Karel Hrubý

Pravidla určovala politická moc

Máme s Václavem Žákem každý poněkud jiný pohled na komunistickou diktaturu a její pojetí „spravedlnosti“. Vyměňujeme si na toto téma názory v domnění, že i jiní lidé mají s konečným hodnocením této tematiky podobné potíže. Oba jsme si vědomi, že nejde o to přesvědčit druhého o své pravdě, víme, že pravda není nikdy uzavřena, ale že jde o stále plnější osvětlení procesu komunistické vlády v průběhu čtyřiceti let, na který se lze dívat z různých úhlů. Nejde tedy o zápas dvou kohoutů, kdo lépe kokrhá. Jde o důkladnější pochopení okolností a procesů, které vedly k tomu, že komunistická diktatura se během času měnila. Režim měnil svou vládní metodu, společnost měnila reakce na podněty režimu a z tohoto dvojího tlaku se rodila skutečnost, o jejíž postižení nám jde. Zda byla společnosti příznivá či nepříznivá, to musí rozhodnout každý sám pro sebe.

Podstatou sporu se mi zdá být, že Václav Žák považuje stav diktatury za výsledek chování společnosti reagující aktivně na podněty režimu, jak k tomu dochází v každodenním životě, kdežto já vidím jako rozhodující faktor mocenské uspořádání poměrů, které určuje pravidla hry, tj. co se smí a nesmí: Ne společnost, ale moc stanoví hranici diktatury. Společnost je rozdělena zájmy, hodnotami na více proudů. Na proud sympatizantů, kteří režim vítají a podporují, na proud lidí, kteří v něm vidí znásilňování svých odlišných názorů a hodnot – a vedle toho na primitivní proud těch, kteří se spokojují s tím, co denní život včetně vládních iniciativ přináší, a nemají žádné vyšší nároky na utváření svého života. Hlavně, aby měli klid a jistou práci. Každý z těchto proudů reaguje jinak, ale vždy jsou to podněty ze strany moci, na které odpovídá. Moc je tedy určující faktor diktatury.

Pullmannův model, z něhož vychází i Václav Žák, je vystavěn na předpokladu, že spoŹlečnost je jednotná ve svém požadavku klidu na zajištění práce, na bezpečnost a spokojenost s poměry, které se pod vládou jedné strany vytvořily. Tato spokojenost vysvětluje podle nich i dlouhé trvání diktatury. Nerozporují, že v systému není možná opozice, ani že vedoucí úloha strany ve společnosti je založena na koncentraci moci politické, hospodářské a ideologické usurpované jednou, neomylnou a neodvolatelnou stranou. Tento model považuji za pokus o revizi diktatury a o její mírnější posouzení.

Jeden z revizionistů, Pavel Kolář (Poststalinismus: Ideologie und Utopie einer Epoche, Köln, Weimar, Wien, Böhlau 2016, s. 24) dokonce prohlásil výslovně: „Mým úmyslem je osvobodit komunisty ze zužujícího obrazu totalitárních‘ zločinců nebo zabedněných partajních aparátčíků a dát jim místo toho lidskou tvář. Jen tak můžeme pochopit jejich angažování ve straně a pro věc socialismu.“

Podle mého názoru však chybují stoupenci revizionistického modelu metodicky především v tom, že násilný teror považují za hlavní identifikační znak diktatury a nepostřehují, že daleko víc utiskovala strana vědomí lidí tím, že jim vnucovala nenásilnými prostředky (ideologií, výchovou, preferencemi) proti jejich vůli jinou morálku, jiný názor, chtěla z nich „uhníst“ nového člověka.

Zaměňují přitom metodu za princip a neregistrují, že násilné metody mohly být sice na čas oslabeny nebo po nějaký čas potlačeny, ale jejich instituční podoba tu existovala dál pro případ, že by byla ohrožena vedoucí role strany. V takové chvíli mohou být znovu nasazeny násilné postředky oganizované v milicích a Státní bezpečnosti dle směrnic Strany – viz konec roku 1989.

Já naopak vycházím z modelu centrálně soustředěné moci, která je s to vnucovat dennímu životu rysy a procesy podle přání vládnoucí strany, jejichž smyslem je udržet vedoucí roli ve státě a nepřipustit žádné jiné uspořádání.

Závažnější než každodenní události a reakce na podněty moci ze strany nejednotné společnosti je její manipulace zásahy a podněty strany mající v jedněch rukou moc politickou, hospodářskou a ideologickou, jimiž vyvolává reakci společnosti podle určitého záměru. Společnost sama se brání, resp. hledá možnost najít i v této situaci pro sebe něco výhodného, ale je přitom schopna dosáhnout jen nepatrných změn. Německý historik Thomas Lindenberger charakterizoval komunistickou diktaturu východoněmecké Sjednocené socialistické strany Německa (SED) i v pozdějších jejích fázích jako „úsilí strany regulovat společenský život, kontrolovat jeho pohyb a v případě potřeby ho utlumit, a to až do úrovně individuálního způsobu života. Aktivitě a vlivu společnosti byl rámcem diktatury vymezen jen úzký prostor. Mimo pracovní kolektiv, vesnici či obytnou čtvrť, za hranicí školní třídy nebo místních kulturních svazků nebyly žádné instituce, které by mohly sloužit k vyjednávání materiálních zájmů stejně jako k artikulaci sociálních a kulturních potřeb. To bylo přípustné jen v hranici základních struktur a vítáno pouze ve smyslu hesla spolupracuj a spoluvládni‘.“

Žák reaguje z jiné strany, když píše: „TeoŹrie institucí učí, že ve společnosti neustále probíhá hra mezi institucemi a organizacemi. Instituce jsou pravidla, organizace podle nich hrají, ale zároveň pravidla neustále pozměňují. V průběhu času může být změna hluboká. Přece právě rok 1968 ukázal, že se diktatura může pozměnit tak, že ztratí schopnost určovat, co se smí a nesmí.“

Ano, vřele souhlasím: Instituce jsou pravidla, organizace podle nich hrají. To je přesně teze, kterou jsem uvedl proti Václavu Žákovi (a Michalu Pullmannovi): Pravidla jsou vytvářena institucemi, ne každodenní životní praxí, jak tvrdí naši revizionisté. A institucí, která určovala pravidla, byla tehdy bezesporu KSČ, která držela ve svých rukou otěže všeho dění. Strana určovala pravidla, nikoli lidé, nikoli společnost. Strana rozhodovala i v roce 1968, kdy došlo k nejhlubší změně režimu, ona určovala, co se smí a nesmí. Sama s tím začala, společnost se přizpůsobila. Ale opakuji znovu a znovu: vývoj určují mocenské instituce, nikoli závodní výbory nebo radnice obcí.

Z toho důvodu trvám na svém přesvědčení, že o diktatuře rozhoduje její mocenská struktura, nikoli metoda jejího nasazení, která se může měnit. Podrobně i s příslušnými citáty jsem se tomu věnoval v Soudobých dějinách 4/2003 v článku Perspektivy Pražského jara. Celý text, včetně části Socialismus stranického vedení, o kterou mi jde v kontextu této debaty zvláště, lze snadno najít i na webu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2003/04/14.pdf).

Karel Hrubý (1923–2021) byl historik a sociolog, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Pravidla určovala politická moc

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu