Pavel Rychetský

Lidská práva a svobody ve vzájemné konfrontaci

Německý filozof Friedrich Nietzsche popisuje ve své eseji Radostná věda příběh bláznivého člověka, který za bílého dne vychází do ulic, aby s rozsvícenou lampou hledal Boha. A když se mu lidé smějí, on hněvivě rozbije lucernu, prohlásí, že Bůh je mrtev, a pak obviní přihlížející: To vy jste ho zabili!

Nietzsche v tomto podobenství vyslovil – již na sklonku 19. století – obavu z nastávajícího rozpadu nejvyšších hodnot a jejich znehodnocení, a to netušil, že jeho varování bude více než naplněno ve 20. století příchodem dvou světových válek a dvou zrůdných ideologií přinášejících hrůzy a genocidu, holocaust a průmysl hromadného ponižování a zabíjení lidských bytostí. V západní Evropě vzápětí po 2. světové válce a v Evropě střední a východní po pádu komunistických režimů jsme posléze svědky úsilí o jakési vzkříšení onoho Boha. Evropa však již nehledá toho Boha, kterého lidstvo zabilo, ale jakousi jeho náhradu, která bude obecně přijímána jako nová společně uznávaná autorita sjednocující do té doby vzájemně se vraždící národy, náboženství, rasy nebo sekty. Tak se lidstvo vrací k myšlence z dob osvícenství – myšlence univerzality, nezcizitelnosti a nedotknutelnosti přirozených a nezadatelných práv a svobod člověka jako svorníku, který má přinést světu – nebo alespoň Evropě – mír a stabilitu, harmonii a jistotu ve vzájemnosti a vrátit člověku důstojnost v jeho pozemské existenci. Oživení a rozšíření těchto hodnot – za předpokladu jejich společného sdílení – znamenalo a stále znamená novou naději. Naději, že myšlenka důstojnosti každé lidské osobnosti, zaručené uznáním jejích základních práv a svobod, dokáže oslovit i nesčetné lidi žijící dosud v rozdílných kulturách, náboženstvích i tradicích, kteří nejednou měli nebo dosud mají pádné důvody si vzájemně nedůvěřovat.

Pouhé oprášení osvícenské a svým původem již aristotelovské myšlenky o jedinečnosti lidské bytosti a univerzalitě jejích nezadatelných práv se ovšem po totálním rozpadu hodnotového světa nemohlo podařit bez jejich konstituování v národní i nadnárodní úrovni do normativního systému pod ochranou soudní moci. Jeho základem se staly jednak mezinárodní úmluvy o lidských právech a svobodách včetně nadnárodních seskupení a dále vnitrostátní právní normy vesměs na ústavní úrovni. Idea právního státu, spjatá s maximou vázanosti státu právem a vázanosti zákonodárce souborem pro společnost konstitutivních hodnot nezbytně přinesla posílení soudní moci a rozšíření její působnosti – mimo jiné i o institut ústavního soudnictví jako soudnictví již nikoli pouze nad lidmi, ale nad zákonodárnou i výkonnou mocí. Je vhodné v této souvislosti připomenout, že první Ústavní soud na území Evropy vznikl v Československu po 1. světové válce, i když jeho působení bylo zaměřeno výlučně na abstraktní kontrolu ústavnosti právních předpisů z pozic normativní a pozitivně právní teorie. Po padesátileté odmlce je současný Ústavní soud České republiky jednak orgánem ochrany ústavnosti, ale současně i vrcholným soudem pro ochranu lidských práv a svobod.

Ústava České republiky ve svém článku 1 definuje naši republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ve svém článku 4 pak svěřuje základní práva a svobody pod ochranu soudní moci, přičemž v čl. 83 stanoví, že soudním orgánem ochrany ústavnosti je Ústavní soud. Mé následující úvahy se proto nemohou vyhnout specifickému postavení ústavního soudnictví a v podmínkách České republiky pak speciálně roli, kterou ve vztahu k ochraně ústavně zaručených práv a svobod hraje. Dne 9. ledna 1991 – tehdy ještě československé Federální shromáždění přijalo ústavním zákonem Listinu základních práv a svobod, která byla po rozpadu Československa začleněna do ústavního pořádku České republiky. Jednotlivá lidská práva a svobody nelze nějak hierarchicky uspořádat – naopak velmi často mohou být ve vzájemné konkurenci, a je to právě Ústavní soud, který musí případ od případu posoudit, kterému z nich je třeba v konkrétním případě dát přednost. Tak například k Ústavnímu soudu doputovala ústavní stížnost jedné celebrity (slavné zpěvačky), o níž jeden kritik publikoval úvahu, ve které její působení spojil s privilegovaným postavením v době minulého režimu. Ústavní soud jejímu návrhu na odškodnění v podobě přiměřeného zadostiučinění nevyhověl s tím, že jako osoba veřejně činná musí snášet větší míru kritiky než „běžný občan“. Nedlouho poté byl v jednom (polo)bulvárním časopisu zobrazen formou komiksu jeden politik (ministr) v choulostivé situaci erotického druhu. V tomto případě mu Ústavní soud „dal za pravdu“, když vydavatele k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění naopak odsoudil. V obou případech šlo o střet dvou základních ústavně chráněných hodnot – práva na lidskou důstojnost na jedné straně – a práva na svobodu projevu na straně druhé. V tomto případě totiž Ústavní soud konstatoval, že i právo na svobodu projevu je limitováno právě například nepřípustností zásahu do intimní sféry člověka, a to bez ohledu na jeho veřejné působení.

Kompetence českého Ústavního soudu, pokud ji vnímáme jako nadání výlučnou a konečnou – tudíž absolutní – pravomocí zrušit jakýkoli akt moci zákonodárné, výkonné anebo soudní, je naprosto výjimečná a vymykající se tradičnímu pojetí principů dělby moci v demokratickém státě, jak je v 18. století postuloval Charles de Montesquieu ve svém díle Duch zákonů. Instalací ústavního soudnictví byla založena i kompetence nejen řešit spory mezi jednotlivými subjekty při střetu jejich ústavně chráněných práv a svobod, ale rušit i pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci (včetně soudů), pokud jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejde o klasickou ani běžnou kompetenci ústavního soudnictví – vedle soudu českého ji mají ústavní soudy Spolkové republiky, Španělského království a některých postkomunistických zemí. Motivem pro vybavení ústavních soudů touto kompetencí patrně byla jejich zkušenost s déletrvajícím obdobím nedemokratických totalitních systémů a po jejich pádu jistá přetrvávající nedůvěra v obecné soudy; stejně jako naléhavé volání po institucionalizaci vrcholného orgánu pro ochranu základních lidských práv a svobod.

Jistým paradoxem přitom je, že podle článku 90 Ústavy je hlavním posláním soudů poskytování ochrany práv, přičemž toto ustanovení nelze interpretovat zúženě pouze jako ochranu konkrétního uplatněného práva (právního nároku), ale především jako ochranu celého komplexu práv a svobod, jak jsou postulovány v ústavním pořádku České republiky a v mezinárodních úmluvách, které jsou součástí našeho právního řádu. V poválečné západní Evropě a v postkomunistické Evropě střední a východní jsme byli – slovy Marcela Prousta – svědky „hledání ztraceného času“. Německo dospělo k poznání, že demokracii lze v mantinelech formálního pojetí vlády pozitivního práva zrušit i demokratickou cestou a národy tzv. sovětského bloku poznaly na vlastní kůži, jak vypadá stát, který je postaven výlučně na ideologickém pojetí vlády jedné strany prostřednictvím pozitivního práva jako nástroje realizace vůle vládnoucí třídy. Nastalo hledání obranných mechanismů, které se soustředilo jednak na návrat k osvědčeným principům – zejména přirozený původ, univerzalita, nezadatelnost a nezcizitelnost lidských práv, ale dále i na postulování principů nových v podobě nadřazenosti mezinárodního práva nad právem vnitrostátním a na koncipování principu materiálního pojetí právního státu.

Princip materiálního pojetí právního státu vyjádřil český Ústavní soud již ve svém prvním nálezu, když ve věci přezkumu zákona o protiprávnosti komunistického režimu artikuloval takto: „Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava (…) neváže pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití těchto právních norem měří.“ Renesance teorie přirozených a nezadatelných práv spolu s požadavkem na materiální výklad pozitivního práva na základě konstitutivních hodnot demokratické společnosti tak byla nezbytná.

Problematika konkurence jednotlivých práv a svobod a řešení jejich střetu vyžaduje nalézání východisek pro jejich řešení za pomoci kritéria z pozic etiky, legality a legitimity, poměřovaných v každém případě znovu – originálně. Ilustrovat to lze na konkrétních příbězích, které se dostaly před český Ústavní soud.

Příběh první

Na ÚS se obrátil automechanik, který v době, kdy vykonával trest zákazu řízení motorových vozidel, byl znovu obžalován a posléze i odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců ve věznici s dozorem. Přečin měl spáchat celkem 28 případy tím, že uvnitř areálu garáží, v němž vykonával činnost automechanika, motorová vozidla přesouval, tedy musel je nastartovat a několik metrů (cca 10 až 15) s nimi popojet. Z popisu jednotlivých případů ve výroku rozsudku příslušného prvostupňového soudu totiž vyplývá, že nejdelší doba „řízení“ trvala tři minuty (9 případů), nejkratší pak jednu minutu (2 případy). V ostatních případech se jednalo o dvě minuty. Rozsudek soudu 1. stupně k odvolání onoho odsouzeného potvrdil i soud odvolací a posléze i Nejvyšší soud.

Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudů všech tří stupňů a vyslovil názor, že posuzovaný skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vzhledem ke všem shora popsaným specifickým okolnostem nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin, natož za trestný čin, za nějž by měl být stěžovatel potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Šlo o klasický spor mezi tzv. pozitivním právem – legalitou a přirozeným právem – vyšší spravedlností.

Příběh druhý

Před Městským soudem v Praze probíhal v roce 2005 civilní spor mezi pronajímatelem bytu a nájemkyní, ve kterém se pronajímatel domáhal doplatku na nájemném v podobě rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným v místě obvyklým. Zvláštní situace spočívala v tom, že občanský zákoník (tehdy platný z č. 40/64 Sb.) obsahoval již déle než 10 let ust. § 696 odst. 1, které znělo:

„Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní právní předpis.“

Žádný takový předpis však neexistoval, když Ústavní soud v předchozím období opakovaně rušil podzákonné předpisy o regulaci nájemného z bytu, mimo jiné s tím, že podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod vyžaduje přijetí právní normy o jednostranném zvyšování nájemného formu zákona. Ten však do té doby nebyl přijat. Městský soud v Praze tedy přerušil řízení a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení celé pasáže občanského zákoníku o nájmech bytů, tedy všech ust. § 685 až 716 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ústavní zákon přijal nález, kterým návrh MS v Praze zamítl, ale současně vyslovil tento výrok:

„Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“

V odůvodnění pak vyslovil tyto závěry: „Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud, při vědomí svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni ,obyčejného‘ zákona postupem s využitím principů ústavně právní regulace. Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.“

Příběh třetí

Až do přijetí nového občanského zákoníku platil zákon o rodině, který obsahoval tři tzv. právní domněnky určování otcovství. Podle první se do matriky vždy zapsal jako otec dítěte narozeného v době manželství nebo do 300 dní po jeho zániku manžel matky. Ten mohl své otcovství u soudu popřít pouze do šesti měsíců od narození dítěte. V polovině roku 2009 napadla ústavní stížnost, kterou se matrikový otec – stěžovatel – domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu a rozsudek Okresního soudu, které jeho žalobu pro popření otcovství shodně zamítly, protože bylo podána po uplynutí této lhůty. Současně nám navrhl zrušení části § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle něhož mohl manžel popřít otcovství do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec syna Lukáše, narozeného dne 5. 2. 2004. V říjnu téhož roku však manželka stěžovatele požádala, aby se odstěhoval ze společného bytu, čemuž stěžovatel podle svého tvrzení nerozuměl právě s ohledem na nedávné narození syna Lukáše. Stěžovatel pak v listopadu téhož roku zjistil, že jeho manželka již nejméně dva roky udržuje poměr s jiným mužem. Když pak manželka společný byt opustila a nastěhovala se ke svému milenci, pojal podezření, že není otcem v únoru narozeného dítěte – i s ohledem na to, že v době jeho početí byl na služební cestě. Rozhodl se tedy provést test DNA u akreditované společnosti Generi Biotech, s. r. o. Test potvrdil, že stěžovatel není biologickým otcem dítěte. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že mu v rámci rozvodového řízení manželka navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 8. 7. 2010 ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zrušilo dnem 31. prosince 2011. Účinnost derogačního výroku odložilo o téměř jeden a půl roku, aby vytvořilo pro vládu a Parlament přiměřený časový prostor pro přijetí nové úpravy. Svůj derogační výrok argumentovalo především úvahou, že stanovení určité lhůty pro podání návrhu na popření otcovství není samo o sobě protiústavní; vymezení této lhůty a podmínek jejího běhu však musí vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy. Je možné uvažovat o tom, že po určitou dobu by měl právní otec, jehož otcovství bylo založeno zákonnou domněnkou, mít možnost podat návrh na popření otcovství bez ohledu na další okolnosti, tak jako tomu bylo doposud. Lhůtu 6 měsíců Ústavní soud považoval za nepřiměřeně krátkou, stejně jako určení počátku jejího běhu ke dni, kdy se manžel matky o narození dítěte dozvěděl. Ani po uplynutí takto konstruované popěrné lhůty však nelze možnost popírat otcovství dítěte osobám, které na tom mohou mít důvodný zájem, spočívající zejména v ochraně jejich základních práv, zcela uzavřít. Při konstruování přípustnosti takového návrhu bude nutno přihlédnout zejména k tomu, zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství a zda popření jeho otcovství nebrání – v konkrétním případě, nikoliv paušálně – jiné chráněné zájmy, zejména zájem dítěte, jemuž čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte přiznává privilegované – nikoliv však absolutní – postavení. Ústavní soud dále řekl: „Pokud zákonodárce upraví možnost prolomení i nově stanovené přiměřeně delší lhůty ve zcela zvláštních a odůvodněných případech, musí současně zřetelně stanovit nejen podmínky pro takové prolomení lhůty, ale i zřetelné meze v zájmu ochrany práv dítěte i matky. Pro oblast dokazování v oblasti paternitních sporů pak bude potřeba upravit procesní předpis o prostředky umožňující pořizování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky, provedené metodou vyšetření polymorfismů DNA za obligatorní účasti domnělého otce, dítěte a matky. Tyto závěry se posléze promítly i do nového občanského zákoníku, který popěrnou lhůtu stanovil v rozmezí od šesti měsíců do šesti let, a navíc umožnil i výjimečné prolomení této lhůty.

Příběh čtvrtý

Ústavní stížnost podala nyní 56letá žena, žijící trvale v USA, která se marně domáhala u Okresního soudu v Písku a následně u Krajského soudu v Českých Budějovicích určení otcovství proti bývalému soudci krajského soudu. Oba soudy však její žalobě nevyhověly a řízení zastavily a svá rozhodnutí opřely o překážku věci rozhodnuté. Formálně měly pravdu, skutečně již po narození této dámy, když jí byl sotva jeden rok, se její nezletilá matka marně domáhala určení otcovství proti onomu vysoce postavenému funkcionáři minulého režimu, ale soudy nepřipustily ani minimální dokazování včetně krevního testu a její návrhy šmahem zamítly. A i dnes soud 1. i 2. stupně se odmítly věcí zabývat s poukazem na to, že jde o věc již rozhodnutou, a vyloučily, že by v dnešním řízení mohla být jakkoli přezkoumávána správnost těchto rozhodnutí z roku 1963, a to i z hlediska namítané neobjektivnosti či podjatosti tehdejších soudců. Ústavní soud tedy řešil konflikt mezi obecně platnou a v pozitivním právu zakotvenou zásadou překážky rei iudicatae a právem na spravedlivý proces, zakotveným jak v naší Listině základních práv a svobod, tak v mezinárodních paktech o lidských právech. Stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Konstatoval, že zásada překážky věci rozhodnuté, byla již několikrát prolomena s ohledem na konflikt ústavního práva dítěte znát svého otce a požadavku právního řádu na právní jistotu. V této souvislosti především vycházel z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paulík proti Slovensku a Jäggi proti Švýcarsku.

Tyto judikáty se shodují v potřebě uvést do souladu biologickou a sociální realitu s právním stavem rodinných vztahů, a to především v oblasti určení rodičovství. V této kauze jsme dospěli k závěru, že právo dítěte znát svého rodiče je silnějším právem než právo domnělého otce popřít své otcovství. Z našeho nálezu cituji: „Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, mezi které patří též Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, mají mezi ostatními smlouvami zvláštní postavení. Bezprostřední aplikovatelnost těchto mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k jejich interpretaci příslušnými mezinárodními tribunály. Evropská úmluva i její interpretace v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva dosahují v českém právu ústavněprávní kvality a mají aplikační přednost (viz čl. 10 Ústavy). Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že řízení týkající se určení nebo popření otcovství je součástí práva na soukromý život dle článku 8 Úmluvy, který zahrnuje důležité stránky osobní identity. Skutkové okolnosti daného případu lze podřadit pod pojem soukromý život‘ ve smyslu článku 8 Úmluvy, a je nutno se tak zabývat tím, zda obecné soudy požadavkům a duchu tohoto ustanovení vyhověly.“ Ve věci Jäggi proti Švýcarsku se určení otcovství domáhal syn vůči svému domnělému, před více než třiceti lety zemřelému otci tak, že usiloval o povolení odebrat vzorek z těla zesnulého pro zkoušku DNA, přičemž se vzdal všech dědických nároků. Příbuzní zemřelého se však tomu bránili a švýcarský soud zkoušku DNA zamítl. Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu stěžovateli. Švýcarské orgány tím, že nepovolily provést analýzu DNA, jež by stěžovateli umožnila získat jistotu, že jeho domnělý otec je skutečně jeho rodičem, zasáhly do stěžovatelova soukromého života. Štrasburský soud uvedl, že právo na znalost identity, z něhož vyplývá i právo znát své příbuzné, tvoří nedílnou součást pojmu soukromý a rodinný život. Osoby snažící se zjistit své příbuzné mají živý, Úmluvou chráněný zájem na získání informací nezbytných pro odhalení pravdy týkající se důležitých aspektů jejich osobní identity. Za daných okolností nebyl dle mínění Evropského soudu pro lidská práva zásah do osobní sféry těla zemřelého tak výrazný a invazivní, aby bylo porušeno právo na nedotknutelnost těla a úcty k zemřelému. Byla tak dána přednost možnosti znát své příbuzné, a i když od rozhodných událostí uplynulo mnoho let, dle názoru soudu zájem a potřeba poznat své příbuzné s postupujícím věkem neustává, spíše naopak.

Ústavní soud dále vycházel i z rozsudku ESLP v případu Paulík proti Slovensku z 10. října 2006, ve kterém se stěžovatel snažil dosáhnout souladu biologického stavu věci a právního stavu, který byl vystavěn na právní domněnce a na – v době rozhodování soudu – tehdejší úrovni vědeckého poznání. Evropský soud pro lidská práva zde dospěl k závěru, že neexistence řízení, ve kterém by bylo možné uvést právní stav do souladu s biologickou realitou, nebyla nikomu na prospěch, jelikož byla navíc v této věci v nesouladu s přáním zúčastněných osob. Nejnověji ESLP rozhodoval v analogické věci Novotný proti České republice (rozsudek ze dne 7. června 2018), kde se vláda České republiky rovněž bránila tím, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení otcovství stěžovatele zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (která brání novému projednání). Evropský soud zopakoval, že řízení týkající se určení otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8, zahrnujícího důležité stránky osobní identity. Soud zde mimo jiné uvedl, že podstata stěžovatelovy stížnosti není, že se stát měl zdržet jednání, ale spočívá v tom, že stát měl v rámci sporu o otcovství podniknout kroky s cílem vyřešit s určitostí jeho vztah k dítěti. Ústavní soud tak ve svém nálezu konstatoval, že pokud má stěžovatel legitimní právo dostat přinejmenším příležitost popřít otcovství dítěte, které není dle vědeckých důkazů jeho vlastní, musí i domnělá dcera mít zájem a právo poznat svého biologického otce. Ostatně i nový občanský zákoník již upřednostňuje biologickou skutečnost před právní fikcí například tím, že domnělému otci dává možnost přímého přístupu k soudům v případech první a druhé domněnky otcovství. V naší projednávané kauze tedy byla proti sobě postavena práva dítěte (i když nyní již zletilé ženy) a domnělého rodiče.

***

Případy neetických norem a v jejich důsledku i neetických rozhodnutí veřejné moci, soudy přitom nevyjímaje, patrně nejsou tak vzácné, abychom o nich trvale mlčeli. V této souvislosti vyvstává naléhavá otázka – jaká kritéria mají platit pro rozlišení hranice mezi etickým a neetickým? Je to většinový souhlas – akceptování jednání, dosud považovaného za neetické? Množina, která se organizuje na sociálních sítích a uchovává si přitom anonymitu, a tak vytváří zvláštní, jakoby převládající názor? V celé řadě zemí, se kterými nás dosud spojuje sdílení společných hodnot, se pomocí legislativy legitimizuje kriminalizace jakékoli pomoci tzv. nelegálním přistěhovalcům. V přímém přenosu sledujeme, jak uprchlík plave vedle svého mrtvého dítěte k italským břehům, na nichž se sluní turisté reprezentující naši kulturu a naše vnímání etiky; dnes ovšem s hrozbou potrestání každého, kdo by se chtěl řídit nepsaným příkazem k pomoci svému bližnímu. Neetická norma nebo neetický rozsudek nemusí být nutně vždy protiústavní a jedním z nejobtížnějších úkolů ústavního soudnictví je zápolení s hledáním hranice, která vyžaduje jeho derogační zásah.

Francouzský ústavní soud, přesněji řečeno Le Conseil Constitutionel, rozhodl například v červenci předminulého roku, že francouzský občan se nemůže dopustit trestného činu poskytnutím nezištné pomoci migrantům v jejich pouti za nadějí lepšího života, protože od dob revoluce je ve francouzské ústavě zakotven princip bratrství (fraternité), který inspiruje zákony, proto nelze trestat „(pře)činy inspirované solidaritou s ohroženými lidmi“ jako nezákonné. Tento vynos francouzské ústavní rady je velkým poselstvím v postfaktickém čase; připomíná nám, že jádrem legálního řádu nejsou zákony, ale principy, kterými se má řídit ustavující moc občanů: principy legitimizují, zákony jen legalizují. Ostatně nedávno i italská justice nařídila povinnost přijímat v přístavech lodě s umírajícími uprchlíky.

***

Dostáváme se k zamyšlení nad další otázkou. Jak je to s etikou na straně jedné, a s legalitou a legitimitou na straně druhé? Po celé věky se stále znovu a znovu otevírá otázka po obsahu a vzájemném vztahu pojmů legalita a legitimita. Zatímco interpretace termínu legalita se prakticky bezrozporně ustálila na shodném konstatování, že jde o systém, který vychází důsledně z dodržování pravidel založených platným právním řádem, s interpretací pojmu legitimita má lidské společenství po celou dobu své známé existence trvalé problémy. Počínaje Platonem a Aristotelem přes Tomáše Akvinského, Immanuela Kanta a Georga Friedricha Hegela až po současné myslitele panuje shoda, že legitimita je pojmově širší vyjádření, zahrnující mocenské oprávnění nejen závazná pravidla chování, tj. právní normy, vydávat, ale i měnit a vynucovat jejich dodržování s účinností erga omnes, tj. vůči všem. Od dob velkých liberálně demokratických revolucí již nemá takto pojímaná legitimita původ v metafyzičnu, neodvozuje se od transcendentální veličiny v podobě jakéhosi absolutního dobra nebo všehomíry, ale představuje pokus o naplnění zásad materiálně pojímaného právního státu.

Tápající a bezradná společnost se po 2. světové válce jednak vrací o dvě staletí zpět k Rousseauově a Voltairově myšlence ústavy jako společenské smlouvy a k přirozenému původu nezadatelných a nezcizitelných lidských práv a svobod, které staví nad zákony, a současně nově postuluje princip vlády práva nad státem a jeho mocenskými orgány, podepřený speciální institucionálně zabezpečenou ochranou základních principů demokratického vládnutí v podobě ústavního soudnictví. Teoretik liberální společnosti Karl Popper je autorem věty: Demokracie znamená kontrolu politické moci. Proto by neměla v demokracii existovat žádná nekontrolovaná politická moc.

Konečnou institucí, která je touto kontrolou pověřena, se tak stává ústavní soudnictví. V ústavách moderních států se objevuje nově vymezená definice státu – demokratický právní stát. Tradiční pojetí demokracie jako Lincolnovy vlády lidu je doplněno o vládu práva. Jde o výsledek poznání, že tradiční vláda opírající se pouze o momentální většinovou vůli si nesmí činit nárok na absolutní legitimitu. Ani zřetelně a demokraticky vyjádřená většinová vůle nemůže z nikoho učinit výlučného držitele pravdy. Uznání demokratické vlády a respekt občanů k jejímu vládnutí je sice podmínkou její legitimity, ale nikoli podmínkou dostatečnou. Spojení slov „demokratický a právní“ stát vyjadřuje dichotomii dvou elementárních požadavků, které teprve společně mohou položit dostatečný základ pro legitimitu každé formy vládnutí. I jejich naplňování bude ovšem trvale spojeno s otázkou, zda taková legitimita je neohraničená, anebo zda lze pojmenovat její nepřekročitelné limity. Reakce na obě světové války a totalitní režimy minulého století spolu s poznáním, že demokracii lze v mantinelech toliko formálního pojetí vlády pozitivního práva zrušit i demokratickou cestou, že tedy demokracie je schopna sama sebe zničit, vyústily v materiální pojetí právního státu. Jakousi střechou v hierarchii právních norem a nadústavním limitem veřejné moci se stávají právní principy, které jsou zčásti vypreparovány z psaného textu ústav a zčásti se dovozují z obecně uznávaných hodnot demokratické společnosti. Právo se již neváže jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití těchto právních norem poměřuje.

V české Ústavě je zakotven princip, že ani demokraticky podložená legitimita státní moci nemá a nesmí mít absolutní a neomezený prostor. Jde o explicitní ustanovení, které zakazuje změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu, a současně stanoví, že výkladem právních norem nelze ospravedlnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu (čl. 9). Ještě dále jde naše Listina základních práv a svobod, která v čl. 23 zakotvuje v moderním státě dosud unikátní právo občana postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod … jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Samozřejmě, že tato citace vyvolává řadu otázek – kdo má právo pojmenovat ony „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, kdo je povolán k jejich ochraně? Alespoň částečnou odpověď ovšem představit lze.

Příběh pátý

Na jaře roku 2009 vyslovila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v souladu s Ústavou nedůvěru vládě, která proto musela podat demisi a až do jmenování vlády nové byla pouze vládnutím prozatímně pověřena. S ohledem na celkové rozložení politických sil zastoupených v Poslanecké sněmovně bylo zřejmé, že žádná nově sestavená vláda nezíská důvěru, a parlamentní politické kluby se tak shodly na jediném pro ně přijatelném řešení v podobě rozpuštění sněmovny a vypsání nových voleb. Nebylo nejmenších pochyb, že šlo v dané situaci o rozumné a demokratické východisko a platná Ústava našeho státu také upravovala čtyři různé procedury, které umožňovaly tento postup a které mohla politická reprezentace v Parlamentu použít. Problém byl ovšem v tom, že všechny čtyři ústavou upravené a předpokládané způsoby by sice vedly k rozpuštění Poslanecké sněmovny, ale nové volby by se mohly konat až v průběhu následujících šedesáti dnů, po které by poslanci přišli o cenný status poslance a s ním spojené zázemí a servis poskytované Kanceláří Poslanecké sněmovny, o příležitost využít svých mandátů a mediální pozornosti k nim upínané ve volební kampani, nemluvě o ztrátě benefitů, jakými jsou poslanecké platy, poslanecké kanceláře, služební auta, imunita a podobně. Rozhodli se proto platnou Ústavu obejít, možno říci suspendovat, a přijali zvláštní jednorázový ústavní zákon, který v jedné větě říkal, že protentokrát se Ústava nepoužije a Poslanecká sněmovna se rozpustí až dnem, na který tento zákon určil termín nových voleb.

Přijetí tohoto zákona bylo po formálně právní stránce nepochybně legální. V obou komorách Parlamentu pro něj hlasovala potřebná Ústavou předepsaná třípětinová většina a veškeré procedurální požadavky byly splněny. Problém byl pouze v otázce legitimity takového postupu, kterou posuzoval právě český Ústavní soud. A stala se věc v konstitučních demokraciích dosud nevídaná – Ústavní soud zrušil tento zákon, byť byl jako ústavní zákon pojmenován a přijat. Stáli jsme před klasickým problémem konfliktu legality a legitimity a současně před principiální otázkou, zda legitimita Parlamentu je absolutní a neomezená. Projekt Velké francouzské revoluce o Parlamentu jako absolutním suverénovi se ve skutečnosti zhroutil již okamžikem, kdy sám sebe označil za nejvyššího soudce a započal s popravami a posléze vyústil dokonce v přijetí rasových zákonů Říšským sněmem v Norimberku.

Český Ústavní soud již v jednom ze svých prvních nálezů po sametové revoluci a odstranění totalitního komunistického režimu prohlásil – cituji: „V pojetí ústavního státu není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože i zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím ultra vires Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedeným jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím Parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění ústavního státu jako takového.“

Z takto vyjádřeného imperativu Ústavní soud dovodil, že žádný orgán státu – samozřejmě ani Ústavní soud samotný – nemá suverenitu, a tedy ani legitimitu absolutní a neomezenou. Za naprosto přirozený imperativ omezující všechny orgány státní moci jsou v duchu této doktríny samozřejmě považovány především základní lidská práva a svobody, které díky svému přirozenému původu a principu nezadatelnosti nemůže žádná moc ve státě zrušit. Ostatně nikoli náhodou již před několika sty lety pronesl v anglickém Parlamentu jeden starý Skot jménem Ferguson tuto památnou větu: „Můžete nám odejmout všechna práva a svobody, ponecháte-li nám však svobodu slova, všechna práva a svobody získáme zpět!“

Otištěný text vznikl původně jako příspěvek na konferenci IRENE. O konferenci i související ceně viz v rubrice Stručně tohoto čísla Listů.

Pavel Rychetský (1943) je předseda Ústavního soudu ČR.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Rychetský

Lidská práva a svobody ve vzájemné konfrontaci

Příběh první

Příběh druhý

Příběh třetí

Příběh čtvrtý

Příběh pátý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu