K lovci prý přiběhl jelen, sebral mu kulovnici a utekl mu s ní do lesa. Nosí ji zavěšenou na paroí jako trofej. To byla ta dobrá zpráva, jak říkají Američani. Jinak třeba uplynulo čtyři sta let od bělohorské bitvy, ale veřejnost nedostala moc příleitost si toho povšimnout. Take jí asi uniklo, e česká veřejná moc (podle ústavy republikánská a světská) slavila toto výročí nejprve tím, e dopustila vztyčení mariánského sloupu na jistém citlivém veřejném místě, kde byl dost podobný sloup povalen radikály v době ustavení nové, československé státnosti. To by se dalo nazvat reakčním politickým aktem rekatolizačním (a další fackou Československu). A podruhé aktem rehabsburgizačním, kdy radikálně zpátečnická radnice Prahy 6 odhalila nad Prašným mostem bílou homoli nulové podoby, leč operetního vzhledu, o kterémto dalším obludném praském kýči tvrdí, e je to Marie Terezie, ona skvělá panovnice, která prospěla české státnosti ztrátou skoro celé jedné země Koruny české, Praskému hradu zbudováním cihlového opevnění od severozápadu a celému mocnářství zřízením mravnostní policie, kterouto bych doporučoval také obnovit, pod čestným velením jistého penzionovaného arcibiskupa. Socha stojí v koutku zeleně mezi kusem těch hradeb a tunelem a před zraky světa ji vhodně zakrývá domek tunelové údrby, nebo snad větrák, rovně v cihlové úpravě. Ale katolíci a monarchisté jednoho dne přijdou a domek rozboří.
ivě si představuji, jak veřejná moc Francouzské republiky dá k uctění katastrofální bitvy u Azincourtu za necelou miliardu převáně zpronevěřených eur vyrobit a někde v koutku dálniční křiovatky poblí Versailles umístit silikátovou sochu královny Viktorie v rozplizlém stavu, jak snídá vajíčko naměkko. A k výročí Velké revoluce znovu postaví Bastilu, samozřejmě jakoto cennou historickou pamětihodnost, její ztrátou celá Francie utrpěla.
Dobře jim tak, plesá srdce anarchistovo.
O bělohorské bitvě pak bylo mono ze sdělovacích prostředků zvědět, e je to mýtus. Mýtus je běně definován jako protiklad historie, tedy jako převyprávění, které skýtá konkrétní výkladový model nejprve světa vůbec v zacykleném čase, později jakékoli události a jejích následků. Bez ohledu na to, co je či není na takovém modelu pravdy, vyvolává tento pojem zpravidla představu, e jde o výmysl a lze jej libovolně nahradit nějakým jiným výmyslem, např. o tom, jak byla náboenská netolerance ve skutečnosti lepší ne náboenská tolerance a jak rekatolizace a Verneuerte Landesordnung přinesly v českém království blaho a prosperitu všem.
Zvrhlý český národ ovšem u dávno pochopil, e se pořád jen vytlouká mýtus mýtem, take se drí tradiční české kuchyně a chudákům ublíeným katolíkům tu radost milerád dopřeje co potrvá a do chvíle, kdy známý řeporyjský klaun a tlučhuba a další jemu podobní tu mravnostní policii skutečně zavedou. Potom budeme všichni zase hodně dlouho předstírat. Moná i pár staletí. Ale to my ze všeho nejradši.
Radnice Prahy 6 vůbec propadla sochařské vášni, take na blízké kulaté náměstí, které má podle názvu něco společného s blíe neurčeným vítězstvím, ještě umístila postříbřený balvan, který symbolizuje nevím co, moná neodvalitelnost našeho drahého kapitalistického zřízení. A nově k tomu také jakéhosi rozpoznatelného spárkatého ivočicha ze samých ároviček. Zato místo sochy maršála Koněva, kterou musela skoro po půlstoletí zničehonic tak naléhavě odstranit, e ani netušila, čím ho nahradit, postavila nejdřív papundeklový hranol a nechala rozkrást značnou část ulového obloení, take to vypadalo, e chce ono místo vskutku ustanovit jako Památník českého ducha rozkradatelského. Teď stojí kolem celého prostranství jakási povlávající ohrada z trubek a fólií, take se asi něco děje. Naděje poznovu rozkvétá, e místo maršála Koněva stane na jeho místě generál Laudon, an jede přes ves, správně ovšem přes náměstí Interbrigády. Na hlavě bude mít bílou čepici, nejlépe lodičku z novinového papíru, take bude na tom koni vypadat tak trochu jako malíř pokojů, kdyby malíři pokojů měli místo štaflí koně. Co by koneckonců mohli. Na podstavci bude vytesán vysvětlující nápis: Já ji pomiluju, ona zase mě, mě, mě, e je prdelatá, trápí srdce mé. Tím se naznačí blízký vztah k té údajné soše Marie Terezie o kousek výš pod Hradem.
Zvlášť povzbudivým se jeví, e sochařským odhodláním magistrátním neotřásá ani ten příšerný výrus, ani vynalézavost českých institucí při jeho potírání. Štáb krýzovej zasejc nás oblail opatřeními, z nich některá sahají vysoko nad rozum, rusky za um, take lze pochybovat, zda věci pomohou, nebo zda ještě víc lidí neutvrdí v bludném názoru, e chránit sebe a druhé není zapotřebí.
Nejprve zákaz vycházet po deváté večer.
Ajta krajta! zvolal jsem hned, zaskočen. el a ouel! Bylo přece mým blahým posaváde zvykem, prochodit většinu nocí praskými ulicemi, ztracen v nočním davu, který se hustě přelévá od jednoho zavřeného baru k jinému, potom zas od domu, jen učiněn neveřejným, k uzamčenému krámku Vietnamcovu, šalebně zářícímu do tmy a darmo lákajícímu k pozdnímu nákupu sušenek Petit Beurre. Nače, ztékajíce zeď hřbitova, bavíme se po zbytek noci rejem mezihrobním v komíhavém plápolu stearénových svíček, zatímco další a ponejvíce i já, jento u pravidlných orgií vítáni nejsme, oddáváme se hovoru libomudravnému a přemítání záhmotnému, k němu ta místa rovně vybízejí nalehavě.
Však konec tomu! Vláda rozhodla! Doma budeš!
Konečně najevo vyšlo, výrus ten zlý e pod noci příkrovem nejvíce se šíří, výparami se všude rozlézá, a nozdrami člověčími v mlných cárech štiplavě pronikaje, škoditi nejzrádněji umí! A tajiti před lidem u nelze, e je součástkou moci pekelné, je z temnot vyvěrá a nejsnáz na chodce noční se vrhá a je do záhuby sráí.
Zvlášť na jaře a v letě bude pak nutno ten zákaz co nejpřísněji dozorovati, nejlépe dronami z bezpečí řízenými, protoe výrusu největší šířitelé, netopejry, noční maloprsouši, pekelní drobečkové, se teď na podzim ji k zimnímu spánku po slujích zavěšují a projevují se nepatrně. A zjara zase procitnou, pak teprv hrůza pravá nastane! Drony ony popravdě u zbytečno vybavovat dalšími čistivými postřiky, leč rovnou samostříly nějakými, neboť tvoru, jen skrze výrus propadl moci pekelné, ádné pomoci není. Špitál od ďábla neuchrání. Na to je kadá věda krátka.
Na mou věru! Zle se dnes leze do zelí!
Chápu, e se tím opatřením asi měly omezit mejdany soukromé, které většinou před devátou nekončí. Jest čistou pravdou, e v českém národě nikdo jiný ne zhýralci po sedmé večer ven nevychází. Stát na ně byl ještě hodný, prodlouil jim vycházky o dvě hodiny. Leč nakalivý účinek dá se umocnit i tím, e zhýralci vůbec nepůjdou spát a budou v soukromí o to déle na sebe prskat a kýchat. Těm, kdo musí do noci pracovat, se ovšem kvůli nim ztěuje doprava domů, a celkový dojem je přízračný. Jsem zvědav na statistiku mejdanů, kterým se tak zabránilo. (Jednou jsem do pasti spadl, zapovídal jsem se u svého staršího, nepohyblivého bratra, kterému jsem o páté přinesl nákup. Vůbec jsem si nevzpomněl, e bych tak brzy nesměl ven, ale metro naštěstí ještě jezdilo. Takový milý opak Silvestra.)
Další opatření je ovšem u nesmysl matematický. e prý musí být kadý zákazník v obchodě sám uprostřed čtverce o ploše patnácti metrů. Kadá strana toho čtverce má tedy 385,5 cm, kdy budeme velkorysí a o pár milimetrů to natáhneme. A co regály, počítají se? Netvoří náhodou stěnu? Ale především: proč to všechno, kdy se mezi jednotlivými zákazníky poaduje odstup dva a půl metru, tedy o hodně míň, ne je strana toho čtverce? (Kruhem o stejné ploše se to ještě zhorší.) – Ve Francii je ta předepsaná plocha osm metrů čtverečních, co zhruba odpovídá (283 cm); šest a půl by nicméně mělo stačit. Moná u nás tu plochu stanovil stejný expert, který před časem spočítal, e pětapadesát procent neplatných podpisů v jednom vzorku a pětapadesát procent neplatných podpisů ve druhém vzorku ze stejného souboru dává dohromady sto deset procent všech podpisů?
Hlavně by mě však zajímalo, jak to hodlá státní moc měřit a zajistit. Protoe jestli prostě vydělí celkovou plochu obchodu počtem zákazníků, kteří se tam smějí zároveň vyskytovat, je to pustý formalismus a nezajišťuje se tím nic, např. e se deset zákazníků vpuštěných do prodejny velké 150 metrů čtverečních nesejde u jednoho regálu, zatímco zbytek krámu bude prázdný. Zřejmě se do kadé samoobsluhy umístí několik stráníků, aby řídili provoz? O to se sníí počet zákazníků, kteří tam budou smět v jednu chvíli nakupovat.
Váně je v této situaci potřeba vymýšlet absurdní divadlo? Kolik lidí si na základě toho nesmyslu řekne: Proč bych měl vůbec něco dodrovat?
Navíc v našem právním státě.
U aby byla ta vakcína.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.