami a společností.

Protesty propukly, když PiS podal návrh zákona (posléze překřtěného na „pětku pro zvířata“), který měl zakázat chov kožešinových zvířat a rituální porážky. Záměrem jistě bylo představit PiS jako stranu citlivou na otázku humánního zacházení se zvířaty, ale popudil početnou skupinu chovatelů a producentů, kteří by ztratili zdroj příjmů pro sebe, rodiny a tisíce pracovníků odvětví. Do ulic vyšli také podnikatelé z jiných odvětví, např. dopravy, fitness, gastronomie, hotelnictví, jejichž firmám hrozí bankrot kvůli zákazu činnosti danému současnými pandemickými opatřeními. Během protestů docházelo ke střetům s policií.

Když koncem listopadu píšu tento text, prochází stovkami velkých i menších měst v Polsku další vlna občanských protestů proti vládní politice, lidově nazývaných „stávka žen“. Jde o protesty proti zpřísnění polského protipotratového zákona, jednoho z nejsurovějších v Evropské unii. Dosavadní podoba zákona zakazuje legální a bezpečné přerušení těhotenství se třemi výjimkami: když je v ohrožení život nebo zdraví matky; když je těhotenství důsledkem trestného činu; když je plod postižený těžkými a nevyléčitelnými vadami. Koncem října skupina poslanců PiS požádala (PiSem politicky kontrolovaný) Ústavní soud, aby posoudil soulad třetí zmíněné „eugenické“ výjimky s ústavou. Soud, při dvou minoritních vótech, rozhodl, že v rozporu je.

V reakci na to stovky tisíc žen různých generací a také chlapců a mužů, zahájily protesty na ulicích, před sídlem Ústavního soudu i pod kancelářemi PiSu a také před Sejmem. Protesty proti zpřísnění protipotratové legislativy se rozšířily i na témata společenského uspořádaní. Objevilo se téma konfesní neutrality státu a vztahů mezi státem a římskokatolickou církví. A nakonec požadavek demise stávající vlády. Zároveň začala diskuse o hodnocení pontifikátu Jana Pavla II., nejvýznamnější národní ikony posledních desetiletí, s ohledem na utajování pedofilie v řadách kléru.

Záminkou bylo vysílání reportáže soukromé televize TVN o roli emeritovaného krakovského kardinála Stanisława Dziwisze, mj. v zametání sexuálních zločinů, kterých se účastnili kněží, pod koberec. Díky tomu protestující proti rozhodnutí Ústavního soudu otevřely novou kapitolu nejen v historii státu a práva, ale i v historii polského katolicismu. Porušeny byly dva dosavadní konsensy: ve věci takzvané potratového kompromisu a ve věci národního a církevního kultu papeže Karola Wojtyły. Pravděpodobně to znamená, že na scénu s rozhodností a na dlouho vstoupila nová generace připravená zpochybňovat kulturní i společenské hodnoty.

Protesty byly všeobecně klidné, jakkoli v prvních dnech došlo k (nepočetným) případům malování antiklerikálních hesel na zdi kostelů a skandování hesel v jejich vnitřku. Policie se nejprve omezovala na ochranu pořádku, ale koncem listopadu začala demonstrující brutálně rozhánět, došlo na jejich zatýkání, případy agresivního chování k novinářům a opozičním poslancům, kteří chtěli demonstrující bránit před bezdůvodným šikanováním. Konflikt trvá. V této chvíli ale novelizace protipotratové legislativy nedorazila do parlamentu. Protesty na obranu práv žen podporuje přes polovinu Poláků, zároveň s nimi roste podpora pro potrat na žádost ženy, ale většina dotazovaných je stále pro zachování statu quo (pro původní „kompromis“).

Aby toho nebylo málo, vyostřil se také konflikt mezi PiSem řízeným Polskem a Evropskou unií. Premiér Morawiecki oznámil veto již schváleného rozpočtu a pandemického záchranného balíčku. Stejně jako v případě Maďarska a Viktora Orbána je záminkou navázání plateb z rozpočtu na dodržování unijních zásad práva a hodnot, mj. práv menšin (včetně LGBT), svobody slova, nezávislosti soudů a médií na politicích. Vlády ve Varšavě a Budapešti, s podporou Lublaně, to vnímají jako narušení národní suverenity.

Tato deklarace byla krajně negativně přijata Evropskou unií. A s velkým znepokojením ji vyslechlo i polské veřejné mínění. Už řadu let nás opozice varuje, že Kaczyńského tábor přechází – opět v rozporu s průzkumy, které pořád ukazují velmi vysokou (cca 80%) podporu společnosti pro členství Polska v EU – na pozice „polexitu“. Poukazuje na soulad takového postupu s postupem Kremlu a varuje před jejími velmi škodlivými politickými, ekonomickými důsledky i dopadem na vnímání Polska v zahraničí.

Možná je veto prvkem politické hry a nakonec k jeho uplatnění nedojde, ale sama myšlenka na ně budí pobouření uprostřed pandemie a snah Unie o udržení jednoty společenství. Polsko, po roce 1989 vnímané jako benjamínek politických a hospodářských reforem v bývalém sovětském bloku, začíná být vnímáno jako závaží, země připravená opustit myšlenku evropské spolupráce na zásadách zdravého kompromisu.

Současná vláda přitom nenabízí soudržnou alternativu. Vypadá to, že v Unii vidí především společný trh a ignoruje ji coby společenství hodnot. Celkem vzato se může zdát, že Polsko stojí na křižovatce mezi Západem a Východem, demokracií a autoritářstvím.

Adam Szostkiewicz (1952) je publicista, překladatel, redaktor varšavského týdeníku Polityka.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Neklidný polský podzim

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu