Pavel Uherek

Technokratura

aneb koronavirus jako zdroj politické moci

„Ani nejsilnější není nikdy tak silný, aby navždy byl pánem,“ řekl J. J. Rousseau. Citovaným výrokem poukázal na problém zdrojů politické moci a na to, že každý vládce vždy musí před ovládanými nějak zdůvodnit, že právě on bude vládnout a ostatní jej budou muset poslouchat.

V tradičních společnostech (starověk, středověk, novověk) vládcové zdůvodňovali své právo dávat příkazy jiným, zjednodušeně řečeno svoji „legitimitu“, nejrůznějšími faktory. Např. urozeností (aristokracie) nebo osobními vlastnostmi, třeba bohatstvím (plutokracie). Vedle toho se v minulosti i současnosti mohou objevovat také jiné zdroje legitimity, např. boží pověření (teokracie), odbornost (technokracie) nebo v budoucnu možná pohlaví (gynekokracie).

Nedemokratické režimy dvacátého století, tedy režimy fašistické či komunistické, popř. vojenské diktatury, pak odvozovaly svoji legitimitu od politické ideologie a určitého legitimizačního nebo revolučního zážitku. Pro komunistický režim v Československu byly těmito „zážitky“ velká hospodářská krize, Mnichov a protektorát. Pro nacismus jím byla prohra Německa v první světové válce. Pro vlády vojenských junt byly zpravidla zdůvodněním pro jejich uchopení moci zmatek a křehkost, kterou přinášelo předchozí demokratické vládnutí.

V naší zemi po roce 1945 prezidenti Gottwald, Zápotocký, Novotný, ale po nich později i Gustáv Husák či generální tajemník Milouš Jakeš právě těmito ideologickými argumenty odůvodňovali občanům, proč vykonávají moc, proč právě oni poroučejí. „Máte nás tu proto, že my vám zajistíme klid na práci,“ byl jejich vzkaz obyvatelům. Jmenovaní komunističtí vůdcové nebyli zvoleni, o prvek vítězství v politické soutěži se tedy opírat nemohli.

V rámci vlády lidu či vlády většiny (demokracie, polyarchie) se naopak politik nespoléhá na to, že jeho vládnutí odůvodňuje nějaká historická událost či nějaký pevně daný vnější či vnitřní faktor. Miloš Zeman nebo Andrej Babiš nám dnes oprávněně a na rozdíl od komunistů či dřívějších monarchů říkají: „Máte nás tu proto, že jste si nás férově zvolili.“ Přičemž takto se argumentuje i vůči iniciativám jako Milion chvilek pro demokracii a jiným.

Výhodou demokracie je tedy pravidelná obnova oprávněnosti vládnout právě prostřednictvím voleb. Podobný zdroj legitimity nemůže tak snadno vyschnout.

Zdá se, že tento povšechný úvod s koronavirem vůbec nesouvisí. Avšak právě stávající krize je mimo jiné důkazem, že jiný faktor než demokratické volby právo vládnout zdůvodňuje velmi obtížně.

Současná pandemie celosvětově nastolila jakousi technokraturu, tedy diktaturu odborníků, byť lze namítnout, že jde o označení zkratkovité a spíše efektní. Do jisté míry však jde o zcela nový, neprozkoumaný typ vládnutí, který nelze podřadit zatím pod žádnou z existujících teoretických škatulek. Nejde totiž o režim, v němž by omezení byla uplatňována jen v rámci jednoho okrsku, města či kraje, ani o režim, který by měl trvat krátkou dobu, například týden, dva. Zda bude jeho hlavní charakteristikou právě přechodnost, je tak zatím otázkou.

Pokud by se zmíněná dočasnost neuplatnila, museli bychom uvažovat o novém typu hybridní demokracie. Neboť základní demokratické atributy, kterými jsou férové volby a svoboda projevu, sice zůstávají zachovány, prakticky jsou však mnohé další svobody, zejména svoboda pohybu, nedotknutelnosti osoby či svoboda podnikání, významně, a především plošně omezeny. Formálně jde o nouzový stav vyhlášený v souladu s ústavními i obyčejnými zákony demokratického státu, což však automaticky nemusí znamenat, že všechna rozhodnutí v jeho rámci přijímaná jsou v pořádku i z hlediska materiálního. Rakouský ústavní soud například na jaře 2020 rozhodl, že vládou vydaný zákaz vycházení bez podrobně vymezených podmínek byl v rozporu s tamní ústavou.

Opatření, která výrazně zasahují do svobod všech obyvatel, jsou přesto dosud obhajitelná právě pandemickou situací a zájmem na ochraně zdraví a životů. Obyvatelstvo je zatím většinově přijímá, protože jejich účel schvaluje. Je však otázkou na jak dlouho. Bude koronavirus i nadále legitimním důvodem pro vládnutí touto přísnou formou, která lidem nařizuje každodenní povinnosti a neumožňuje jim dělat činnosti dříve naprosto samozřejmé?

Komunisté (ale i některé jiné formy diktatur) na oplátku za rozsáhlou suspenzi lidských práv reálně lidem nabízeli jistotu pracovních míst, případně pocit bezpečí a stereotypního klidu, tedy jednoduchý život alespoň navenek bez vnějších i vnitřních hrozeb, o kterých se prostě nemluvilo. Iluzi svobody soudruzi umožnili občanům na jejich chatách a chalupách, zábavu poskytovali spartakiády, bleší trhy, prvomájové nebo lampionové průvody. Mimo jiné i proto komunistickému režimu ideologický zdroj k vládnutí vydržel čtyřicet let.

Dnes jednotlivé vlády na základě statistických dat a odborných doporučení vyhlašují příkazy a zákazy, jejichž účinek je velmi nejistý, případně přechodný, neboť jsou odůvodněny čísly, která se každodenně mění a která podléhají nejrůznějším interpretacím. Výměnou za dodržování těchto zákazů je však lidem nabízeno bezpečí jen neurčité, resp. téměř žádné, neboť před virem s jistotou ochránit nelze a ani jej nelze navždy odstranit.

Jak dlouho koronavirus jako legitimační zdroj zákazů vydrží, je tak otázkou, nicméně první protesty proti zákazům, a to na sociálních sítích a občas už i v ulicích, se objevují nikoliv po letech jejich trvání, ale už po několika málo týdnech. Je tomu tak právě z důvodu zamlžené legitimity.

Chléb a hry, tedy heslo, které císařům ve starém Římě v době úpadku říše pomáhalo držet se moci a získávat přízeň lidu, by proto muselo být oprášeno, aby občané nesvobodu vyvěrající z koronavirové krize akceptovali i na delší čas.

Stávající technokratura však z povahy věci žádný chléb nabídnout nemůže, naopak i ten bere. A už vůbec není s to nabídnout hry či po práci legraci, o které se kdysi zpívalo v písničce, jejíž text mobilizoval lid k podpoře budování nové společnosti.

Právě neochota obyvatel zákazy akceptovat i v dlouhodobém horizontu se tak může projevit jako zásadní problém, zvláště když plán do budoucna ohledně pokračování koronavirových opatření zatím chybí a vývoj pandemie nelze odhadovat. Možná i proto lze z prohlášení nového ministra zdravotnictví docenta Jana Blatného učiněného při jeho ustavení do funkce mezi řádky vyčíst, že onen chléb je stejně tak důležitý jako boj proti viru.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Technokratura

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu