Za demokratickou levici

Vladimír Špidla

Budoucnost levice je v odhodlání k mocenskému zápasu

Od loňského ročníku se věnujeme tématu sebevnímání levice a teoretickým konceptům, jež ji jako politický pojem popisují. Debatu moderuje Milan Znoj. -red-

Moderní levice není ani abstraktní pojem, ani úzké filozofické učení; moderní levice je zápas o hodnoty v měnícím se světě. Moderní levice se vyvinula na základě společenského kontextu, kterým bylo období radikální společenské změny při přechodu mezi agrární a průmyslovou společností. Ta změna byla brutální, devastovala předchozí sociální základnu, instituce formální i neformální, celé pletivo společnosti a na její oltář padly miliony lidských bytostí. Dělnické hnutí a sociální demokracie se zrodily z potřeby zhumanizovat tuto změnu a do značné míry byly úspěšné.

Pracujeme mezi megatrendy

Je vhodné načrtnout si alespoň jednoduše dnešní situaci. Je zřejmé, že jsme opět v čase radikální změny, která zásadně ovlivní fungování společnosti. Opět musíme počítat s rozkladem současných formálních i neformálních institucí a zvyklostí. Opět musíme počítat s brutalitou tohoto přechodu. Nově se postaví otázky moci, otázky spravedlnosti i otázka pouhého přežití.

Budoucnost, a tedy i budoucnost levice, je rámována několika souběžnými megatrendy. Prvním z nich je technologická inovace spojená především se vznikem umělé inteligence a digitalizací. Nástup umělé inteligence je naprosto radikální změnou, a to nejenom v dějinách lidstva, ale i v dějinách přírody. Až doposud byly veškeré podoby inteligence přímým způsobem vázány na biologické struktury. Tato změna je nejenom technologická, ale především sociální. Zcela změní podobu práce, zcela změní způsoby vytváření moci a její kontroly, ostatně změní i podobu politické činnosti, což si samozřejmě vyžádá změnu fungování většiny – i politických – institucí.

Již v současné době je ostatně umělá inteligence schopna na základě rozboru nějakého autora psát samostatně texty víceméně v jeho stylu. To otevírá pro politická hnutí otázku, kdo bude psát jejich politické programy a manifesty, jakým způsobem se využije umělá inteligence jako prostředník a možná i jako tvůrce politických hnutí.

Druhým kontextem jsou ekologické meze, které jsou postaveny rozvoji současné euroamerické civilizace. Je víceméně zřejmé, že čas, který máme vyměřený, je krátký, že bude zcela nezbytná revoluční změna ekonomických základů současné společnosti spočívající v nuceném opuštění klasického ekonomického růstu, jak mu rozumíme nyní.

Ekologické meze jsou pro levici zcela nové téma, protože v době formulování hlavních levicových přístupů to ještě nebyl problém tohoto rozsahu. Celá politická praxe levice byla spojena s imanentní představou růstu. Levice nyní bude muset svoji aktivitu nově zapojit do kontextu udržitelnosti, nikoliv růstu. To otevře zcela zásadní otázky spravedlnosti a přerozdělení.

Rozvíjet člověka a dávat životu smysl

Výše uvedený pohyb se bude alespoň zpočátku odehrávat v rámci současného kapitalismu. Jedním z jeho hlavních rysů coby systému je trvalá expanze. Expandoval po celé zemské ploše a v současné době expanduje do času. To se projevuje v tlaku na inovace, který je právě znakem agresivní expanzivnosti. Kdo je inovativní, zmocnil se času a svět je jeho.

Dalším rysem systému je jeho nekontrolovatelnost. Prostřednictvím digitalizace a rychlosti zpracování a přenosu informací se kapitál posunul do čtvrté dimenze, kde je mimo jakoukoliv lidskou kontrolu. Můžeme dokonce prohlásit, že ani ti, kteří si myslí, že jej kontrolují, tzn. šéfové a šéfky různých finančních institucí, nejsou ničím jiným než kněžími, kteří pronášejí magické formule a provádějí obřady v naději, že se Nevyzpytatelný těmto formulím podřídí a zhlédne na své ovečky s milostí.

Dalším rysem je komodifikace prakticky všech oblastí života společnosti. To způsobilo, že rozhodující mocí se stala ekonomická síla, a právě přístup k ekonomice jako k mocenskému nástroji je další ostruhou ke zničující expanzivnosti. Ekonomika už dávno není prostředkem k uspokojování materiálních lidských potřeb, nýbrž se stala mocenským nástrojem. Jakýmsi typem zbrojení, které nemá žádné meze.

Další kontextem je globalizace. Sen o deglobalizaci je pouhým snem bez ohledu na to, že si můžeme představit ty nejdrastičtější věci. Přesto si uvědomme, že globální systém byl plně rozvinutý již v polovině osmnáctého století, tzn. na daleko primitivnější úrovni technologií než máme v současnosti. Lze si představit, že se zhroutí internetové sítě, lze si představit i mnoho dalších věcí, jen obtížně si ale můžeme představovat, že zapomeneme na existenci jednoho světa, že zapomeneme číst a psát.

Často mluvíme o nutnosti návratu ke kořenům a nového promyšlení hodnot, které jsou levici vlastní. Hodnoty jsou v každém společenství tím, co mu dává smysl a směřuje ho. Jsou určitým vyznáním víry. V co tedy věřila a doufám, že v současné době i stále ještě věří, levice.

Levice věří v rovnost lidí. Nikoliv ve stejnost, ale rovnost, v tomto smyslu je zásadním odpůrcem nacionalismu.

Levice věří v pokrok, který je odlišný od pouhého vývoje a není jen technickou inovací, nýbrž společenským pokrokem, který přináší stále humanističtější odpovědi na reálné výzvy.

Levice věří v solidaritu, která umožňuje společnou akci a není obchodní směnou.

Cílem levice je emancipace člověka prostřednictvím společnosti. Nevěříme tomu, že je možné se vymknout ze společenských vazeb, tak jako nemůžeme věřit tomu, že nejsme součástí přírody.

Cílem levice je nikoliv nakrmit a zabavit, nýbrž prostřednictvím rozvoje lidského potenciálu a svobody dát lidskému životu smysl.

Naši spojenci

Co výše uvedené znamená pro politiku? Nesmíme zapomenout, že konec konců podstatnou, ne-li nejpodstatnější otázkou politiky a lidské společnosti je, kdo drží moc. Naším cílem musí být obnovit primát politické moci. To mimo jiné znamená poskytnout politické moci dostatečné prostředky. Jsou to v prvé řadě peníze a velká data. Je zcela nezbytné, aby podstatná část velkých dat byla v rukou politických institucí a aby soukromé využívání dat bylo významně regulováno.

Politická moc musí disponovat dostatečnými finančními zdroji, nejenom proto, aby bylo možné přerozdělovat, nýbrž především proto, že finanční zdroje znamenají moc a politická struktura bez moci není schopna plnit svůj účel. Proto je potřeba dostatečně vysoká míra zdanění.

Radikální hloubka megatrendů způsobuje, že se politická levice nemůže omezit pouze na politickou stranu a parlamentní činnost, ale musí se stát opět širokým hnutím, které využívá celou řadu někdy i velmi radikálních neparlamentních prostředků.

Zvládnutí ekonomicko-ekologické změny se vzhledem k času, který máme vyměřený, již nemůže odehrát bez obětí. Základním cílem levice musí být, aby oběti byly rozděleny spravedlivě. Hlavním protivníkem levice přitom jsou globální korporace a konzervativní politická hnutí. Nikoliv, jak si necháváme současné době vnutit, liberálové.

Našimi spojenci se všemi uvozovkami jsou ekologická hnutí, liberálové, levicoví křesťané a nejrůznější sociální hnutí. Proti organizační síle kapitálu je třeba prostě postavit organizační sílu svobodného sdružování. K tomu je potřeba vytvořit široké hnutí na způsob Lidové fronty.

Hlavními politickými poli jsou supranacionální a globální úroveň a velkoměsta. Levice, zejména ta česká, se musí také zabývat politikou pro velkoměsta. Je například nemyslitelné dosáhnout úspěchu v České republice bez alespoň průměrného úspěchu v Praze.

Podmínky globální spolupráce

Klíčovým nástrojem je pro levici přerozdělení. V současné době význam přerozdělení narůstá vzhledem k efektivitě současného ekonomického systému. Politickým nástrojem pro přerozdělení jsou veřejné instituce. Zápas o veřejné instituce, jejich rozsah a zaměření je podstatným zápasem.

Přerozdělení vyžaduje odpovídající příjmy ve veřejné ruce, přitom současné nástroje, které vznikly ve třicátých letech nebo v první polovině dvacátého století, už pro moderní ekonomiku zdaleka nedostačují. Otázkou pro levici jsou nové daňové systémy, např. daňové zatížení ekologicky škodlivých činností, daň z finančních transakcí, odpovídající zdanění digitální ekonomiky.

Naše systémy sociální ochrany vznikly na konci devatenáctého a v průběhu dvacátého století a byly spojeny s určitým typem ekonomické struktury. Ta se radikálně změnila, a proto je otázka univerzálních systémů sociální ochrany pro levici klíčovou otázkou. Jde o to, jak vzniká nárok na čerpání z univerzálních systémů při velmi fragmentovaných životních kariérách. A jakým způsobem získáme prostředky k profinancování těchto systémů.

To, co nazýváme krizí levice, je mimo jiné dáno tím, že klasická sociální politika ztratila svůj aktivizační potenciál. Možnosti pro aktivismus a pro politický pohyb jsou jinde. To neznamená, že se nemáme zabývat obecně sociálními situacemi, ale není pravděpodobné, že například zvyšování důchodů bude mít nějaký mobilizační efekt, stejně tak jako ho nebude mít zvyšování minimální mzdy. Jsou to správné věci, odpovídají levicové představě o větší míře přerozdělení, ale lidi nezmobilizují.

Mobilizační potenciál leží především v oblasti ekologické změny a v bránění radikálním sociálním rozdílům. V jádru našeho snažení musí být pracovní podmínky a pracovní práva. Jde tedy o revoluční propojení ekologických požadavků, které jsou nezbytné, aby naše civilizace vůbec přežila, a sociálních požadavků, které jsou opět nutné k přežití civilizace, protože jen za těchto podmínek bude společnost na globální úrovni schopna spolupracovat způsobem, který je nezbytný.

Rozšířit pojem práce

Pokud hovoříme o přerozdělení, musíme se odpoutat od čistě národní nebo evropské perspektivy a musíme si uvědomit, že přerozdělení je nutné na globální úrovni, že pokud se chceme vyhnout civilizačnímu kolapsu v blízké budoucnosti, musíme se rozdělit s chudou částí světa. Zásadním požadavkem levice v tomto směru má být radikální zvýšení rozvojové pomoci, a to nejméně desetinásobné. Prostor pro uplatnění této pomoci je obrovský. Je obecně potřeba předělat ekonomický řád, který systémově znevýhodňuje chudší části světa.

Odpovědí na nahrazování práce živé prací mrtvou, jak o tom hovořil již Karel Marx, není základní nepodmíněný příjem, nýbrž základní podmíněný příjem. Tedy příjem, který je spojen s nějakou obecně akceptovanou a obecně uznávanou činností. Jinými slovy rozšířit pojem práce o činnosti, které doposud za práci v úzkém slova smyslu nepovažujeme.

Již v současné době je zhruba polovina národního bohatství vytvářena mimo formální ekonomiku a v zásadě nevstupuje do přímých ekonomických statistik. Pro ilustraci – typickým příkladem může být rekvalifikace. Jiným příkladem může být péče o osobu blízkou. Předpokládáme-li, že se lidé budou muset rekvalifikovat i několikrát v životě, je logické akceptovat rekvalifikaci jako práci a financovat ji víceméně průměrnou mzdou. Důležitá je i dekomodifikace práce, tj. akceptování té práce, která neprodukuje pro trh, práce, která nemá tržní hodnotu, a tedy není komodifikovatelná. Příkladem může být údržba krajiny anebo ochrana životního prostředí.

Budoucnost levice bude ovšem vždy záviset na ochotě konfrontovat se s přicházejícími výzvami a odhodlanosti vstoupit do mocenského zápasu.

Vladimír Špidla (1951) je ředitelem Masarykovy demokratické akademie, v letech 2002–2004 byl předsedou vlády ČR, od roku 2004 do roku 2010 byl evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Špidla

Budoucnost levice je v odhodlání k mocenskému zápasu

Pracujeme mezi megatrendy

Rozvíjet člověka a dávat životu smysl

Naši spojenci

Podmínky globální spolupráce

Rozšířit pojem práce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu