Zdeněk Vašek

Během jedné generace se české země zcela proměnily

K 400. výročí bitvy na Bílé hoře

Pokraj skály jinoch sedí, / V jeho rukou harfa dřímá; / Prvním jitrem v dálku hledí, / Vyskočí, i takto hřímá: // „Pohřbi harfu, hloubi černá, / Pevný meč mi v pravou ruku, / Vzhůru za mnou, mládež věrná, / Skončíme ať vlasti muku!!“ // „Bílá horo, Bílá horo, / Odstři příkrov, jenž tě kryje, / Jitro tvé juž svítá skoro, / Naše krev tvou vinu smyje.“

Karel Hynek Mácha, Básně. Máj. Zlomky. Dopisy. Deník

Na konci 80. let 20. století zveřejnil francouzský historik Pierre Nora koncept tzv. míst paměti (lieux de mémoire). Zjednodušeně řečeno jde většinou o události v dějinách, ke kterým se společnost a její příslušníci vztahují, slouží jim pro definici sebe sama nebo postojů k současným i minulým událostem, pro ospravedlnění jejich přesvědčení i pro konstituování dalších názorů. Z této definice je zřejmé, že symbolický význam těchto událostí je nejméně tak významný, jako jejich reálný dopad na vývoj společnosti. Mezi historické události, kterým v našich dějinách patří označení míst paměti, náleží jistě i bitva na Bílé hoře. Tu lze obrazně zařadit do kategorie „slavných porážek“, která byla ve zkratce zobrazena v cimrmanovské hře Blaník, ve které vedle Bílé hory figurují i Lipany a Moravské pole. Právě tyto tři bitvy jsou ve všeobecném povědomí symbolem úplných porážek a definitivní prohry. Bitva na Bílé hoře (stejně jako bitva u Lipan) není takto vnímána všemi, vždy existovaly a stále existují skupiny, které je vnímají jako vítězné. V souvislosti s letošním 400. výročím zazněly tyto hlasy poměrně silně. Nicméně Bílá hora je chápána asi jako nejživější téma a stále se k ní vztahujeme. Jejím důsledkem byla tak radikální a hluboká proměna společnosti, že každý kritik poměrů se jejím prostřednictvím mohl vymezit vůči své současnosti. Dělo se tak již v 17. století a novou dynamiku získalo přemýšlení o Bílé hoře v době národního obrození. Naopak ti, kteří důsledky bitvy oslavují, ji vnímali a vnímají jako vítězství svých principů. Cílem následujících řádků nebude rozhodnout spor o dobách, které následovaly, ale zmínit několik dílků mozaiky, které přiblíží okolnosti a zejména důsledky bitvy, která je předmětem sporů a diskusí obyvatel této země už čtyři staletí.

Přes veškeré politické a symbolické významy a dopady je bitva na Bílé hoře především vojenským střetnutím. I když označení bitva je snad až příliš honosné pro to, k čemu došlo a co bylo pouze nevyhnutelným důsledkem předchozích událostí. Mohlo by se zdát, že opakování dějů, které vedly k bitvě, nemá valný význam, ale věřím, že tomu tak není.

Nejasné cíle povstání

Po provedení defenestrace v květnu 1618 se v Čechách ustavila stavovská vláda, která však doufala v podobné řešení sporu jako v minulosti. Tedy že dojde k jednání a uzavření dohody. Neměli dlouhodobý plán a (mnozí) nechtěli revoluci, vše mělo zůstat při starém. Ihned po defenestraci vydali apologii, ve které zdůvodňovali, že co udělali, udělali jen proto, že docházelo k porušení práva a statu quo. Oni ho pouze bránili, nejsou tedy žádní rebelové. Těmi byli podle stavů spíše svržení místodržící. Snahu o zachování všech zvyků dokládá i další osud místodržících. Ti se po defenestraci uchýlili do domu paní Polyxeny z Lobkovic. Rozvášnění stavové si pro ně přišli, paní Polyxena řekla, že jsou to její hosti a stavové nemají v jejím domě co dělat. A stavovští vůdci jako správní kavalíři přání dámy poslechli a šli. Tato anekdotická historka ilustrativně vystihuje první fázi povstání. Kromě několika radikálů nebyla mezi stavy vůle vyhrotit spor a vstoupit do otevřeného a totálního konfliktu. Mnozí až do konce nepochopili, že nejde o klasický konflikt, na jaký byli zvyklí. Stavové následně svou apologii ještě rozšířili ve druhém vydání a rozeslali na všechny evropské dvory. Mnoho jim to nepomohlo, takřka všude je vnímali jako rebely a rušitele pořádku, i když to bylo právě tím zásadním, čemu se chtěli stavové vyhnout. Pregnantně to vyjádřili angličtí diplomaté, když shrnuli, že Češi dělají dobru věc špatným způsobem. Apologie se dochovala v knihovnách po celé Evropě, mnohde však s nerozřezanými listy, nikdo ji tedy nikdy nepřečetl. Jediná rázná opatření, ke kterým stavové sáhli, bylo vyhnání jezuitů.

Ještě větší komplikací bylo, že Moravu se pro ideu povstání získat nepodařilo, mezi moravskými stavy převládl varovný hlas Karla staršího ze Žerotína, který coby vůdce protihabsburské opozice na vlastní kůži pocítil důsledky střetu s mocí. Zároveň disponoval znalostmi o situaci v evropské politice a kontakty v západní Evropě. Zdůrazňoval marnost snah povstalců. V podtextu jeho vyjádření můžeme tušit i nedůvěru ve schopnosti rebelů dovést věc do úspěšného konce. O něm panovaly poměrně nejasné představy, které se lišily podle toho, kde byly prezentovány. Radikálové zejména kolem pana Smiřického zřejmě od počátku počítali se svržením Habsburků, ale na širokém plénu byly dlouho prezentovány pouze plány na prosazení požadavků na dodržování dosavadních svobod. Brzy sice vypukly první boje mezi oběma stranami, nebyly ale příliš intenzivní. Radikálně se situace změnila po smrti císaře Matyáše (březen 1619) a nástupu jeho bratrance Ferdinanda II. Štýrského. Právě obava z jeho budoucího nástupu k moci byla jedním z důvodů počátku povstání. V jeho osobě se koncentrují všechny příčiny, které bychom u jednotlivých aktérů mohli najít. Ferdinand měl za sebou dvě desetiletí vlády ve Štýrsku, kde úporně pracoval na změnách tak, aby země odpovídala jeho vidění světa. Tedy postupnými (zpočátku neformálními) kroky prosazoval rekatolizaci, zvýhodňoval katolíky, podporoval katolické školství, které tak získávalo přitažlivost i pro nekatolické šlechtice, politicky i ekonomicky vytěsňoval protestantské šlechtice a ruku v ruce s touto agendou oslaboval i dosavadní rozdělení moci mezi zeměpána a stavy. Měnil systém vládnutí na absolutistický, což není jen doména střední Evropy, ale tento typ vlády se ve stejné době prosazuje po celé Evropě. Nicméně právě zkušenost s Ferdinandem přivedla do řad povstalců další. S přispěním českých oddílů převážili moc na svou stranu odpůrci Habsburků i na Moravě a navíc povstaly protestantské stavy Horních i Dolních Rakous. Dolnorakouské stavy obklíčily Hofburg a zdálo se, že Ferdinand bude muset kapitulovat dříve, než se ujme moci. Na poslední chvíli ho zachránil oddíl habsburských vojáků. Ferdinand to vnímal jako projev prozřetelnosti a Boží milosti, s tímto prizmatem přistupoval k celému povstání, kdy se chápal jako ten, jehož činy mají vyšší podporu.

Chybějící finance i síly v diplomacii

Eskalace povstání spustila další akce. Českým stavům bylo zřejmé, že sesazení Ferdinanda se stalo nutností a že není naděje na politické řešení příčin povstání. Sesazení Ferdinanda vyvolalo nutnost hledání nového panovníka a spojenectví za hranicemi českých zemí. Na druhé straně i Ferdinand dospěl k poznání, že vlastními silami všechny neporazí. Obě strany hledaly oporu v zahraničí. Čeští stavové dohodli se stavy dalších zemí tzv. českou konfederaci, tedy dohodu o vytvoření státu na stavovském principu s voleným nedědičným králem. Kromě zemí České koruny se k ní připojili i vzbouření rakouští stavové. Následovaly konfiskace majetků katolíků, kteří odmítli na novou „ústavu“ složit přísahu (s úmyslem zbavit katolíky jakéhokoliv vlivu v zemi byla ostatně přísaha požadována). Králem konfederace byl zvolen mladý Fridrich Falcký, vůdce seskupení protestantských států na německém území Říše. Měl však ještě jednu kvalitu, a to, že byl zetěm anglického krále, tedy nejmocnějšího protestantského panovníka v Evropě. Zde se však skloubily pro české stavy dvě nepříznivé okolnosti, které byly důsledkem jejich malé informovanosti ohledně aktuální mezinárodní situace a reálného stavu jejích aktérů. Anglický král se doma potýkal s vlastní šlechtickou opozicí a osobně se mu příčilo podporovat povstání proti jinému králi. Kromě morální podpory nebyl ochoten svému zeti poskytnout žádnou účinnou pomoc. Slíbil mu pouze podporu v případě napadení jeho vlastního území v porýnské Falci. Mladý Wittelsbach volbu stavů přijal, což byla ona druhá zmíněná nepříznivá okolnost. Nebylo mu ještě ani 23 let a byl plný romantických ideálů o obraně víry a boji za spravedlnost (tedy dle svého vidění). Bohužel postrádal praktické zkušenosti z politiky i diplomacie, což však bylo to hlavní, co od něj stavové očekávali – získání další podpory pro svou věc. Protože s tím, jak povstání a válka pokračovaly, zjišťovali stavové, že si další trvání nemohou finančně dovolit. Pro české stavy šlo do velké míry o novou zkušenost. Války se českým zemím dlouhá desetiletí vyhýbaly. Byly sice pravidelně financované jednotky, které bojovaly s Turky, ale ty byly vždy součástí většího celku a netvořily samostatnou armádu. Armády počátku 17. století byly finančně nesmírně náročné, nebezpečné stejně tak pro protivníka jako pro vlastní obyvatelstvo. Bylo třeba jim zajistit žold, veškeré zásobování a další zajištění. A i v tom případě bylo krajně nevhodné, aby armády zůstávaly na jednom místě, protože ho doslova vyjedly.

Finanční starosti měl samozřejmě i Ferdinand, byť výrazně menší. Dostával štědrou finanční pomoc od svých španělských příbuzných (kteří zároveň napadli v roce 1620 přímo Falc). Díky tomu vytvořil novou armádu, která však stavovskou nepřekonala. Hledal proto další spojence. Na mezinárodní úrovni probíhalo jednání mezi katolíky a protestanty v Říši. Protestanté se cítili slabší a nehodlali se kvůli českým záležitostem vystavovat pravděpodobné porážce. Dohodli proto s katolíky příměří a neutralitu. Toho využil bavorský vévoda Maxmilián vládnoucí obdobně jako Ferdinand v duchu centralizace a absolutismu. Díky tomu proměnil bavorský stát v poměrně efektivně spravovaný celek, který byl schopen vyživovat silnou armádu. Díky neutralitě v německých územích ji mohl nabídnout Ferdinandovi k potlačení českého povstání (sám za to očekával zástavu některých území). Čeští stavové se ocitli v nezáviděníhodné pozici, volba Fridricha reálný prospěch nepřinesla, i když se osobně snažil být skutečně dobrým panovníkem. Radikalismus jeho okolí, které s ním přišlo z Falce a které patřilo k nejradikálnější protestantské větvi, mu odcizil část českých elit. Vojenskou pomoc povstání poskytlo na počátku pouze Savojsko, jehož vévoda doufal ve volbu českým králem, částečnou finanční podporu zaslalo Nizozemí, které se tak chystalo na další kolo války s Habsburky, nizozemští diplomaté vynaložili značné úsilí na získání protestanských knížat k podpoře české věci, ale bez úspěchu. Stavové se mohli opřít o spojenectví s uherským knížetem Gáborem Bethlenem, který proti Ferdinandovi také povstal, ale průběžně s ním uzavíral příměří, která opět vypovídal, a jeho vojenská pomoc byla omezená. O obtížné situaci svědčí i snaha vyjednávat s Osmany, která ale byla od počátku odsouzena k neúspěchu.

Vojska Maxmiliána Bavorského aktivně vystoupila na jaře 1620 a nejdříve napadla rakouské protestantské stavy, které poměrně rychle porazila. Následovala bezpodmínečná kapitulace, tresty vyhnanství pro přední šlechtice a zabavování majetku. Česká stavovská armáda jim nebyla schopna přijít na pomoc, protože se nacházela ve stavu počínající vzpoury. Vojáci nedostávali delší dobu slíbený žold a odmítali poslušnost velitelům. Situace stavů se zhoršila ještě více, když se k Ferdinandovi připojil saský kurfiřt Jan Jiří (ač luterán), který se mj. nesmířil s tím, že stavové dali přednost Fridrichovi před ním, a napadl Lužici, čímž vázal další síly i finance (Jan Jiří mj. argumentoval tím, že obsadil Lužici, aby chránil její protestantské obyvatelstvo před katolickou zvůlí po vítězství Habsburků). Během pozdního léta a podzimu stavovské jednotky pouze ustupovaly před spojenou císařsko-bavorskou armádou z česko-rakouského pomezí k Praze. Během tažení došlo k menším střetům, katolická armáda zmasakrovala obyvatele Písku, kteří odmítli kapitulovat, deprimovaná stavovská vojska stále čekala na zaplacení dlužných peněz, které však stavové neměli. Jako výsměch musela působit nabídka, že jim část dluhu bude zaplacena v podobě dodávky sukna na nové uniformy (ty si vojáci v té době zajišťovali sami). K pokusu o zastavení nepřátel se stavové odhodlali u Rakovníka, kde vojska proti sobě stála několik dní, došlo k šarvátkám, ale k velké bitvě nikoli. Katolická armáda nakonec postavení stavů obešla a směřovala do Prahy. Stavové je pronásledovali a po vyčerpávajícím pochodu předstihli a opevnili se na Bílé hoře. Jejich postavení bylo velmi dobré. Obecně se očekávalo, že vzhledem k roční době již k boji nedojde a armády se rozejdou do zimních ležení. Na další postup ale naléhal zejména Maxmilián, který chtěl tažení ukončit v jednom roce. K přesvědčení svých generálů, kteří jako vojenští profesionálové poukazovali na obtížnost útoku na stavovská postavení a odmítali dát povel k akci, využil mnicha a kazatele Dominika á Jesu Maria, který zřejmě v domluvené scéně předvedl horlivý náboženský výstup, ve kterém apeloval na náboženské cítění generálů. Jeho apel byl podpořen zprávami z průzkumu, že stavovské postavení není tak dobré, jak se zdálo. Následně generálové souhlasili s menším útokem, který by měl prověřit obranu nepřítele. Demoralizované, po nočním pochodu unavené a nezaplacené stavovské jednotky byly poměrně rychle přemoženy. Jejich velitelé se dopustili mnoha vojenských omylů, kdy nevyužili příležitost katolíky porazit, nicméně nevěřili svým vlastním vojákům, že by zvládli v danou chvíli více než jen obranu pozic. Stavovští vojáci neprchli, jen co viděli nepřítele, snažili se uchovat svoji profesionální pověst, chvíli své pozice bránili a ustoupili, až když začalo hrozit obklíčení.

Z popsaného je zřejmé, že za dané situace byla porážka stavů nevyhnutelná. Stavové nedisponovali zdroji na další vydržování armády, jejich jedinou nadějí na vnější pomoc byl Gábor Bethlen, který však raději lavíroval a nechtěl se pustit do rozhodné akce, která by nesla velké riziko. I kdyby se podařilo útok na Bílou horu odrazit a přežít zimu, finanční a materiální převaha na straně katolíků by vedla k jarnímu vítězství císaře. Válečné akce na českém území tím neskončily. V západních a jižních Čechách se stále držela část stavovské armády, v dobře opevněných pevnostech (např. na hradě Zvíkov) některé odolávaly až do roku 1622. Na situaci však již nic nezměnily. Král Fridrich prchl do slezské Vratislavy, kde se mu dostalo podpory. Pod dojmem katastrofální porážky začala zdejší stavovská reprezentace konečně aktivně jednat, nařízenou mimořádnou daní a dobrovolnými příspěvky šlechty se podařilo rychle získat poměrně značné vojenské prostředky na postavení nové armády. Pokud by k této reflexi došlo dříve, mohly být stavovské šance lepší. Zde však potřeby povstání narážely na omezení daná způsobem smýšlení jeho účastníků. I když přicházely i dobrovolné příspěvky na vedení války, většina výdajů byla kryta ze slabých „vládních“ příjmů, konfiskátů katolických majetků a příspěvků zejména měst. Na druhou stranu je třeba mít na vědomí, že šlechtický majetek byl uložen zejména v pozemkovém vlastnictví a větší hotovostí disponoval jen málokdo. Nově vytvořenou armádu svěřil Fridrich markraběti Janu Jiřímu Krnovskému, který s ní ale v roce 1621 nakonec neuspěl.

S Fridrichem uprchla z Prahy též část představitelů vlády. Zbylí stavovští představitelé kapitulovali do rukou Maxmiliána s tím, že požadovali zachování dosavadních náboženských svobod. Těžko rozhodnout, zda šlo z jejich strany o hru vabank, kdy zkusili zachránit, co se dalo, nebo jen projev nepochopení situace a své absolutní porážky. Spíše lze soudit na druhou možnost. Zřejmě předpokládali, že bude následovat obvyklý postup, který ostatně viděli před několika měsíci v Horním Rakousku. Tedy zejména konfiskace majetku a případně tresty vypovězení ze země, v nejhorším případě několik málo hrdelních trestů, jak tomu bylo za prvního stavovského odboje v roce 1547. Ostatně ti nejvíce ohrožení volili emigraci rovnou. Zbylé představitele v jejich očekávání utvrzoval i postup vítězné moci, která proti nim nepodnikla bezprostředně žádné zásahy. I několik týdnů po bitvě bylo možné opustit Prahu, aniž by jim v tom někdo bránil. Dokonce ani neodešli na své venkovské statky, kde by nebyli na dosah vládním úřadům. Mnozí z nich doufali také v přímluvu svých katolických příbuzných.

Tím se dostáváme i k otázce, kdo vlastně bojoval a za koho, čí to bylo vítězství. Nejde nyní o vlastní žoldnéře, kteří pocházeli ze všech koutů Evropy. České země byly nábožensky rozdělené, ještě koncem 16. století představovali protestanté cca 90 % obyvatel (odvozeno od jejich zastoupení mezi privilegovanými vrstvami). Postupně tento poměr klesal přibližně k 70 % nekatolíků v době Bílé hory. Mnoho šlechticů toužících po kariéře a společenském vzestupu volilo cestu konverze ke katolictví, protože jen tak jim byla umožněna dvorská kariéra. Jak bývá u konvertitů obvyklé, mnozí z nich byli horlivější než staří katolíci, zejména pokud jde o nesmiřitelnost k bývalým souvěrcům. Příkladem za všechny může být Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jedna z obětí defenestrace. Z tohoto pohledu byla bitva na Bílé hoře součástí střetu, ve kterém na obou stranách stáli obyvatelé zemí Koruny české, a zvítězili ti, kteří patřili k menšině. Bitva bývá charakterizována též jako událost, po které došlo k úpadku českého jazyka. I k tomu lze konstatovat, že česky mluvící stáli na obou stranách, mnozí ze stavovských představitelů česky uměli jen pasivně nebo jen velmi špatně. Úpadek používání češtiny nebyl ani tak výsledek vítězství Habsburků jako těch, kdo vládnou, ale spíše důsledek jejich politiky nutící k emigracím.

Obrovské majetkové změny

Jak bylo řečeno, bezprostředně po bitvě nic nenasvědčovalo radikálním změnám. Nejvíc exponovaní stavovští představitelé prchli, zbylí v klidu očekávali verdikt a byli přesvědčeni o mírném trestu, buď kvůli svému postavení, příbuzným či věku. Místodržitelem byl ustanoven jeden z nejbohatších moravských šlechticů Karel z Lichtenštejna, konvertita, který však nikterak horlivý v požadavcích na tresty nebyl. O to více se angažoval v otázkách týkajících se majetků. Ve Vídni se však připravoval proces, který nikdo nečekal. Lichtenštejn byl napomínán za liknavost při navrhování trestů a seznamů viníků. Až v únoru 1621 přišly z Vídně instrukce se seznamem osob k zatčení a následoval soud. Rozsudky šokovaly a měly šokovat. Jejich primárním cílem bylo zastrašit potenciální odpůrce. Tolik hrdelních trestů, mnohé navíc velmi krutým způsobem, bylo zcela mimo představy všech současníků.

Popravení jsou známi jako 27 českých pánů. Ve skutečnosti z panského stavu pocházeli jen 3 popravení, u každého z nich existovaly speciální důvody, proč na ně dopadl hrdelní trest. Několik dalších z panského stavu bylo odsouzeno k vězení, někteří další dostali po letech milost (včetně Václava z Roupova, prezidenta stavovské vlády, který se po letech vrátil z emigrace a prosil za odpuštění – a bylo mu odpuštěno dokonce znovu, když se po několika letech opět vzbouřil). Naopak plnou vahou dopadl trest na měšťany, kterých bylo popraveno 17, většinou z Prahy. Trest byl značně selektivní a zejména postihl ty, jejichž smrt nemohla císaři odcizit šlechtu jako takovou. Všichni popravení byli nekatolíci, až na jednoho. Tím byl hejtman Pražského hradu Diviš Černín. Byl to spíše kariérní úředník, před rokem 1618 konvertoval ke katolictví, aby mohl postoupit v kariéře výš, což se mu skutečně podařilo, protože byl doopravdy schopný byrokrat. V roce 1618 pak stavům otevřel brány Hradu, ale až na příkaz vyššího úředníka – zkrátka splnil rozkaz. Nicméně byl za to odměněn přízní stavů, ale opět spíše jako schopný úředník, a byl proto ponechán v úřadě. Tam zůstal dokonce i po Bílé hoře, protože si ho vítězové opět cenili jako muže na svém místě. Zkrátka to byl muž, který věděl, jak areál funguje. Až posléze se ve Vídni rozhodli, že by popravení neměli být jen protestanti, aby to nevypadalo jako náboženská msta. Diviš byl proto zatčen a obžalován ze zrady za to, že protestanty vpustil na Hrad. V tomto případě nepomohl ani jeho horlivý katolický bratr.

Vedle tělesných trestů dopadly na povstalé stavy konfiskace majetku. V Čechách dosáhly obřích rozměrů. Zkonfiskováno bylo cca 450 panství, z toho 150 velkých, což tvořilo přibližně polovinu všeho majetku v zemi. Rytířský stav nižší šlechty byl takřka vymýcen, Čechy se na čas staly doménou rodů vlastnících vesměs velká panství. Nedostatek pracovních sil v důsledku válečných událostí vedl k utužení nevolnictví jako společenského systému. Právě velká dominia dávala šlechtě vhodné nástroje k prosazení jejích nároků. V letech 1623 a 1624 byly vydány první patenty nařizující katolictví jako jediné povolené náboženství, což vyvolalo první vlnu masové migrace, zejména obyvatel měst. V téže době došlo i tzv. kaladě, což nebylo nic jiného než státní bankrot. Skupina předních podporovatelů Ferdinanda II. včetně Karla z Lichtenštejna (a Albrechta z Valdštejna) si pronajala od císaře právo ražby mincí a během roku se jim povedlo radikálně snížit hodnotu měny, což po odhalení vedlo k obrovské inflaci. Toho skupina využila, když za staré ceny nakoupila konfiskované statky a zaplatila za ně znehodnocenou měnou. Druhá vlna emigrace pak přišla v roce 1628, kdy se týkala zejména šlechty. Ze země odešly desítky tisíc obyvatel, které často vytvořily kolonie v blízkosti českých hranic. Jedna z nich se nacházela např. v Pirně kousek za dnešními českými hranicemi. Život těchto exulantů byl různorodý, většinou se museli potýkat se složitou finanční situací a být trpěnými hosty sídel, do kterých uprchli. Někteří po čase volili cestu zpět, další zůstávali a do smrti živili naději na návrat do vlasti. Šlechtici vstupovali do armád válčících proti Habsburkům, mnoho z nich nalezlo smrt na bojištích 30leté války. Po rozšíření bojů na německá území získávali čeští emigranti sympatie německých protestantů, kteří zřejmě pozdě litovali své neochoty zapojit se do podpory povstání. Zájmy českých nekatolíků poté hájilo (a v propagandě používalo) zejména Švédsko, ale v mírových jednáních je nakonec vyměnilo za bližší politické cíle. Právě vestfálský mír potvrdil všechny změny, ke kterým v Čechách došlo v důsledku stavovské porážky. Někteří z českých emigrantů se ani pak s tímto stavem nesmířili a neustále se snažili najít možnost k obnovení bojů. Zřejmě nejaktivnějším byl Jan Amos Komenský, který po uzavření míru na čas odcestoval do Sedmihradska, kde se snažil uplatnit svůj vliv a přivést tamního vévodu znovu do bojů. Povedlo se to jen částečně, vévoda byl už v počátku poražen. Komenský i další emigranti, kteří se nesmířili s mírem, který celá Evropa s nadšením uvítala, byli na evropských dvorech přijímáni (pokud vůbec) spíše s útrpností a ještě častěji se jich ostatní stranili jako nebezpečných radikálů, kteří jen rozdmýchávají další konflikt. Tato imprese přetrvala občas až do dnešních dnů. Za všechny lze zmínit dílo slavného švédského spisovatele Petera Englunda (po několik let sekretáře Švédské akademie udělující Nobelovu cenu za literaturu), v jehož díle vystupuje Komenský jako nenávistný válečný štváč, který odmítá přijmout realitu a je ochoten hnát všechny na smrt, jen aby bylo vyhověno požadavkům českých exulantů. Ostatně většina z nás zná školní poučku, že Komenský přišel o některá svá díla při požáru Lešna, kde přebýval. Už jen někteří slyšeli, že požár byl následkem bojů o Lešno, ve kterém se místní komunita českých emigrantů spojila se Švédy proti Polákům.

Absolutistický stát se ukázal účinnější

Souhrn představených momentů (které rozhodně netvoří úplnou faktografii sledovaných let) z dějin 17. století ilustroval klíčové okamžiky, které vedly k bitvě a dokumentoval její bezprostřední následky. Bitva na Bílé hoře znamená zásadní předěl ve vývoji české společnosti a bez pochyb patří k milníkům dějin obyvatel této země. Česká společnost byla před rokem 1618 rozdělena několika liniemi, přičemž klíčovými atributy byla náboženská příslušnost a vztah k panovníkovi. Podpora absolutistického způsobu vlády se pojila s katolickým vyznáním, zatímco zastánci pluralitní stavovské moci se většinově definovali jako protestanti, přičemž tyto dvojice nebyly nijak kauzální. Bitvu na Bílé hoře je tedy možné chápat jako porážku stavovského povstání a zároveň ideje stavovství jako způsobu vlády, čemuž se vůdci stavovského povstání chtěli vyhnout a kvůli tomu povstání vyvolali. Ani se znalostí výsledku nelze říci, že by povstání postrádalo smysl. Ke změnám postupně docházelo a cíl byl zřejmý. Po vyvolání povstání však stavům chyběla vize, jak dosáhnout změny, a dostatek odhodlání změnu prosadit. Aktéři povstání si z velké části neuvědomovali existenční povahu povstání a rozsah změn, ke kterým dojde v případě porážky.

Samotnou bitvu nelze popsat žádným epickým příběhem, svým průběhem šlo o poměrně banální střetnutí. Mohlo k ní dojít o měsíc dříve nebo o rok později, výsledek byl v dobových poměrech de facto neodvratný. Důležitá je však svými následky, vítězové během deseti let zcela proměnili charakter země a za jednu generaci ji změnili k nepoznání. Výsledek bitvy lze shrnout konstatováním, že koncept fungování států založený na dělbě moci mezi panovníka a stavy neobstál ve vojenském střetu. Z historické analogie obdobných procesů v jiných evropských státech lze soudit, že i v případě vítězství povstání by stavovský stát nepřežil v konkurenci okolních mocností a že absolutisticky řízený stát měl lepší předpoklady obstát ve výzvách, které doba přinesla. O to tragičtěji se nám může jevit boj českých stavů a ještě více osudy desítek tisíc exulantů. Události bezprostředně následující po bitvě názorně ilustrují proces zlomení odporu, zamezení poraženým v jakýchkoliv možnostech budoucího odboje, donucení celé populace se pokořit v otázce svědomí (alespoň veřejným projevem) a zároveň hmotné obohacení vítězů. Šlo o totální triumf, poraženým nezůstala žádná možnost kromě podrobení. Neméně podnětné pro naše úvahy o novověkých, ale koneckonců i moderních dějinách zůstávají osudy exulantů. Zprvu sklízeli sympatie po celé protestantské Evropě, postupně se stali trpěnými hosty, kteří vládcům coby morální výčitka komplikovali praktikování reál politiky, až nakonec se buď zcela integrovali do nových společností, nebo byli pokládáni za nebezpečné radikály a štváče, kteří bojují minulé války, o něž nyní nikdo nestojí. Bitvou na Bílé hoře se symbolicky uzavřela jedna epocha a otevřela nová. Volání Jana Amose Komenského v jeho původním smyslu tak zůstalo nenaplněno: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“

Zdeněk Víšek (1983) je historik, specialista na české dějiny vrcholného středověku s důrazem na šlechtické a církevní prostředí, pracuje v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Vašek

Během jedné generace se české země zcela proměnily

Nejasné cíle povstání

Chybějící finance i síly v diplomacii

Obrovské majetkové změny

Absolutistický stát se ukázal účinnější

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu