Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Jak zvládnout nedůvěru k vakcíně? Obětovat syna

Obavy z vakcíny jsou přirozené. Překonat je není jednoduché, a to ani pro stát, ani pro lidi samotné. Klíč k řešení je ale v rukou vlády, ne jednotlivých lidí. Stát musí ukázat, že svým občanům jen bez rozmyslu nenařizuje, co ho zrovna napadne. Jinak se budou chovat stejně – jak je zrovna napadne.

Zdá se, že nás v posledních letech pronásledují samé úchylné, nenormální věci. Neustále nám jde někdo po krku – teroristé, uprchlíci, teď zrovna koronavirus. Neustále jsme nuceni přijímat do každodenní reality věci, které jsou třeba podle našeho soukromého názoru divné a měly by si ve své okrajové divnosti zůstat. Stačí si vzpomenout na debatu o inkluzi, třiceti pohlavích (což je mimochodem zlidovělá fáma, ale to by bylo na samostatný článek), o sňatcích homosexuálů ani nemluvě. Je jen otázka času, kdy začne přibývat konfliktů kvůli tomu, že Maruščina maminka nechce, aby holčička seděla ve třídě vedle Terezky, protože ta měla před pár týdny koronavirus a kdoví, co by z toho mohlo být.

Strach je přirozená lidská reakce, a zejména strach o děti je nedělitelnou součástí rodičovské zkušenosti. To, že je strach přirozený, ale automaticky neznamená, že je správné mu podřizovat lidské jednání. Mimo jiné by se tím zmařilo letité úsilí všech lidí, kteří mají panickou hrůzu – třeba z pavouků, špinavých rukou, klaunů, učitelů, ano, ale třeba i chronický strach z jídla a tloušťky. Je přirozené, že se bojíme, ale stejně tak je přirozené, že svůj strach korigujeme rozumem, zejména, pokud nám ustrašené chování dlouhodobě škodí.

Strach z vakcíny je starý jako vakcína sama

Historicky se navíc dají vysledovat věci, u kterých existuje vysoká pravděpodobnost, že se jich lidé budou bát. Třeba takovou vakcínu provází prokletí strachu od první poloviny osmnáctého století, kdy pionýři pokrokové medicíny té doby přišli s myšlenkou, že by preventivní tvorba protilátek mohla být poměrně účinnou metodou, jak omezit epidemii neštovic. Mimochodem, samotná myšlenka „vakcíny“ je ještě starší, pochází dle všeho z šestnáctého století, kdy byla poprvé ozkoušena k Číně. Plánovitě a ve velkém se po očkování sáhlo až téměř o dvě stě let později. Veřejnost vakcínu výrazně odmítala, než se s ní začalo. Pak ji místní lékař otestoval na svém synovi, zafungovala, a dodnes se po panu Zabdielu Boylstonovi jmenuje významná bostonská třída.

Také Československo má ve své historii zajímavé „zářezy“, co se vakcinace týče. V roce 1960 jsme se stali oficiálně první zemí na světě, kde byla definitivně vymýcena přenosná obrna. Rovněž díky plošnému očkování vakcínou, ale v atmosféře všeobecné důvěry ve vědecko-technický pokrok, který nám měl pomoct překonat válečné útrapy a konečně dospět k lepším zítřkům. Jenže v takové náladě už dlouho nejsme.

Zpochybňování vakcíny se neobjevilo s koronavirem a nejde o typicky český fenomén. Světová zdravotnická organizace už v roce 2019 označila takzvanou „zdrženlivost vůči očkování“ (v angličtině se používá pojem vaccine hesitation) za jednu z nejvážnějších globálních hrozeb pro lidstvo. Nedůvěra a strach z vakcíny jsou jedním z důvodů, proč ještě přežívá vymýtitelná obrna v zemích jako Afghánistán a Pákistán, samozřejmě spolu se špatnou dostupností (nejen) lékařské péče a do značné míry i kvůli nízké urbanizaci v obou zemích.

Státní paternalismus nestačí

Trpělivé mecenášsko-lékařské projekty v klidných časech dosahují u takových případů docela výrazných úspěchů. Daří se jim vysvětlovat, že vakcína je lék, pomoc, podaná ruka od hodných lidí. Ale to platí v případě, že jde o vymýcení posledních ostrůvků nemoci, navíc v chudých částech světa, na které jsme západním okem zvyklí hledět jako na místo adresné charity. Jak to vypadá z pohledu malého Pákistánce si netroufáme dovozovat, ale zážitek podané vody po požití vakcíny od lékařů v „atombordelech“ musí být pro každé dítě mimořádný.

Paternalismus nám ale nepomůže v časech globální pandemie u nás doma. Navíc už tu má letitou kritiku. Povinné očkování dětí díky ní stihlo několikrát doputovat před Ústavní soud. Dlužno říct, že jeho pohled je v tomto ohledu poměrně jednoznačný. Už v roce 2006 se ústavní soudci vypořádali s otázkou, jestli je vůbec povinné očkování v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Víme tedy, že zákonem nařízená vakcinace dětí je přípustnou formou omezení jinak platného práva na svobodný projev náboženství či víry. Víme od té doby také, že složitější je to s právem rodičů na výchovu dětí, přesněji, že by systém měl fungovat tak, aby v odůvodněných případech připouštěl výjimku z plošného testování. Už před čtrnácti lety tedy vláda dostala z relevantních míst jisté upozornění, že přístup „říkám, že to tak bude, a hotovo“ není ten z nejlepších.

U očkování dětí se nám totiž jasně ukazuje paternalistické jádro jakkoliv dobře míněné státní snahy o to, aby se co nejvíc lidí vybavilo protilátkami. Podstatné je, kdo a jakým způsobem očkování nakazuje. U nezletilých dětí je nakázání v pořádku, ale přísluší rodičům. U dospělých lidí je problém samotné nakazování. Jsme u jádra pudla: i když očkování nemá být povinné, pořád nám ho vnucuje stát. Navíc ten samý stát, který už dvakrát zemi chaoticky zavřel a otevřel.

Jsou tu pádné důvody

Jak se zbavit paternalismu? Znovu můžeme zalovit v nálezech Ústavního soudu. S původní výhradou se toho od roku 2006 mnoho nedělo, a tak v roce 2014 doputovalo povinné očkování před soudce znovu. Šlo o jiný případ a lišily se i důvody, proč poměřovat vynucenou vakcínu Ústavou. Nicméně spor dopadl podobně, jen se tentokrát Ústavní soud vyjádřil trochu podrobněji k tomu, jak by bylo správné systém nastavit.

Je potřeba říct, že se už v té době musela v hlavách rozhodujících soudců smrákat předvídavá mračna, protože několikrát zopakovali, že cílem zůstává chránit zdraví lidu, jehož nezbytnou podmínkou je dostatečná proočkovanost proti vážným nemocem. Nicméně mělo by to být tak, že se člověku vyhoví, když existuje individuální a dostatečně silný důvod, proč by měl chtít vakcínu pro sebe nebo pro své dítě odmítnout.

V takové situaci může být třeba rodina, která se celý život věnuje homeopatii a prokazatelně věří na léčivou schopnost přírodní medicíny. Nebo třeba někdo, komu v očkování brání jeho vyznání. Anebo zkrátka evidentní zdravotní důvody. Jednoduše řečeno, pokud vakcínu odmítne člověk, který nejedná pod momentálním vlivem strachu, ale z dlouhodobě trvajících důvodů, je to v pořádku. Pozorný čtenář jistě zaznamená, že do této kategorie spadá většina emočně vyhrocených případů, jimiž v parlamentních diskusích šermuje nejeden poslanec.

Já pán, ty pán

Jedna věc je ovšem ujistit ty, kterým by očkování doopravdy rozbilo zdraví nebo dlouhodobě budovaný hodnotový svět, že na něj vážně muset nebudou, a druhá věc je přesvědčit zbývající většinu, která prostě vakcíně nedůvěřuje, nebo se jí z nějakého důvodu bojí, že se očkovat jít má. A zde se nabízí řešení skoro boylstonovské. Ve zmiňovaném podrobnějším rozboru Ústavního soudu z roku 2014 došlo totiž i na debatu o tom, jakou roli hraje v celém spravedlivém nastavení otázka případné náhrady škody v situacích, kdy vakcína skutečně zahýbe lidským zdravím směrem k horšímu. To totiž dodnes není dořešené.

Ministerstvo zdravotnictví tehdy argumentovalo poněkud hloupoučce – podle něj se v takových případech může jednotlivec domáhat náhrady škody „na základě obecné úpravy náhrady škody či odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem“. Jenže to by znamenalo, že k nějakému nezákonnému rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu musí nejdřív dojít. A když je očkování ze zákona v pořádku, tak k němu logicky nedochází, což Ústavní soud poměrně hbitě prokoukl.

Vládě se tedy nabízí poměrně pohodlná figura: jít nejdřív příkladem a obětovat „syna“, vlastní rozpočet. Zháraný je už beztak ažaž. A kdyby ministerstvo zdravotnictví velkoryse nabídlo, že odškodní ty z nás, kteří se očkovat proti koronaviru nechají a vakcína se na jejich zdraví negativně podepíše, možná by to překvapivě hodně lidí vnímalo jako signál, že se konečně vracíme ke vztahu občana a státu „já pán, ty pán“. Koneckonců, podle dosavadních výsledků se vakcíny zvažované v Evropské unii zdají bezpečné, tak by to na rozdíl od jiných koronavirových experimentů ani nemuselo tolik stát.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Jak zvládnout nedůvěru k vakcíně? Obětovat syna

Strach z vakcíny je starý jako vakcína sama

Státní paternalismus nestačí

Jsou tu pádné důvody

Já pán, ty pán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu